II. ÚS 437/98

22. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 437/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti stěžovatelky M., zastoupené advokátkou JUDr. O.P., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 12. 1997, čj. 17 C 173/97-24, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 1998, čj. 25 Co 123/98-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
Ústavnímu soudu byla dne 15. 10. 1998 doručena ústavní stížnost stěžovatelky, která směřovala proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 12. 1997, č.j. l 7 C 173/97-24, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 1998, čj. 25 Co 123/98-42.
V návrhu ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že vedlejší účastník řízení P.Ch. se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhal, aby mu stěžovatelka zaplatila částku 12 814,- Kč jako nedoplatek sjednané měsíční mzdy za měsíce červenec a srpen 1997. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 8. 12. 1997, čj. 17 C 173/97-24, uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku 10 887.- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 361,- Kč. Ohledně částky 1 927,- žalobu zamítl.
1

II. ÚS 437/98

Na základě odvolání, které podala stěžovatelka, Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že postupem obou soudů bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda zaručeni zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vyplývající též z čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR. Porušení svých práv stěžovatelka spatřovala zejména vtom, že oba soudy považovaly mzdový výměr, podepsaný jak stěžovatelkou, tak i vedlejším účastníkem řízení, za dohodu uzavřenou mezi účastníky a dále v porušení povinností soudů, uložené jim zejména ustanovením § 157 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého je soud povinen v odůvodnění rozsudku uvést podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyložit, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy a posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Za jednu z nezávažnějších vad řízení považuje stěžovatelka to, že v celém jeho průběhu se oba soudy nejenže nevyrovnaly s její argumentací, ve větší části dokonce však ani nezaujaly k této argumentaci žádný postoj.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost po odstranění vad návrhu odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 10, a vyjádření vedlejšího účastníka řízení.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 6. 1. 1999 odkázal na podrobné zdůvodnění svého rozsudku i rozsudku soudu prvého stupně, přičemž je přesvědčen o tom, že ani odvolacím soudem nebyla stěžovatelka zkrácena ve svých procesních právech. Městský soud v Praze poukázal na skutečnost, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zcela jasně uvedeno, že nebylo pochybení, že soud prvého stupně nedoplňoval dokazování výslechem jednatele stěžovatelky, protože stěžovatelka neprokázala písemnou změnu ujednání pracovní smlouvy a výslech tohoto jednatele byl proto pro rozhodnutí věci nevýznamný. Bez významu pak bylo označení úkonu, kterým docházelo následně ke změně výše mzdy vedlejšího účastníka. S odkazem na odůvodnění napadených rozsudků Městský soud v Praze navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zcela zamítnuta.
Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 5. 2. 1999 uvedl, že rozsudky soudů obou stupňů byly řádně zdůvodněny a z obsahu protokolů i celého spisu nevyplývá, že by "zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo nebo svoboda zaručené Listinou, nebo že by byly porušeny procesně-právní předpisy. Pokud stěžovatelka namítá, že nebyl vyslechnut zdejším soudem svědek Č., pak poukazuje obvodní soud na skutečnost, že jeho výslech byl navržen u prvního jednání, u druhého však již žádný z účastníků návrhy na doplnění dokazování neměl (č.l. 21). S ohledem na právní posouzení věci z hlediska zákoníku práce pak Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí označil tento důkaz za nevýznamný.
Vedlejší účastník řízení P.Ch. doručil Ústavnímu soudu vyjádření ze dne 4. 1. 1999, nesplnil však podmínku stanovenou v ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tj. nebyl zastoupen advokátem, proto nemohlo být k jeho vyjádření přihlédnuto.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
2

II. ÚS 437/98

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) a čl. 90. Ústavy ČR Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o výši a o zaplacení mzdy věcí posouzení obecných soudů, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů uvedenými v odůvodnění jejich rozhodnutí. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada vyjádřená v ustanovení § 132 občanského soudního řádu respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález, sp. zn. IV. ÚS 188/94, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 281).
Čl. 36 odst. 1 Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Tato uvedená práva stěžovatelky postupem soudu nebyla porušena. Stěžovatelce bylo umožněno, aby podala opravný prostředek a odvolací soud o jeho věci jednal a vydal příslušné rozhodnutí, ve kterém podrobně rozvedl úvahy, které ho vedly k jeho rozhodnutí.
Podle přesvědčení Ústavního soudu rozsah práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Zásadám spravedlivého procesu podle tohoto článku Úmluvy je třeba rozumět tak, že v souladu s obecným procesním předpisem - v řízení před obecným soudem, musí být účastníku zejména zaručeno, že .jeho věc bude projednána veřejně, v .jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto zásady byly v souzené věci dodrženy.
Pokud se týká odkazu stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 176/96, a sp. zn. III. ÚS 61/94, je třeba konstatovat, že každý případ je nezbytné posuzovat s ohledem na jeho individuální odlišnosti. Pokud se týká prvého citovaného nálezu, tento se vztahuje k rozhodnutí soudu ve správním soudnictví o žalobě bez jednání rozsudkem a druhý citovaný nález se týká opomenutých důkazů. Zásady nestranného a spravedlivého procesu mají nepochybně obecnou platnost, je však třeba posoudit, zda došlo k jejich porušení v konkrétním případě. Po posouzení listinných podkladů, které lpěl Ústavní soud k dispozici, lze uzavřít, že žádná ústavní zásada dokazování v soudním řízení před obecnými soudy porušena nebyla.
Je tedy zřejmé, že interpretací ani aplikací citovaných právních norem evidentně nebyla porušena základní práva a svobody stěžovatelky, která jsou zaručena ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.


II. ÚS 437/98
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 22. března 2000

Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 437/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies