IV. ÚS 616/99

24. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ


Ústavního soudu České republiky


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti I. B., zastoupeného JUDr. O. Z., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. listopadu 1999, sp. zn. 9 To 535/99, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 21. září 1999, sp. zn. 2 T 201/99,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Dne 10. prosince 1999, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, kterým stěžovatel požadoval o prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti z důvodu zajištění právního zástupce prostřednictvím České advokátní komory. K tomu byla stěžovateli poskytnuta lhůta do 31. ledna 2000, ve které podal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce ústavní stížnost. Ústavní stížností stěžovatel vytýká napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu nalézacího v otázce trestu, že byl vynesen v rozporu s čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení uvedeného článku shledává stěžovatel v tom, že byl nespravedlivě odsouzen, když se krajský soud řádně nezabýval obhajobou, která byla obsažena v jeho odvolání proti rozsudku okresního soudu. Navíc byl stěžovatel napadeným rozsudkem z podnětu odvolání okresního státního zástupce odsouzen jako zvláště nebezpečný recidivista k vysokému trestu odnětí svobody v trvání 8,5 roku.
Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti , dle ustanovení § 42 odst. 4 zákona, vyjádřila za účastníka - Krajský soud v Plzni, předsedkyně senátu 9 To, která uvedla, že v ústavní stížnosti zmíněné porušení práva na spravedlivý proces je velmi obecné a paušální, když není podloženo žádnými konkrétními údaji, jakým postupem mělo k porušení práv odsouzeného dojít, a proto se k němu nelze blíže vyjádřit. Skutečnostmi, které stěžovatel namítal ve svém odvolání, se krajský soud při svém rozhodnutí zabýval. Zabýval se stejně tak i námitkami Okresního státního zástupce v Sokolově, který podal odvolání v neprospěch stěžovatele. Krajský soud posuzoval, zda stěžovatel naplnil formální i materiální znaky zvláště nebezpečné recidivy. V této souvislosti pak předsedkyně senátu odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku.
Předsedkyně senátu dále uvedla, že při posuzování věci mohl krajský soud vlastním rozhodnutím změnit prvoinstanční rozsudek v neprospěch stěžovatele na podkladě skutkového stavu, který byl soudem prvního stupně správně zjištěn. Na možnost postihu za trestný čin znásilnění dle § 241 odst. 1 trestního zákona spáchaného zvláště nebezpečným recidivistou ve smyslu § 41 odst. 1 trestního zákona, byl stěžovatel upozorněn již v podané obžalobě. Pro odvolací soud tedy neplatil zákaz reformatio in peius vyjádřený v ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu, ani omezení v § 259 odst. 4 lit. b) trestního řádu.
Z uvedených důvodů proto krajský soud navrhl ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud si k věci vyžádal též spis vedený ve věci u Okresního soudu v Sokolově. Z uvedeného spisu Ústavní soud zjistil postup soudů v řízení před nimi. Po posouzení ústavní stížnosti, vyjádření účastníka a obsahu spisu pak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud nemůže zasahovat do pravomoci obecných soudů, pokud se týká provádění dokazování a výkladu skutkových zjištění. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se porušením práv, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.

Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, nebylo Ústavním soudem shledáno, že by postupem soudů obecných, byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.

Vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 24. 3. 2000


JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2000, sp. zn. IV. ÚS 616/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies