III. ÚS 30/2000

23. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 30/2000


Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 23. března 2000 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti M. P., a. s. zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. října 1999, č. j. 28 Cdo 1540/99-180, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 1999, č. j.
23 Co 71/99-154, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. srpna 1998, č. j.
15 C 92/96-118, t a k t o :


Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel se domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. října 1999, č. j. 28 Cdo 1540/99-180, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 1999, č. j. 23 Co 71/99-154, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. srpna 1998, č. j. 15 C 92/96-118, s tím, že se jimi cítí dotčen na právech, zaručených čl. 4 a 90 Ústavy ČR jakož i čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod. Poukázal na průběh řízení před soudy obou stupňů, které dostatečným způsobem nezvážily jeho námitky, směřující k vlastnictví nemovitostí - soudy odmítly uznat, že nabyl vlastnictví ke sporným pozemkům rozhodnutím o privatizaci a není tedy závislé na předchozích právních úkonech, resp. na způsobu nabytí vlastnictví státem. Proto považuje za nepřijatelné a nemorální, aby byl nucen platit za užívání nemovitostí nájemné, jak jej soud zavázal, když tyto považuje za své. Nejvyšší soud ČR na výtky obsažené v dovolání nereagoval, neshledal k němu důvod s tím, že v předmětné věci nejde o řešení otázky zásadního právního významu.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1999, č. j. 28 Cdo 1540/99-180, bylo zjištěno, že dovolání stěžovatele, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 1999, sp. zn. 23 Co 71/99, jmenovaný soud odmítl, přičemž vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, proč v předmětné věci nejde po právní stránce o rozhodnutí zásadního významu a proč tedy dovolání proti němu není přípustné [§ 218 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu]. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost, napadající citované usnesení Nejvyššího soudu ČR, shledána zjevně neopodstatněnou. Pokud jde o návrh, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 1999 a Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. srpna 1998, nutno konstatovat, že jde o návrh nepřípustný [§ 72 odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Pro výše uvedené, bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 30/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies