III. ÚS 68/2000

23. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 68/2000


Ústavní soud rozhodl dne 23. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A., spol. s r. o., zastoupené Prof. JUDr. J. M., CSc., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. listopadu 1999, sp. zn. 32 Cdo 831/98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. listopadu 1999 (32 Cdo 831/98-65) a tvrdila, že tímto rozhodnutím označený obecný soud jako soud dovolací porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že v souvislosti se zjištěným skutkovým stavem posuzované věci porušil označený soud zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), neboť opomněl povinnost hodnotit důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlížet při tom ke všemu, co v průběhu řízení vyšlo najevo. S odkazem na nálezy Ústavního soudu ve věcech
III. ÚS 150/93 a III. ÚS 95/97 proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecného soudu (viz vpředu) zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z obsáhlého a podrobného odůvodnění ústavní stížnosti bylo předně vyloučit ta tvrzení, která svou povahou směřují vůči věcné správnosti či legalitě ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu, neboť ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu takový přezkum nenáleží, leč by pro jeho ingerenci do jurisdikce obecného soudu byly dány zvláštní podmínky (k tomu srov. nález ve věci
II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995, a jiné), které však ve věci posuzované ústavní stížnosti dány nejsou, a které ostatně stěžovatelka ani netvrdila.
V souvislosti s námitkami stěžovatelky, směřujícími vůči procesní čistotě řízení, sluší předeslat, že základní skutkovou otázkou (zjištěním), z níž vycházel jak odvolací, tak dovolací soud, je, zda v intencích hmotného práva (§ 643 obch. zák.) unesla stěžovatelka
(v řízení před obecnými soudy žalobkyně) důkazní břemeno; v podstatě šlo o to, zda stěžovatelka jako zprostředkovatelka (§ 641 a násl. obch. zák.), z hlediska již zmíněného zákonem stanoveného požadavku, prokázala, že vedlejšího účastníka (v řízení před obecnými soudy žalovaného) informovala o příležitosti vedoucí k uzavření (nájemní) smlouvy třetí osobou, případně zda mu předložila tzv. akceptační prohlášení, dle něhož se zájemce
o uzavření smlouvy zavázal smlouvu o pronájmu nebytových prostor s vedlejším účastníkem uzavřít; řečeno jinými slovy, v řízení před obecnými soudy šlo o to, zda k nájemní smlouvě, která mezi vedlejším účastníkem a třetí osobou byla skutečně uzavřena dne
15. července 1994, došlo v důsledku zprostředkovatelské činnosti stěžovatelky či nikoli a zejména zda stěžovatelka svou součinnost na uzavřené smlouvě jako nezbytnou podmínku pro zaplacení jím vyúčtované provize prokázala.

Dovolací soud, stejně jako soud odvolací, dospěly ke skutkovému závěru, že v naznačeném směru stěžovatelka v řízení před nimi důkazní břemeno neunesla, když v odvolacím řízení důkazy v tomto směru nenavrhla, a když takové důkazy nenavrhovala ani v řízení dovolacím.

Dovolání, obdobně jako ústavní stížnost, jsou tak založeny v podstatě shodnými důvody na obecně formulovaných výtkách neúplného, pokud se týká nesprávného hodnocení důkazů provedených obecnými soudy nižšího stupně, aniž by však - především z ústavní stížnosti - bylo patrno, které důkazy jako, v intencích rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz nálezy označené vpředu), důkazy opomenuté, má stěžovatel na mysli a svou právní konstrukci tak opírá téměř výlučně o výklad ustanovení hmotného práva (§ 643 obch. zák.) s tvrzením, že obecné soudy vysloveným právním závěrem formalizují a (k tíži stěžovatelky) zvyšují povinnosti přikázané jí zákonem a zatěžují ji neexistencí "formalizovaného dokladu" a splnění povinnosti dle § 643 obch. zák.

Z odůvodnění ústavní stížnosti, stejně jako z rozsahu dokazování před obecným soudem I. stupně, neplyne, jakým "neformálním způsobem obvyklým v obchodní praxi" byl vedlejší účastník o zprostředkovatelské činnosti předem nebo průběžně informován, když listinné důkazy provedené tímto soudem, jak v odůvodnění jeho rozhodnutí jsou vypočteny, byť leccos naznačují (dopis generálního ředitele vedlejšího účastníka ze dne 27. 7. 1994), jsou přesto pro jednoznačný závěr o splnění informační povinnosti stěžovatelkou nedostatečné, a to natolik, že jejich nedostatečnost pro zvláštní povahu obchodních vztahů nelze nahradit ani logickou úvahou, která ve vztahu k základu merita věci je možná, nikoli však výlučná.

Za této procesní i skutkové situace nestojí proti sobě provedené a obecnými soudy hodnocené důkazy a důkazy opomenuté, ale jen důkazy rozhodné a nerozhodné a byť se
o nich dovolací soud, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje, výslovně nezmiňuje, z rozsahu a povahy rozhodovacích důvodů, vyložených v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně zřetelně, vyplývá, o jaké skutečnosti je opřen konečný závěr o tom, že stran uplatněného nároku stěžovatelka důkazní břemeno neunesla; posléze uvedený důvod zakládá současně nepřípadnost stěžovatelčina odkazu na nálezy Ústavního soudu, jak již dříve byly označeny.

Pro takto rozvedené důvody byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak - z části - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 23. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies