I. ÚS 137/2000

28. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci stěžovatele I., a. s., zastoupeného JUDr. T. S., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 12. 1999, čj. 1 Ko 105/99 - 498, a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 27. 1. 1999, čj. 99 K 107/98 - 54, za vedlejší účasti Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 14, a Credit Lyonnais Banky Praha, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 8,


takto:


Návrh ústavní stížnosti se odmítá.


Odůvodnění:

Stěžovatel napadl ve svém návrhu ústavní stížnosti obě výše uvedená usnesení Vrchního soudu v Praze a Krajského obchodního soudu v Praze s požadavkem jejich zrušení, z nichž Krajský obchodní soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka Ch. G., a. s., a Vrchní soud v Praze toto jeho usnesení potvrdil (s výjimkou týkající se ustanovení jednoho ze zvláštních správců). K prohlášení konkursu na majetek úpadce došlo na návrh věřitelů Československé obchodní banky, a. s., a Credit Lyonnais Banky Praha, a. s., a Raiffeisenbank, a. s., se sídlem v Praze.

Stěžovatel ve svém podání uvádí, že byla porušena jeho ústavní práva zaručená ústavním zákonem, konkrétně právo na vlastnictví podle čl. 11 odst. 4, právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8. Usnesení Vrchního soudu chápe jako zásah veřejné moci, kterým bylo porušeno Ústavou ČR zaručené právo.

V další části svého podání se stěžovatel zabývá svou aktivní legitimací v tomto jím navrhovaném řízení před Ústavním soudem a uvádí doslovně: "Jsme akcionáři úpadce a své právo na podání ústavní stížnosti dovozujeme z faktu, že vlastníme akcie úpadce, které se konkursem stávají buď bezcenné anebo se jejich hodnota významně snižuje. Jsme si vědomi problematičnosti našeho postavení vzhledem k tomu, že nejsme oprávněni za společnost jednat. Nesouhlasíme s prohlášením konkursu, a to i přesto, že představenstvo se proti němu formou ústavní stížnosti bránit nechce. Máme však za to, že právo představenstva společnosti jednat za společnost v řízení o prohlášení konkursu není absolutní, zejména když o konkursní řízení již vůbec nejde. Jde o to, že prohlášením úpadce bylo nejen zasaženo do jeho majetkových práv, ale přeneseně i do majetkových práv našich. Přitom se tak stalo způsobem, proti kterému nemáme jinou obranu a za situace, kdy bez této obrany bude významně zasaženo i do našeho ústavního práva vlastnit majetek. Zde je nutno připomenout, že rozhodnutí o prohlášení konkursu je svého druhu rozhodnutí vedoucí k vyvlastnění. Je sice nesporné, že akcie jako cenného papíru, s nímž jsou spojena práva akcionáře (§ 155 odst. 1 obch. zák.), se konkurs bezprostředně nedotkne, ale jejich hodnoty nepochybně ano, a to velmi zásadně. Jestliže tedy připustíme, že prohlášení konkursu je zásahem i do našich majetkových práv, pak máme nepochybně nárok na to, aby se tak dělo zákonným způsobem."

Soudce zpravodaj na základě výše uvedených údajů a obsahu návrhu ústavní stížnosti musel nejprve konstatovat, že stěžovatel si zřejmě neuvědomuje správně postavení akcionáře v souvislosti se soudním prohlášením konkursu na majetek dlužníka - akciové společnosti a možnosti ochrany akcionáře, pokud jde o jeho ústavní práva.

Ústavní stížnost může podle § 72 odst. 1a zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

V tomto případě stěžovatel nebyl účastníkem soudního řízení, v němž bylo pravomocně rozhodnuto o prohlášení konkursu u akciové společnosti, jejímž je stěžovatel akcionářem, takže nemá ani možnost požadovat zrušení rozhodnutí soudů cestou ústavní stížnosti.

Podle § 179 obchodního zákoníku není akcionář oprávněn požadovat po dobu trvání společnosti, ani v případě jejího zrušení, vrácení svých majetkových vkladů a i po zrušení společnosti má právo jen na podíl na likvidačním zůstatku. I v případě úspěšné činnosti akciové společnosti má nárok jen na podíl na zisku, tedy na dividendu stanovenou valnou hromadou společnosti. Tato jeho práva jsou chráněna zákonem.

V tomto případě ve své ústavní stížnosti stěžovatel tedy vychází ze svého postavení akcionáře, jak je obchodním zákoníkem stanoveno a nechápe konkurs jako specifickou formu likvidace obchodní společnosti, nařízenou soudem za situace, kdy je dlužník v úpadku. Vyplývá to dostatečně i z výňatku z ústavní stížnosti, jak bylo citováno výše.

Na podkladě těchto zjištění musel soudce zpravodaj dospět k závěru, že návrh ústavní stížnosti byl podán někým zjevně neoprávněným. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.



V Brně dne 28. března 2000 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 137/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies