IV. ÚS 15/2000

24. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M. R., zastoupené Mgr. P. F., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 1999, č.j. 38 Ca 252/99-29, rozhodnutí Rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR ze dne 3. 3. 1999, č.j. 326/99/Jo, 327/99/Jo, a platebním výměrům Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR ze dne 9. 12. 1998, č. 4442901837 a č. 2142802497, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR jako vedlejšího účastníka,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 1. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 1999, č.j. 38 Ca 252/99-29, rozhodnutí Rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR ze dne 3. 3. 1999, č.j. 326/99/Jo, 327/99/Jo, a platební výměry Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR ze dne 9. 12. 1998, č. 4442901837 a č. 2142802497, jimiž byla stěžovatelce podle § 15 odst. 1 a § 18 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, pravomocně uložena povinnost zaplatit dlužné pojistné zdravotního pojištění ve výši 9.161,- Kč a penále ve výši 4.070,- Kč.

Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 31 a čl. 9 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). V odůvodnění své stížnosti, obdobně jako v žalobě o zrušení rozhodnutí Rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, uvedla, že pro pochopení smyslu ústavní stížnosti je nutno vzít v úvahu způsob jejího života. V rozhodné době neměla prakticky žádný osobní majetek a žila se svým přítelem v domě, jehož byl spoluvlastníkem. Rozhodla se uspokojovat svoje životní potřeby prací na pozemku svého přítele a zajišťovat si živobytí ze svých soukromých a přírodních zdrojů. Vypěstované plodiny měla výhradně pro vlastní potřebu. Nebyla v žádném pracovním poměru, ani osobou samostatně výdělečně činnou. Byla bez trvalých finančních příjmů, pouze jedenkrát ročně si formou dohody o provedení práce spolu s přítelem vydělala na pokrytí nezbytně nutných výdajů (platba za elektrickou energii) či doplňkové potraviny (olej) nebo suroviny pro výrobu dalších potravin (obilí). Řadu těchto potravin získali rovněž výměnou za jimi vypěstované potraviny. Za rok 1998 činily společné roční příjmy stěžovatelky a jejího přítele částku 6 713,- Kč, tedy částku hluboce pod hranicí životního minima. Tento způsob života si stěžovatelka dobrovolně vybrala a nikdy nečerpala žádné dávky sociální péče. Povinnost platit pojistné by pro ni znamenalo znemožnění dosavadního způsobu hospodaření a života vůbec. Vymáháním pojistného na zdravotní pojištění a penále byla nepřímo nucena nastoupit do zaměstnání a žít zcela jiným způsobem života. Druhou možností, jak zajistit placení pojistného, je pobírat dávky sociální péče, kdy plátcem pojistného je stát. Stěžovatelka odmítá pobírat dávky sociální péče, nepovažuje se za sociálně potřebnou, ani za ní nemůže být považována, vzhledem k ust. § 3 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Napadenými rozhodnutími se stěžovatelka cítí být zkrácena na svých právech zaručených Listinou. Neústavnost spatřuje v tom, že napadená rozhodnutí sice vychází z platných právních předpisů, jsou však v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Stěžovatelka, pokud žije naznačeným způsobem života, se chovala způsobem, který zákon nezakazuje. Byla však nucena buď pracovat za mzdu nebo pobírat sociální dávky. Porušení svých ústavních práv spatřuje v platné právní úpravě, která neumožňuje osobám bez zdanitelných příjmů neplatit pojistné na zdravotní pojištění. Rozpor s čl. 31 Listiny spatřuje v tom, že bezplatná zdravotní péče je toliko právem občana a nikoliv jeho povinností a její realizace nemůže být vymáhána proti vůli občana. Napadená rozhodnutí fakticky stanoví povinnost využívat práva vyjádřeného v čl. 31 Listiny. Stěžovatelka se rovněž domnívá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 9 Listiny, když nesouhlasí s tím, aby byla povinně klientkou některé zdravotní pojišťovny, když si tuto službu, k jejímuž využívání je nucena, neobjednala. Domnívá se, že v jejím případě nepřichází v úvahu aplikace výhrady vyjádřené v čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny, neboť výběr pojistného nesměřuje k ochraně života, zdraví ani práv druhých. Naopak je to právě stěžovatelka, která se snaží žít způsobem života maximálně ohleduplným pro svoje zdraví, neboť je si vědoma, že při poškození bude muset hradit náklady na ošetření. Dle jejího přesvědčení vinu na současné situaci, ve které se nachází, nese jednoznačně zákonná úprava veřejného zdravotního pojištění, která neumožňuje vyvázání ze zákonného pojištění. Přitom systémy zdravotního pojištění v evropských zemích jsou zpravidla koncipovány tak, že východiskem pro stanovení výše pojistného jsou skutečné příjmy každého jednotlivce. Bývá stanovena minimální hranice příjmů, kdy jsou občanům s velmi nízkými příjmy přiznány úlevy z plateb pojistného nebo jsou osvobozeni od spoluúčasti na zdravotním pojištění.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval dosavadní průběh řízení před správními orgány a soudem. Uvedl, že námitky stěžovatelky směřují především proti platné právní úpravě veřejného zdravotního pojištění a pojistného na toto pojištění a jsou zcela totožné s těmi, jež byly uvedeny v žalobě a s nimiž se ve svém rozsudku zcela vypořádal. Má zato, že ústavní stížnost není důvodná a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Rozhodčí orgán Všeobecné zdravotní pojišťovny, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zrekapituloval průběh správního řízení ve věci a poukázal na platnou právní úpravu zdravotního pojištění. Vyjádřil přesvědčení, že při vydávání napadeného rozhodnutí postupoval zcela v souladu s platnými právními předpisy a navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zamítl.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 252/99, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů.

Stěžovatelka ve své stížnosti netvrdí nezákonnost napadených rozhodnutí, když sama uvádí, že "vinu na současné situaci ... nese jednoznačně zákonná úprava veřejného zdravotního pojištění". Podstatou ústavní stížnosti je tedy nesouhlas s právní úpravou veřejného zdravotního pojištění, představovanou do 1. 4. 1997 zákonem č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, jež byl zrušen zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a dále zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, případně i zákonem č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů. Nicméně stěžovatelka nevyužila možnosti dle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a spolu s ústavní stížností nepodala návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Za výše zmíněné situace by mohl senát Ústavního soudu přerušit řízení a podat plénu návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) nebo b) Ústavy, pokud by v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti dospěl k závěru, že zákon nebo jiný právní předpis anebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Ústavní soud si proto položil otázku, zda platné právní předpisy upravující zdravotní pojištění na principu povinné finanční spoluúčasti pojištěnců jsou v souladu s ústavními předpisy, zejména čl. 31 Listiny, a zda neodůvodňují postup dle ust. § 78 odst. 2 zákona, přičemž důvody pro takový postup neshledal. Stanovení konkrétního systému financování zdravotního pojištění je v působnosti mocí zákonodárné. Lze si samozřejmě představit i jiné systémy právní úpravy, např. stávající úpravu německou, podle níž značné části populace jsou na základě sociální klauzule z nutnosti přímé participace na nákladech zcela osvobozeny (např. sociálně slabé osoby pod stanovenou příjmovou hranicí). Platná právní úprava všeobecného zdravotního pojištění vychází z principu, že každá osoba s trvalým pobytem na území republiky je účastna pojištění. Přitom plátcem zdravotního pojištění jsou pojištěnci sami (zejména zaměstnanci), zaměstnavatelé a případně za určité skupiny pojištěnců stát prostřednictvím státního rozpočtu (takovou osobou by pak byla zřejmě i stěžovatelka za předpokladu, že by k tomu učinila potřebné a zákonem určené kroky). Přitom zdravotní pojištění vzniká u osoby s trvalým pobytem na území ČR narozením. S takovým systémem lze zajisté polemizovat, rozhodně však jej nelze kvalifikovat jako neústavní jen proto, že se neslučuje s životní filosofií konkrétní osoby. Logika zákona, směřující k tomu, aby byly pokud možno vyloučeny nedobytné pohledávky poskytovatelů zdravotní péče za osobami nepojištěnými (což je běžný stav v zemích, které mají systém nepovinného smluvního pojištění) je zřejmá, srozumitelná a nelze ji hodnotit jako svévoli či libovůli zákonodárce.

Ústavní soud, pokud jde o stížnost samotnou, konstatuje, že je opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecným soudem. Ústavní soud považuje způsob, kterým se soud s věcí vypořádal, za zcela přesvědčivý, zejména pak plně sdílí argumentaci uvedenou na str. 6 a 7 rozsudku. Ústavní soud se proto neztotožnil s tvrzením, že napadená rozhodnutí jsou rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, stěžovatelka byla nucena činit pouze to, co zákon ukládá, tj. platit pojistné, resp. penále, přičemž, jak výše uvedeno, tento zákon resp. jeho konkrétně uplatněné ustanovení, neshledává Ústavní soud za neústavní. Stejně tak nesdílí argumentaci stěžovatelky, že napadená usnesení ji ve svém důsledku nutí využívat práva zakotveného v čl. 31 Listiny a že je takto podrobena nuceným službám v rozporu s čl. 9 Listiny.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2000

JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2000, sp. zn. IV. ÚS 15/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies