II. ÚS 520/98

23. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Cepla a soudců Antonína Procházky a Miloše Holečka ve věci ústavní stížnosti D.K., zastoupeného advokátem JUDr. J.K, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 1998, sp. zn. 10 Ca 178/98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 1998, čj. 10 Ca 178/98-26, jímž byla zamítnuta žaloba o přezkoumání rozhodnutí Policie ČR, ze dne 15. 5. 1998, čj. PJC 226/ZŘ-SČ, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí OŘ Policie ČR ze dne 14. 4. 1998, čj. ORPE-225/ZBR.98.

Uvedenými rozhodnutími nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o vydání zbrojního průkazu s odkazem na ustanovení § 44 odst. 1 písm. d) a § 44 odst. 2 zák. č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (dále jen "zákon o střelných zbraních"), s odůvodněním, že stěžovatel není bezúhonný, protože byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin.

Stěžovatel je přesvědčen, že shora uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, zakotvená v čl. 37 odst. 3, čl. 4 odst. 3 a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V odůvodnění své ústavní stížnosti uvedl, že vlastním důvodem zamítnutí jeho žádosti o vydání zbrojního průkazu byla skutečnost, že byl rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 22. 10. 1992, sp. zn. 2 T 124/92, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zákona, a to přesto, že bylo dle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákona upuštěno od potrestání, takže se na něj ze zákona (srov. § 24 odst. 2 tr. zák.) hledí, jako by nebyl odsouzen. Posledně uvedená skutečnost je v uvedených rozhodnutích považovaná za bezvýznamnou a nerozhodnou, a to vzhledem k § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních. Institut upravený v § 24 odst. 2 tr. zákona považuje stěžovatel za zcela odlišný od institutu zahlazení odsouzení podle § 69, 70 a 80 tr. zákona a § 363 až 365 tr. řádu, protože zahlazení je podmíněno jednáním odsouzeného ve zkušební době, stejně tak i amnestie prezidenta republiky je stěžovatelem považována za institut odlišný od zahlazení odsouzení dle § 69, 70 a 80 tr. zákona a § 363 až 365 tr. řádu. Na základě této úvahy o odlišnosti jednotlivých shora popsaných institutů dovodil stěžovatel svoji nerovnost jak v poměru k odsouzeným pachatelům úmyslných trestných činů, jejichž bezúhonnost je založena rozhodnutím prezidenta republiky o amnestii, tak v poměru k osobám, u nichž došlo k zahlazení odsouzení.

Zcela na závěr stěžovatel namítal, že zákon o střelných zbraních v § 44 odst. 3 sice obsahuje zmocňovací ustanovení k vyžádání opisu z evidence rejstříku trestů, ale neopravňuje k jeho použití při rozhodování ve správním řízení.

Senát Ústavního soudu je ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR vázán nálezem pléna tohoto soudu. Za situace, kdy plénum Ústavního soudu konstatovalo, že ustanovení § 44 odst. 1 písm. d) a § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních, aplikovaná v rozhodnutích napadených ústavní stížností, nejsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, zůstalo senátu Ústavního soudu k posouzení, zda způsob, jakým orgány veřejné moci aplikovaly tato ustanovení, nevybočil z ústavních mezí.

Protože nález pléna, resp. jeho odůvodnění, neobsahuje jednoznačné stanovisko k tomu, zda při posuzování bezúhonnosti se nepřihlíží pouze k zahlazení odsouzení výrokem soudu či zda bezúhonnost vylučují i jiné způsoby vzniku domněnky beztrestnosti, nezbylo než aby se senát touto otázkou zabýval samostatně, jak ostatně již učinil ve věci IV. ÚS 366/98.

Senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že skutečnosti, na jejichž základě mohou nastat účinky zahlazení odsouzení, které jsou ve své podstatě stejné - tj. na pachatele se hledí, jakoby odsouzen nebyl, jsou několikerého druhu. Je to jednak rozhodnutí soudu o tom, že se odsouzení pachatele zahlazuje (§ 69, 70 a 87 tr. zákona a § 363 až 365 tr. řádu). Dále jde o zahlazení odsouzení na základě rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii nebo o udělení individuální milosti, kdy může jít jednak o akt samotného zahlazení odsouzení (rehabilitace) a nebo o prominutí trestu nebo jeho zbytku s výslovně uvedeným účinkem, že se na pachatele hledí, jakoby odsouzen nebyl.
Konečně pak může jít o právní fikci, že se na pachatele hledí, jakoby odsouzen nebyl, která vzniká přímo ze zákona v souvislosti s některými druhy trestů a nebo jak je tomu v případě stěžovatele (§ 24 odst. 2 tr. zák. - upuštění od potrestání).

Pro ústavně právní posouzení věci třeba dále konstatovat, že právní řád České republiky pojem "bezúhonnost" či "bezúhonný" sice dosti hojně používá, ale zpravidla nedefinuje. Bezúhonnost se vyžaduje pro výkon určitých činností či funkcí nebo pro udělení různých oprávnění, povolení či licenci. Vůbec není podmínka bezúhonnosti konkretizována např. v zák. č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, v zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v zák. č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, v zákoně o Ústavním soudu, jakož i v zákonech o BIS, o advokacii, o notářích, o patentových zástupcích, o obecní policii, či v zákoně o služebním poměru příslušníků Policie ČR, příp. celním zákoně. V jiných případech je bezúhonnost vázána na to, že osoba nebyla odsouzena pro trestný čin, a to buď pro jakýkoliv trestný čin, spáchaný v souvislosti s činností, pro kterou se podmínka bezúhonnosti vyžaduje, a nebo pro úmyslný trestný čin určité závažnosti či určitého zaměření (za všechny takové případy lze uvést např. živnostenský zákon). Obdobně je podmínka bezúhonnosti vymezena např. v zák. č. 523/1992 Sb., o daňových poradcích, v zák. č. 360/1992 Sb., o autorizovaných architektech a inženýrech, a některých dalších. Jiné předpisy pak požadují jako doklad o splnění podmínky bezúhonnosti výpis z rejstříku trestů, např. zák. č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, příp. sice výslovně o bezúhonnosti nehovoří, ale vyžadují, aby osoba nebyla pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin (např. zák. č. 524/1992 Sb., o auditorech a Komoře auditorů ČR).

Toto srovnání lze zakončit konstatováním, že žádný z uvedených právních předpisů, s výjimkou zákona o střelných zbraních, výslovně nestanoví, že by splnění podmínky bezúhonnosti vylučovalo zahlazení odsouzení.
Po zvážení výše uvedených skutečností dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že ustanovení § 44 odst. 1 zákona o střelných zbraních vymezuje bezúhonnost způsobem zcela speciálním a evidentně z jeho konstrukce vyplývá, že pro vymezení bezúhonnosti jako jedné z podmínek pro vydání zbrojního průkazu, je zcela bezvýznamné, že se na žadatele případně hledí tak, jako by nebyl trestán. Zákon taxativně vymezuje, kdo se za bezúhonného nepovažuje, a to způsobem poměrně velmi přísným, když odsouzení za zvlášť závažné trestné činy označuje za okolnost vylučující bezúhonnost navždy a u dalších trestných činů pak stanoví lhůtu 25 resp. 10 let od odsouzení či vykonání trestu odnětí svobody. Zákon tedy stanoví pro držení střelné zbraně kriteria daleko přísnější, než jaká zná zákon o zahlazení odsouzení. Výslovné ustanovení § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních je pak spíše již nadbytečné, přičemž poznámce pod čarou, která odkazuje jen na některá ustanovení tr. zákona a tr. řádu, nelze přiznat normativní obsah. Zejména však, s přihlédnutím k zachování rovnosti mezi žadateli o zbrojní průkaz, je třeba respektovat zcela specifické vymezení bezúhonnosti a je tedy nezbytné při rozhodování o konkrétních žádostech odhlédnout od všech případů zahlazení odsouzení, resp. vzniku domněnky neodsouzení, tak jak byly popsány výše. Opačný výklad by znamenal, že by pravomocné odsouzení u stejných trestných činů mohlo mít pro různé osoby odlišné důsledky, aniž by k tomu byly rozumné a akceptovatelné důvody. Ve světle shora uvedeného považuje Ústavní soud i poslední námitku stěžovatele stran nepoužitelnosti oprávněně vyžádaných opisů z evidence rejstříku trestů při rozhodování ve správním řízení za zjevně neoprávněnou.

Z uvedených důvodů senát ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání
přípustné.


JUDr. Vojtěch Cepl
V Brně dne 23. 3. 2000 předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 520/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies