I. ÚS 166/2000

23. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 166/2000


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. M. H., a Doc. MUDr. Z. H., a I. H., a G. H., a D. J. rozené H., všech zastoupených JUDr. I. O., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 20 Co 350/98, ze dne 14. 12. 1999, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

Navrhovatelé se ve svém podání, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 16. 2. 2000, domáhali přezkoumání rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 20 Co 350/98, jímž byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně, sp. zn. 44 C 140/91, ze dne 13. 1. 1998, ve výroku věci samé. Jednalo se o zamítnutí návrhu na uložení povinnosti žalovanému N. - A., s. r. o., uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.

V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že postupem soudu II. stupně bylo porušeno jejich základní právo zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a tím došlo k porušení práva stěžovatelů na účinnou právní ochranu.

Po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti se Ústavní soud musel zabývat otázkou její přípustnosti.

Jak vyplývá z ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve věci samé. Jak však vyplývá z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, je proti takovému rozsudku odvolacího soudu přípustné dovolání. V daném případě nepřichází v úvahu omezení podle odst. 2 písm. a) a b) téhož ustanovení, neboť se nejedná o věc, v níž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, ani nejde o věc upravenou zákonem o rodině. Je tedy nepochybné, že právě dovolání je v tomto případě tím posledním procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatelů, který má na mysli již citované ustanovení zákona o Ústavním soudu. Z obsahu ústavní stížnosti dále vyplývá, že stěžovatelé skutečně proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně dne 10. 2. 2000 dovolání podali, ale z opatrnosti z hlediska možné různosti výkladu podmínek podání ústavní stížnosti podali již nyní ústavní stížnost.

Protože tedy stěžovatelé podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dosud nevyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, nezbylo Ústavnímu soudu nic jiného, než návrh jako nepřípustný s odvoláním na § 43 odst. 1 písm. e) cit. zákona odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 23. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 166/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies