I. ÚS 32/2000 - Vyhotovování rozhodnutí v českém jazyce

28. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Podle § 2 odst. 14 trestního řádu orgány činné v trestním řízení vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce. Z tohoto ustanovení se nedá dovodit povinnost doručovat v mateřském jazyce.

(Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 28.03.2000 sp. zn. I. ÚS 32/2000)

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele Ch. D. D., zastoupeného Mgr. T. M., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 11 Ntv 18/99, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 4 Tvo 130/99,


takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 17. 1. 2000, které došlo Ústavnímu soudu dne 18. 1. 2000.

V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 11 Ntv 18/99, o prodloužení lhůty trvání vazby a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 4 Tvo 130/99, jímž byla zamítnuta stížnost proti tomuto usnesení.

Stěžovatel má za to, že shora uvedenými usneseními byla porušena jeho ústavně zaručená práva na osobní svobodu, lidskou důstojnost, soukromí a na spravedlivý soudní proces ve smyslu ustanovení čl. 8 odst. 2, 3, čl. 10 odst. 1, 2, a 3, čl. 37 odst. 2, 4, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Porušení shora citovaných základních práv vidí v tom, že je držen ve vazbě pouze pro neschopnost soudu získat znalecký posudek v přiměřeném časovém termínu a zajistit účast poškozených na jednání soudu, jakož i v tom, že Vrchní soud v Praze své usnesení o prodloužení lhůty trvání vazby nezaslal jeho právnímu zástupci, nýbrž pouze jemu a v českém jazyce. Stěžuje si rovněž na zacházení při výkonu vazby a poukazuje na dosud provedené důkazy v jeho trestní věci, které dle jeho názoru svědčí o jeho nevině.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale zabývá se otázkou, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (čl. 83 Ústavy ČR).

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, jakož i výše uvedené usnesení o zamítnutí stížnosti obviněného proti usnesení o prodloužení lhůty trvání vazby a neshledal, že by došlo napadenými usneseními obecných soudů k porušení práv na osobní svobodu, lidskou důstojnost, soukromí a na spravedlivý soudní proces, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod nebo z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z usnesení Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že tento soud postupoval při svém rozhodování zcela v intencích § 72 odst. 1 tr. řádu o přezkoumávání důvodů vazby, podle kterého jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém období trestního stíhání, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily. Nejvyšší soud ČR své stanovisko odůvodnil zejména skutečností, že stěžovatel a další spoluobvinění nejsou občany České republiky, trvalé bydliště mají v zahraničí a jsou ohroženi trestem odnětí svobody do deseti let. K délce projednávání této trestní věci u soudu pak uvedl, že je způsobena nikoli nečinností soudu, když ve věci již bylo konáno 18 hlavních líčení, ale skutečností, že se jedná o obsáhlé dokazování a že obžalovaní jsou cizinci, kterým je jednání u soudu tlumočeno.

Ústavní soud se zpravidla nezabývá přehodnocováním existence či neexistence příslušného vazebního důvodu, neboť tato otázka je řešena v působnosti obecných soudů, které vycházejí ze zjištění vyplývajících z trestního spisu. Posláním Ústavního soudu je ochrana ústavnosti.

Při řízení o podané ústavní stížnosti Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo zásahem orgánu veřejné moci k porušení ústavních procesních práv stěžovatele. K námitce stěžovatele ohledně doručování rozhodnutí v českém jazyce je třeba poukázat na ustanovení § 2 odst. 14 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce a z tohoto ustanovení se nedá dovodit povinnost doručovat v mateřském jazyce. Tlumočení je běžně zajišťováno. Pokud nebylo včas oznámeno usnesení obhájci stěžovatele, je námitka stěžovatele oprávněná, ale z celkové situace, kdy stížnost podal sám stěžovatel, kterému usnesení oznámeno bylo, vyplývá podle tehdejšího stavu řízení v této věci, že případné pochybení nemělo zásadní dopad na výkon práva obhajoby.

Ze shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu musel považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.






V Brně dne 28. března 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 32/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies