II. ÚS 202/99

23. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Cepla a soudců Miloše Holečka a Antonína Procházky v právní věci navrhovatele JUDr. J. N., zastoupeného Mgr. H. D., o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 3. 1999, sp. zn. 20 T 138/98, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 1999, sp. zn. 13 To 149/99, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel se ve své ústavní stížnosti s odvoláním na porušení čl. 28 Ústavy České republiky, dle kterého má každý zaměstnanec právo na spravedlivou odměnu za práci, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo rozhodováno o jeho odměně za zastupování.

Na odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že usnesením soudů mu nebyla přiznána v plné výši odměna a výdaje advokáta, které vyúčtoval po pravomocně skončeném řízení, ve kterém obhajoval obviněného na základě ustanovení ex offo. Konkrétně mu nebyly přiznány dva úkony z celkem tří úkonů, realizovaných dne 5. 8. 1998, které spočívaly ve výslechu tří svědků. K přiznání vyúčtovaných nákladů nedošlo s ohledem na judikát č. 46, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9/1997, podle něhož je jedním úkonem právní služby, za který náleží odměna dle § 11 odst. 1 písm. e) advokátního tarifu (vyhl. č. 177/1996 Sb.) i více vyšetřovacích úkonů přípravného řízení, učiněných v jednom souvislém časovém úseku, nepřekračujícím dvě hodiny. S uvedeným závěrem navrhovatel nesouhlasí a považuje jej za nesprávný subjektivní názor soudce.

Dle názoru navrhovatele ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) vyhl. č. 177/1996 Sb. o tom, že úkonem právní služby je účast při vyšetřovacích úkonech, a to za každé započaté dvě hodiny, je nutno vykládat tak, že advokátovi náleží odměna za kterýkoliv vyšetřovací úkon v přípravném řízení, a to za každé započaté 2 hodiny takovéhoto úkonu. Pojem "vyšetřovací úkony" byl včleněn do tohoto ustanovení zákonodárcem z úsporných důvodů pro jejich značnou rozmanitost.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými usneseními soudů a dospěl k závěru, že není důvodná.

Z odůvodnění napadených usnesení Ústavní soud zjistil, že navrhovateli byla přiznána odměna za výslech tří svědků (p. T., V., O.), konaný dne 5. 8. 1998, ve výši 900,- Kč, tj. jako jeden vyšetřovací úkon. Nebyla mu přiznána odměna za každý jednotlivý výslech svědka, v podobě tří vyšetřovacích úkonů, s odůvodněním, že výslech těchto tří svědků byl posuzován vzhledem k časovým údajům dle protokolu (výslech svědka T. 8.10 - 8.35, výslech svědka V. 8.40 - 8.55, výslech svědka O. 9.00 - 9.15 hod.) jako jeden úkon právní služby. Soudy poukázaly na zmíněný judikát č. 46 a konstatovaly, že problematika odměn advokátů za poskytování právní pomoci byla v tomto směru platnou vyhláškou č. 177/1996 Sb. upravena odchylně od dosavadní úpravy (vyhl. č. 270/1990 Sb.), přičemž ze znění § 11 odst. 1 písm. e) vyhl. č. 177/1996 Sb. jednoznačně vyplývá, že doba všech úkonů v přípravném řízení se sčítá a že rozhodující je, zda spadá do limitu dvou hodin.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s výkladem ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) vyhl. č. 177/1996 Sb., resp. spor o výši advokátní odměny. Jak již bylo Ústavním soudem konstatováno např. ve věci III. ÚS 341/97, výše advokátní odměny za poskytování různých forem (druhů) právní pomoci je ex lege upravena - s možnými korekcemi - podle jednotlivých typů tak, jak je lze v dlouhodobé praxi postřehnout, a není věcí ústavního soudnictví, aby do typově vytvořené struktury advokátních odměn a z ní se odvíjející praxe obecných soudů jakkoliv zasahovalo. Protože ani v dané věci nevidí Ústavní soud důvodu, proč by se od ustálené judikatury odchyloval, nezbylo než ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud podotýká, že dle § 28, § 29 zák. č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, přísluší sledování pravomocných rozhodnutí soudů a zaujímání stanovisek, příp. sjednocování výkladu právních otázek Nejvyššímu soudu a nikoliv Ústavnímu soudu, v důsledku čehož jde rovněž o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (§ 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání
přípustné.

JUDr. Vojtěch Cepl
V Brně dne 23. 3. 2000 předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 202/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies