Pl. ÚS 2/99 - Vyloučení vlastníka pozemku z kolaudačního řízení týkající se stavby cizí stavby na tomto pozemku

22. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Vyloučení vlastníka pozemků, na kterých je realizována cizí
stavba, z kolaudačního řízení a v důsledku toho též z práva na
soudní ochranu, považuje Ústavní soud za pochybení zákonodárce,
které má ústavní rozměr.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 22.03.2000 sp. zn. Pl. ÚS 2/99)

Text judikátu

Plénum Ústavního soudu

rozhodlo ve věci návrhu Krajského
soudu v Hradci Králové na zrušení ustanovení § 78 odst. 1 zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, (stavebního
zákona), ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ustanovení § 78 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu, (stavebního zákona), ve znění
pozdějších předpisů, se zrušuje dnem 31. 12. 2000.


Odůvodnění
Krajský soud v Hradci Králové přerušil řízení ve věci žaloby
proti rozhodnutí Okresního úřadu v Pardubicích, kterým bylo
zamítnuto jako nepřípustné odvolání občana proti kolaudačnímu
rozhodnutí Magistrátu města Pardubic. V žalobě občan namítal, že
nová komunikace, vybudovaná z části na pozemcích, které jsou jeho
vlastnictvím, byla schválena k užívání ve stavu, kdy natolik
převyšuje terén, že znemožňuje přístup na část jeho pozemků, resp.
jsou tyto přístupné jen z jiného místa a přes pozemky třetích
osob. Kromě toho nebyly splněny ani další podmínky stanovené
v řízení o umístění stavby. Stavba proto, podle názoru občana,
byla zkolaudována se závadami, které bránily kolaudaci dle
ustanovení § 81 odst. 1 stavebního zákona, což stavebnímu úřadu
opakovaně sdělil. Ten však jeho připomínky, stejně jako odvolací
orgán, odmítl s odůvodněním, že není účastníkem kolaudačního
řízení ve smyslu ustanovení § 78 odst. 1 stavebního zákona.

Krajský soud v Hradci Králové po přerušení řízení předložil
věc ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu. Názor, že
ustanovení § 78 odst. 1 stavebního zákona, které je pro posouzení
věci rozhodující, je v rozporu s čl. 1 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"), odůvodnil pak následujícím
způsobem.

Stavební zákon označuje v ustanovení § 78 odst. 1 za
účastníka kolaudačního řízení výslovně jen stavebníka, vlastníka
stavby a případně též uživatele (provozovatele), pokud je v době
zahájení řízení znám. Přitom před novelizací, která byla provedena
zákonem č. 83/1998 Sb., tedy v době rozhodné pro posuzovanou věc,
bylo znění tohoto ustanovení takové, že za účastníka řízení byl
označen pouze stavebník, popřípadě uživatel (provozovatel),
byl-li v době zahájení řízení znám. Je tedy zřejmé, že zákonodárce
si byl vědom nedostatečnosti tehdejší úpravy, novelizací však
rozšířil účastenství v kolaudačním řízení pouze v tom směru, že
zohlednil skutečnost, že stavebníkem může být i jiná osoba než
vlastník stavby - např. nájemce (§ 58 odst. 3 stavebního zákona).
Ani novelizované znění však nepamatuje na to, že stejně tak je
možné, aby stavebníkem byla osoba odlišná od vlastníka pozemku.
Vlastník pozemku je sice účastníkem řízení o povolení stavby,
vyloučením z kolaudačního řízení však ztrácí možnost, aby
v kolaudačním řízení mohl přímo uplatnit námitky proti event.
nerespektování svých požadavků a připomínek uplatněných v řízení
o povolení stavby. Taková situace nastala i v konkrétním případě,
kdy byla kolaudována komunikace situovaná na pozemcích ve
vlastnictví občana, který sice dal souhlas ke stavbě, stanovil si
však určité podmínky, konkrétně takové řešení sjezdů z komunikace
na přilehlé pozemky, které by mu umožnilo jejich obhospodařování.

Podle názoru soudu se vyloučením z kolaudačního řízení
vlastník pozemků ocitá v nerovnoprávném postavení, když bez
rozumných důvodů je mu přiznáno méně práv než stavebníkovi.
Znamená to, že vlastník pozemků, který vyhoví požadavkům
stavebníka a souhlasí se stavbou (neboť bez tohoto souhlasu by
stavba zahájena být nemohla) ztrácí možnost účastnit se řízení, ve
kterém, mimo jiné, má být orgánem státu kvalifikovaně posouzeno,
zda stavba byla provedena v souladu s dokumentací. Taková úprava
navíc znamená, že majitel pozemku je vyloučen též z práva domáhat
se soudní ochrany, neboť není-li účastníkem správního řízení, není
ani aktivně legitimován k podání správní žaloby (§ 250 odst. 2
o.s.ř.). Takový stav je dle názoru navrhujícího soudu v rozporu
s principem rovnosti v právech dle čl. 1 Listiny základních práv
a svobod.

Ve vyjádření Poslanecké sněmovny ze dne 10. 1. 2000 se
připomíná znění důvodové zprávy k §§ 78-80 stavebního zákona, ve
které se zdůrazňuje nezbytnost odchylného vymezení účastníků
kolaudačního řízení od obecné úpravy účastenství dle § 14 odst.
1 správního řádu, přičemž jako důvod je uváděno, že kolaudační
řízení musí probíhat tak, aby se zbytečně nezdržovalo zahájení
užívání stavby. Uplatňuje se proto zásada koncentrace řízení
a kolaudační řízení by mělo u staveb prováděných dodavatelsky
bezprostředně navazovat na odevzdání a převzetí stavby.

Dále se ve vyjádření Poslanecké sněmovny upozorňuje, že
napadené ustanovení § 78 odst. 1 je třeba chápat v kontextu celé
části druhé stavebního zákona - "stavebního řádu". Kolaudačnímu
řízení totiž vždy předchází řízení, u kterého zákonná úprava klade
důraz na ochranu práv a zájmů osob, které mohou být zamýšlenou
stavbou dotčeny. Stavební řízení probíhá podle projednané
a schválené územně plánovací dokumentace a jeho výsledkem je
vydání rozhodnutí o povolení stavby. Kolaudační řízení pak je,
narozdíl od řízení předcházejících, řízením, jehož účelem je
ověřit, zda byla splněna kritéria, která stavební úřad určil
v řízení předcházejícím, tedy v řízení o povolení stavby (resp.
v územním rozhodnutí). Těchto řízení se účastní vždy i vlastník
pozemku, který má možnost se k věci vyjádřit. Vzhledem k tomu, že
v kolaudačním řízení jde především o kontrolu splnění podmínek
stanovených pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu, je především
věcí tohoto orgánu státní správy, aby splnění svého rozhodnutí
ověřil. Rozšíření okruhu účastníků kolaudačního řízení tedy
nepovažuje zákonodárce za účelné, neboť by mohlo zdržovat užívání
dokončených staveb. Kromě toho se ve vyjádření připomíná, že zákon
stavebnímu úřadu umožňuje, aby podle povahy věci přizval k řízení
i jiné osoby, než jen výslovně určené účastníky řízení. Vyjádření
Poslanecké sněmovny je pak zakončeno vyjádřením názoru, že
napadené ustanovení stavebního zákona není úpravou ohrožující nebo
bezprostředně omezující základní lidská práva nebo svobody.

Senát Parlamentu ČR ve svém vyjádření ze dne 10. 1. 2000
vyslovil pochybnost o tvrzeném rozporu napadeného ustanovení
stavebního zákona s čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Blíže
pak uvádí, že vlastník pozemku je účastníkem řízení o povolení
stavby a v rámci tohoto řízení má dostatečný prostor k uplatnění
svých připomínek. Tyto připomínky se pak stanou součástí
stavebního povolení. Stavební úřad vykonávající státní správu pak
podle § 81 stavebního zákona, mimo jiné, zkoumá, zda při realizaci
stavby byly podmínky stanovené v územním rozhodnutí a ve stavebním
povolení dodrženy. Tato koncepce by měla dostatečně garantovat
ochranu práv vlastníka pozemku, který není stavebníkem, aniž by
tento vlastník nutně musel být účastníkem kolaudačního řízení.
Proto také Senát při projednávání návrhu zákona č. 83/1998 Sb.,
kterým byla provedena i změna předmětného ustanovení § 78 odst.
1, neshledal důvody, pro které by s novelou nesouhlasil. Ponechává
proto na uvážení Ústavního soudu, jak posoudí tvrzený rozpor
tohoto ustanovení s ústavním pořádkem.

Ministerstvo pro místní rozvoj, do jehož kompetence otázky
stavebního řízení spadají, ve stanovisku, které bylo Ústavním
soudem vyžádáno, především zdůraznilo, že u některých staveb
předchází stavebnímu povolení ještě územní rozhodnutí o umístění
stavby, které je výsledkem správního řízení, jehož se účastní
kromě navrhovatele i další účastníci řízení. Účastníkem tohoto
řízení je i vlastník pozemku, na kterém se stavba umisťuje
a realizuje. Má tedy dostatečný prostor účinně hájit svá práva
a právem chráněné zájmy, a to v řízení prvoinstančním a odvolacím,
ale i s využitím dalších prostředků, které mu právní řád
poskytuje.

Podle stanoviska ministerstva stavební zákon respektuje
zásady vztahu obecného a zvláštního právního předpisu, podle
kterých je zvláštní právní úprava přijímána tam, kde si ji
vyžaduje samotná hmotněprávní povaha upravovaných vztahů.
Kolaudačním rozhodnutím se povoluje užívání stavby k určenému
účelu, a je-li to zapotřebí, stanoví se podmínky pro užívání
stavby. Tento deklaratorní akt je výsledkem správního řízení, ve
kterém je ( podle § 81 odst. 1 stavebního zákona), stavební úřad
povinen zkoumat, zda stavba byla provedena podle dokumentace
ověřené ve stavebním řízení a zda byly dodrženy podmínky stanovené
v územním rozhodnutí a stavebním povolení. Povinností stavebního
úřadu je zkoumat i to, zda skutečné provedení stavby nebo její
užívání nebude ohrožovat veřejné zájmy. Zjištění těchto
skutečností není závislé na účastnících řízení. Pokud stavebník
postupoval v souladu se zákonem, má na kolaudaci stavby nárok
a v kolaudačním rozhodnutí mu nelze ukládat podmínky, které by
překračovaly rámec daný stavebním povolením. Z tohoto pohledu není
účelem kolaudačního řízení, aby v něm byly opakovány námitky
vlastníka pozemku, o kterých již bylo pravomocně rozhodnuto ve
stavebním řízení, nebo aby své požadavky nad jejich rámec
rozšiřoval. Stavba není ve smyslu ustanovení § 120 odst. 2 obč.
zákoníku součástí pozemku, stavba provedená na cizím pozemku tedy
zůstává i po kolaudaci ve vlastnictví stavebníka, případně jeho
právních nástupců. Tyto osoby musí plnit všechny povinnosti, které
stavební zákon s vlastnictvím stavby spojuje. Odpovídají např. za
technický stav stavby, nesou náklady na její údržbu i odstranění,
jim se nařizují a na jejich náklady se provádějí nezbytné úpravy
a zabezpečovací práce na stavbě, jsou povinny uchovávat
dokumentaci stavby, jim nařizuje stavební úřad pořízení
dokumentace skutečného provedení stavby nebo pasportu stavby.
Vlastníku pozemku, na kterém je stavba umístěna, stavební zákon
žádné takové povinnosti neukládá; není vlastníkem kolaudované
stavby, nemá k ní žádná práva, a proto její kolaudací nemohou být
ani jeho práva omezena, uvádí se dále ve stanovisku ministerstva.
Z těchto důvodů byl do okruhu účastníků kolaudačního řízení
novelou zařazen vlastník stavby v případech, kdy stavebníkem je
jiná osoba. Jestliže například nájemce stavby, se souhlasem jejího
vlastníka (pronajímatele), provede stavební úpravy nebo nástavbu,
nemění se tím nic na vlastnictví ke stavbě ani na povinnostech
jejího vlastníka. Postavení vlastníka pozemku, na kterém se
kolauduje cizí stavba, proto nelze srovnávat s postavením
vlastníka kolaudované stavby. Kromě toho stavební zákon ošetřuje
práva účastníků řízení v případech, kdy byla stavba provedena
v rozporu se stavebním povolením. Nejenže takové jednání trestá
citelnými pokutami [§ 105 odst. 2 písm. b) a odst. 3 písm. a)
a § 106 odst. 2 písm. b) a odst. 3 písm. a)], ale v řízeních, ve
kterých se rozhoduje o těchto změnách, přiznává postavení
účastníka i dalším osobám, jejichž práv a oprávněných zájmů či
povinností by se povolení dotklo. Ochrana jejich práv je zajištěna
a vůči stavebníkovi nejsou v nerovném postavení.

Dle stanoviska ministerstva je návrhu Krajského soudu
v Hradci Králové dále třeba vytknout, že posuzuje izolovaně pouze
ustanovení § 78 odst. 1 stavebního zákona a přehlíží ustanovení
odstavce 2, který zajišťuje v kolaudačním řízení účast a ochranu
práv i dalším osobám. V případech, kdy stavba byla provedena
s nepodstatnými odchylkami oproti dokumentaci ověřené ve stavebním
řízení a stavební úřad sloučil řízení o jejich povolení s řízením
kolaudačním, jsou účastníky řízení také ti, kterým náleželo toto
postavení ve stavebním řízení. Změny, které jsou větší než
nepodstatné, mohou vést i k odstranění stavby dle ustanovení § 88
odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Okruh účastníků tohoto řízení
je vymezen v ustanovení § 97 odst. 1 stavebního zákona a vlastníci
pozemků a staveb jsou do něj výslovně zahrnuti.

Výše uvedené skutečnosti vedou ministerstvo k závěru, že
nejsou dány důvody pro zrušení ustanovení § 78 odst. 1 stavebního
zákona, neboť není v rozporu s ustanovením čl. 1 Listiny.
V případě zrušení tohoto ustanovení by byl okruh účastníků
kolaudačního řízení dán pouze § 14 správního řádu. Takovou situaci
považuje ministerstvo, vzhledem k účelu kolaudačního řízení, za
nepřijatelnou, zbytečně byrokratizující správní řízení, zatěžující
veřejnou správu neodůvodněnými výdaji a nijak nepřispívající
k ochraně práv.



Na výše uvedená vyjádření a stanovisko reagoval navrhovatel
replikou, ve které zejména uvedl, že se nelze ztotožnit se
stanoviskem, že by kolaudační řízení bylo jen řízením ověřovacím,
ke kterému by vlastník pozemku zastavěného cizí stavbou neměl co
říci. Navrhovatel upozornil, že při výstavbě dojde téměř vždy
k řadě změn různého významu. Vyhláška č. 132/1998 Sb., kterou se
provádějí některá ustanovení stavebního zákona, v § 32 odst. 1
písm. c) stanoví, že stavební úřad sepíše při kolaudačním řízení
protokol, který obsahuje porovnání skutečného provedení dokončené
stavby s projektovou dokumentací ověřenou stavebním úřadem
a soupis zjištěných odchylek, nedostatků a nedodělků. Podle § 81
odst. 4 stavebního zákona může být s kolaudačním řízením spojeno
řízení o změně stavby (dle § 68), pokud se skutečné provedení
podstatně neodchyluje od dokumentace. Zákon ani prováděcí předpisy
však nestanoví, co je "nepodstatná odchylka" a tento neurčitý
právní pojem je pak na základě volné úvahy stavebního úřadu
aplikován na konkrétní stav. Závisí tedy jen na jeho uvážení, zda
změny vezme jako nepodstatné pouze na vědomí nebo zda o nich
nařídí řízení, např. i řízení o odstranění stavby. Stavební úřad
je tedy v konkrétní věci vždy postaven před řešení řady možných
situací a má-li z nich vyvodit adekvátní závěry, nemůže se, podle
názoru navrhovatele, obejít bez součinnosti s vlastníkem pozemku.
Proto tvrzení, že kolaudací stavby nemohou být dotčena práva
a povinnosti vlastníka pozemku, považuje navrhovatel za
nepřijatelné. V závěru repliky navrhovatel připomíná, že návrhem
na zrušení ustanovení § 78 odst. 1 stavebního zákona nesleduje
navození stavu, kdy by okruh účastníků řízení byl vymezen obecným
ustanovením § 14 správního řádu, ale jde mu o vytvoření podmínek
pro novelizaci tohoto ustanovení.

Po zvážení obsahu návrhu, vyjádření účastníků řízení a po
posouzení odborného stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj,
jakož i po zvážení přednesů stran učiněných při jednání dne 22.
3. 2000, dospělo plénum Ústavního soudu k závěru, že návrhu je
třeba vyhovět a to z následujících důvodů.

Ústavní soud si především byl nucen položit otázku, zda
specifická definice okruhu účastníků určitého veřejnoprávního
řízení vylučuje obecné vymezení účastníků správního řízení podle
§ 14 odst. 1 správního řádu. Na tuto otázku pak odpověděl kladně
a v tomto směru tedy plénum Ústavního soudu korigovalo názor
vyslovený v nálezu I. ÚS 279/95, publikovaném pod č. 73, sv. 8
Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR. Každý jiný výklad by totiž některá
správní řízení činil nepřehlednými a mnohdy i časově
neohraničenými. Obecnou definici účastníka správního řízení podle
správního řádu lze tedy aplikovat pouze v těch případech, kde to
zvláštní úprava zcela nepochybně nevylučuje.

Výše uvedený závěr o poměru obecné a zvláštní definice
účastníků správního řízení pak nutně musí vést k závěru, že je
třeba trvat na tom, aby zákonodárce při specifickém vymezení
účastenství nevyloučil apriorně subjekty, u kterých lze možnost
dotčení v jejich právech z povahy řízení důvodně předpokládat.
Pokud jde o zde projednávané řízení kolaudační, nutno souhlasit
s názorem, že je záležitostí výsostného uvážení stavebního úřadu,
zda bude konstatovat, že podmínky územního rozhodnutí a rozhodnutí
o povolení stavby byly splněny. Pak užívání stavby k určenému
účelu povolí, a je-li to zapotřebí, stanoví podmínky pro užívání
stavby. Zjistí-li nedostatky, určí přiměřenou lhůtu k jejich
odstranění. Kolaudační rozhodnutí nemá vydat, pokud jde
o nedostatky, které by ohrožovaly zdraví a bezpečnost osob, či
bránily ve svém souhrnu řádnému a nerušenému užívání stavby
k určenému účelu. V případě zjištění nedostatků bránících užívání
stanoví stavební úřad lhůtu k jejich odstranění a řízení přeruší.
Již z tohoto popisu možných faktických situací vyplývá, že
vlastník pozemku, na kterém stavba stojí, může pouze spoléhat na
to, že orgán veřejné správy bude ochraňovat nejen zájmy veřejné,
ale i zájmy jeho. Přitom, dle názoru Ústavního soudu, se zdá být
nesporné, že připuštění účasti vlastníka pozemku by nemohlo řízení
nikterak vážně komplikovat a případně i nedůvodně prodlužovat.
Především by taková účast byla účelná z důvodů praktických,
poněvadž patrně nelze očekávat, že ten, kdo o kolaudaci žádá, bude
sám upozorňovat na něco, co jemu nevadí. Pohled státních orgánů
pak může být samozřejmě jiný, než pohled vlastníka pozemku,
případně jiné dotčené osoby, aniž by se muselo jednat ze strany
tohoto orgánu o záměr či nedbalost. Jinak řečeno, pokud stavební
úřad zkolauduje něco, co zkolaudovat neměl, či co měl zkolaudovat
s konstatováním drobných závad a s určením lhůt pro jejich
odstranění, není zde nikdo legitimován k podání odvolání ani
k vyvolání případného soudního řízení. Z těchto důvodů tedy
Ústavní soud také na otázku, zda vlastník pozemku, na kterém je
zhotovena stavba, může být ve svých subjektivních právech dotčen
kolaudačním rozhodnutím, odpověděl pozitivně. Jinak řečeno, to že
vlastník pozemků je vyloučen z řízení správního a v důsledku toho
též z práva na soudní ochranu, považuje Ústavní soud za pochybení
zákonodárce, které má ústavní rozměr.

Takové pochybení lze v zásadě zhojit, s ohledem na platnou
právní úpravu, dvojím způsobem. Buď změnou ustanovení § 250 odst.
2 o.s.ř., která by přiznala legitimaci k podání správní žaloby
nejen účastníkům správního řízení, anebo přímou derogací
ustanovení části konkrétního hmotněprávního předpisu veřejného
práva, ve kterém je účastenství vymezeno způsobem rozporným
s výše uvedenými principy. Ústavní soud považuje za zjevně
racionálnější postup druhý, tedy derogaci konkrétního ustanovení
hmotného veřejného práva, která umožní (zpravidla za předpokladu
následné aktivní činnosti zákonodárce) ochranu práv určitých osob
již v řízení správním. Cesta první, tedy pouhé přiznání práva
podat správní žalobu, by mohla v řadě případů znamenat, že
případné zrušující soudní rozhodnutí by mohlo být vydáváno
v době, kdy by nastalý stav nemohl mnohdy být změněn, resp. by
mohl být napraven jen za cenu neúměrných obětí či ztrát na straně
jiné, a soudní výrok by tak mohl mít jen význam spíše akademický.

V této souvislosti považuje Ústavní soud za účelné dodat, že
již v praxi prvorepublikového Nejvyššího správního soudu lze
zaznamenat tendenci přiznat ve správním řízení ochranu též tzv.
zvláštnímu zájmu (např. zvláštnímu postavení vlastníků pozemků
sousedících s veřejnými statky, tedy např. s komunikacemi). Slovy
tehdejší judikatury "je třeba in concreto jemného odlišení,
žádá-li se od soukromníka opravdu zvláštní oběť ve prospěch
celku". Podle názoru Ústavního soudu je těžko přijatelné, aby
v době dominance základních lidských práv a svobod, bylo kogentní
právní úpravou vymezeno postavení některých subjektů ve
veřejnoprávním řízení nejpříznivěji, než bylo vymezeno soudní
judikaturou v předválečném období. Navíc nelze odhlédnout od
faktu, že tendence k zdánlivě precisní a detailní úpravě de facto
vylučuje interpretaci, která by mohla v konkrétním případě nalézt
řešení bližší zásadě slušnosti a rozumnosti.

Argumentace, že zákon umožňuje, aby stavební úřad přizval
i jiné osoby než účastníky (viz vyjádření Poslanecké sněmovny)
nemění nic na tom, že takové přizvání z nich nečiní účastníky
řízení, se všemi důsledky výše popsanými.

Výše uvedené nepříznivé postavení některých subjektů je pak
umocněno vymezením subjektů aktivně legitimovaných k podání
správní žaloby podle § 250 odst. 2 o.s.ř. Praktický dopad je pak
takový, že ač čl. 36 odst. 1 Listiny dává každému právo domáhat se
stanoveným postupem svých práv u soudu či jiného orgánu a odst.
2 téhož článku Listiny vymezuje okruh osob oprávněných obrátit se
na soud ve správních věcech tak, že tak může učinit každý "kdo
tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné
správy", může zjevně v některých případech, v této věci konkrétně
v případě kolaudačního rozhodnutí, nastat situace, kdy ani při
zřejmém dopadu rozhodnutí na práva třetích osob, nebudou tyto mít
k dispozici žádný prostředek ke zvrácení takového rozhodnutí
(s výjimkou podnětu k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení
dle § 65 správního řádu, na což ovšem není právní nárok). Jinak
řečeno, kogentní úprava neodvratně znemožňuje realizovat zásadu
"nechť si každý střeží svá práva", kterou Ústavní soud opakovaně
připomněl (nález č. 32, sv. 13, Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR).

Ze všech výše uvedených důvodů plénum Ústavního soudu přijalo
rozhodnutí, kterým se ustanovení § 78 odst. 1 stavebního zákona
zrušuje, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Současně
Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti svého rozhodnutí,
vědom si toho, že k odstranění neústavního stavu je nezbytný
pozitivní zásah zákonodárce (ať již pouhým doplněním vlastníků
pozemků, či obecnější úpravou).



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 2/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies