II. ÚS 283/99

23. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Cepla a soudců Miloše Holečka a Antonína Procházky v právní věci stěžovatelek 1) D. R., 2) M. K., obě zastoupeny JUDr. V. V., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 1. 1999, čj. 2 Cdon 1773/96-65, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelky se ve své včas podané ústavní stížnosti s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky domáhali zrušení shora uvedeného usnesení, kterým bylo odmítnuto jako opožděné jejich dovolání. Na odůvodnění své ústavní stížnosti uvedly, že nesouhlasí s názorem soudu, pokud dovodil, že jednoměsíční dovolací lhůta běžela ode dne 23. 3. 1996 a uplynula v pondělí 22. 4. 1996, neboť je v rozporu s ustanovením § 57 odst. 2 o.s.ř., podle kterého lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti, určující počátek lhůty, a odstavcem prvým téhož ustanovení, dle něhož se do běhu nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti, určující počátek lhůty. Protože určujícím dnem, kdy rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci, bylo datum 22. 3. 1996, začala dle stěžovatelek běžet lhůta 23. 3. 1996 a skončila 23. 4. 1996, což je také den, kdy bylo dovolání stěžovatelek podáno na poště k přepravě. Dále stěžovatelky pro účely ústavní stížnosti namítají, že v průběhu dovolacího řízení byl jejich právní zástupce JUDr. V. P. s účinností od 2. 12. 1997 jmenován soudcem, takže nebyly zastoupeny advokátem, jak vyžaduje § 241 o.s.ř. Konečně naznačily, že postup Nejvyššího soudu v daném případě mohl být účelový, když celá věc nebyla vyřízena v průběhu téměř tří let, ačkoliv důvody, obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí mohly být realizovány v časovém horizontu dnů či týdnů.

Ústavní soud z připojeného spisu Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 10 C 78/92, zjistil, že ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl s odvoláním na § 240 odst. 1, § 57 odst. 2 o.s.ř. dovolání stěžovatelek podané na poštu k přepravě dne 23. 4. 1996 jako opožděné, neboť rozsudek odvolacího soudu, proti němuž dovolání směřovalo, nabyl právní moci dne 22. 3. 1996, v důsledku čehož jednoměsíční lhůta pro podání dovolání dle Nejvyššího soudu uplynula již dnem 22. 4. 1996.

Dle ustanovení § 57 odst. 1 do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, to neplatí, jde-li o lhůtu určenou podle hodin.

Dle ustanovení § 57 odst. 2 o.s.ř. lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Lhůty určené podle hodin končí uplynutím hodiny, která se svým označením shoduje s hodinou, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty.

Ústavní soud má za to, že stěžovatelky přehlížejí tu podstatnou okolnost, totiž že nejde o počátek lhůty, ale její konec, a to lhůty určené podle týdnů, měsíců a let. Pro lhůty takto určené je potom z hlediska jejich uplynutí, tj. konce, rozhodující jmenné nebo číselné označení dne, kdy došlo ke skutečnosti, určující počátek lhůty, a tou je v dané věci datum právní moci odvolacího rozhodnutí a nikoliv den po tomto dni následující, a proto končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti, určující počátek lhůty, když jiná věc je, že z hlediska počátku běhu lhůty je až první den po dni, kdy došlo ke skutečnosti, určující počátek lhůty. Jestliže tedy rozsudek krajského soudu jako soudu odvolacího nabyl právní moci dne 22. 3. 1996, skončila jednoměsíční lhůta dle § 240 odst. 1 o.s.ř. dne 22. 4. 1996, jak správně dovodil Nejvyšší soud. Protože v dané věci názor Nejvyššího soudu odpovídá ustáleným názorům jak teorie, tak i praxe (srov. J. Hušek: K některým otázkám dovolání, Právo a podnikání č. 7/1995, str. 10, Komentář k o.s.ř., r. 1985, str. 295, r. 1970, str. 207), Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelek dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že bylo-li důvodem pro odmítnutí dovolání, podaného stěžovatelkami dne 23. 4. 1996, jeho opožděnost, jde o námitku, týkající se okolnosti, že jejich právní zástupce byl s účinností od 2. 12. 1997 jmenován soudcem, stranou podstaty věci, stejně tak jako se jeví zcela stranou ústavní roviny úvaha stěžovatelek o účelovosti postupu Nejvyššího soudu.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání
přípustné.


JUDr. Vojtěch Cepl
V Brně dne 23. 3. 2000 předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 283/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies