II. ÚS 173/98

22. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 173/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti stěžovatele P.K., zastoupeného advokátem JUDr. J.L., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. l. 1998, sp. zn. 12 Co 609/95, takto :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
Ústavnímu soudu byla dne 15. 4. 1998 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 12 Co 609/95.
V návrhu ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 17. 10. 1995, čj. 1 C 751/93-42, zrušil smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelem a vedlejšími účastnicemi řízení J.C. a M.P. ve formě notářského zápisu ze dne 17. 4. 1989, registrovanou rozhodnutím SN ze dne 22. 5. 1989, čj. R 1488/89, a to v části týkající se bezúplatného převodu 25 pozemků v k. ú. R., blíže identifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku soudu prvého stupně. Na základě odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 12 Co 609/95, potvrdil v meritu rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný s tím, že nárok na zrušení části smlouvy ze dne 17. 4. 1989, ohledně bezúplatného převodu 25 pozemků, byl vedlejšími účastnicemi uplatněn včas a důvodně, neboť bylo prokázáno splnění všech podmínek stanovených v ustanovení § 8 odst. 3 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě (dále jen zákon o půdě), ve znění účinném ke dni uplatnění žalobního nároku. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel jak ústavní stížnost, tak i dovolání. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 9. 9. 1999, čj. 24 Cdo 1637/98-87, dovolání zamítl, neboť napadený rozsudek z hlediska dovolacích důvodů uplatněných stěžovatelem shledal správným a neshledal ani vady řízení odpovídající dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a) občanského soudního řádu, ani vady podle § 241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti.
1

II. ÚS 173/98
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry učiněnými odvolacím soudem a napadá zejména nedodržení lhůty k podání žaloby a nesoulad mezi právní kvalifikací nároku provedenou vedlejšími účastnicemi v žalobě a zněním žalobního petitu s tím, že Krajský soud v Brně při svém rozhodování, jakož i v řízení, které mu předcházelo, důsledně nepostupoval podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně a vyjádření
vedlejších účastníků řízení.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 14. 10. 1998 uvedl, že ústavní stížnost neshledává důvodnou a nedomnívá se, že by jí mělo být vyhověno. Krajský soud plně odkazuje na odůvodnění svého rozsudku a tedy i na důvody, které ho k jeho vydání vedly s tím, že výhrady stěžovatele, vznesené k procesnímu postupu soudu prvního stupně, nepovažuje za oprávněné a i v tomto smyslu plně odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.
Vedlejší účastnice řízení J.C. a M.P. ve svém vyjádření ze dne 15. 2. 2000 uvedly, že pokud se týká námitky stěžovatele, že Krajský soud pochybil, pokud potvrdil rozsudek prvoinstančního soudu a žalobu, kterou vedlejší účastnice uplatnily svůj restituční nárok, posoudil jako včasně podanou, pak pouze poukazují na ustanovení § 41 odst. 2 občanského soudního řádu. Žaloba byla podána včas a soud správně tuto žalobu posoudil podle jejího obsahu a tak úpravu žaloby provedenou po uplynutí prekluzívní lhůty správně kvalifikoval jako pouhou "úpravu" a ne tedy jako uplatnění jiného samostatného nároku, když nové označení žalobního návrhu plně korespondovalo z obsahu již podané žaloby. Soud rovněž nepochybil v interpretaci ustanovení § 8 odst. 3 zákona o půdě, když pozemky, které byly bezúplatně převedeny současně s budovou na základě kupní smlouvy ze dne 17. 4. 1989, považoval za pozemky, které k takto převedené budově patřily. Dle názoru vedlejších účastnic řízení nebyl stěžovatel postupem soudu jinak zkrácen na jeho právech a svobodách. Stejného názoru je dle vedlejších účastnic řízení i Nejvyšší soud ČR, který svým rozsudkem ze dne 9. 9. 1999 dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně, který je předmětem ústavní stížnosti, zamítl jako nedůvodné, když postup Okresního soudu v Třebíči i postup Krajského soudu v Brně shledal správným. Obě vedlejší účastnice tedy navrhují, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozsudku zásadním způsobem zpochybnit a ústavní
stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovateli, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1
písm. d) a čl. 90 Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Brně a vykonanými skutkovými zjištěními.

II. ÚS 173/98
Za těchto okolností je proto rozhodnutí o zrušení části darovací smlouvy věcí posouzení obecného soudu, na jehož argumenty uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice správními závěry obecných soudů uvedenými v jejich rozhodnutích. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení § 132 občanského soudního řádu respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 281).
Čl. 95 Ústavy ČR stanoví, že soudce je při rozhodování vázán zákonem. Tato ustanovení Ústavy ČR určují základní principy jednání soudu v právním státě. Jednáním soudu nemohou být porušeny. Poukaz stěžovatele na porušení jeho práv zakotvených v tomto článku je tedy bezpředmětný.
Čl. 36 Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Tato uvedená práva stěžovatele postupem soudu nebyla porušena. Stěžovateli bylo umožněno, aby podal opravné prostředky, jak odvolací, tak i dovolací soud o jeho věci jednaly a vydaly příslušná rozhodnutí, ve kterých podrobně rozvedly úvahy, které je vedly k jejich rozhodnutí.
Podle přesvědčení Ústavního soudu rozsah práva na spravedlivý proces vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Zásadám spravedlivého procesu podle tohoto článku Úmluvy je třeba rozumět tak, že v souladu s obecným procesním předpisem - v řízení před obecným soudem musí být účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Tyto zásady byly v souzené věci dodrženy.
Je tedy zřejmé, že interpretací ani aplikací citovaných právních norem evidentně nebyla porušena základní práva a svobody stěžovatele, která jsou zaručena ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.

Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 22. března 2000

Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 173/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies