I. ÚS 117/2000 - Rozhodování obecných soudů po zrušení jejich rozhodnutí nálezem Ústavního soudu, k nepřípustnosti ústavní stížnosti

28. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Ze skutečnosti, že Ústavní soud v rámci řízení o ústavní stížnosti kasačním rozhodnutím zruší napadená rozhodnutí orgánu veřejné moci, nelze automaticky usuzovat na to, že tyto orgány již nemohou nově rozhodnout v neprospěch stěžovatele. I v takovém případě totiž přísluší právo autoritativně rozhodnout o případné vině a trestu na základě pečlivého posouzení skutkových a právních okolností věci obecným soudům, a Ústavní soud může jejich rozhodnutí zrušit - veden principem minimalizace zásahů - pouze tehdy, jestliže shledá, že porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

(Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 28.03.2000 sp. zn. I. ÚS 117/2000)

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti JUDr. R. S., zastoupeného advokátem JUDr. V. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 8 To 627/99, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem ze dne 19. 5. 1999, sp. zn. 2 T 30/94, zprostil Obvodní soud pro Prahu 4 stěžovatele obžaloby z trestného činu vydírání podle ustanovení § 235 odst. 1 trestního zákona, a to zejména z toho důvodu, že byl vázán nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. II. ÚS 282/97, jímž byly zrušeny dřívější odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. 2 T 30/94, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 1997, sp. zn. 8 To 224/97.

Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

V jeho odůvodnění zejména uvedl, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou dosud neúplná a že se tento soud ještě nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, které "též neodpovídají důkazům provedeným u hlavního líčení". Obvodní soud prý také pochybil, když toliko odkázal na citovaný nález Ústavního soudu, neboť jeho podstatou byly především procesní důvody a skutečnost, že ze strany odvolacího soudu došlo k porušení zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že se odvolací soud náležitě nezabýval námitkami stěžovatele uvedenými v jeho odvolání. Městský soud dále konstatoval, že hodnocení jednotlivých důkazů v rozsudku obvodního soudu je v naprostém rozporu s důkazy, provedenými u hlavního líčení i v přípravném řízení, což sám velmi podrobně demonstroval na konkrétních příkladech.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítl, že napadeným usnesením Městský soud v Praze porušil čl. 3, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. Namítaná protiústavnost citovaného usnesení prý spočívá v tom, že městský soud absolutně nerespektoval a hrubě porušil právní názor Ústavního soudu, obsažený v nálezu sp. zn. II. ÚS 282/97. Městský soud se totiž údajně uchýlil k "nic neříkajícím tvrzením", že předmětným nálezem byla předchozí rozhodnutí zrušena především z procesních důvodů, a zcela pominul již provedené a zhodnocené důkazy, přičemž zcela vybočil z logiky věci. Dále stěžovatel odkázal na odůvodnění ústavní stížnosti, o níž Ústavní soud již rozhodl nálezem sp. zn. II. ÚS 282/97.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby bylo napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušeno.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady, se jím může zabývat také věcně.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

Ústavní soud důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. To znamená, že ústavní stížnost je zpravidla (s výjimkou ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) nepřípustná, jestliže řízení ještě neskončilo a stěžovatel má možnost uplatnit prostředky k ochraně svých práv ještě v rámci tohoto řízení. Tak je tomu i v souzené věci, neboť napadeným usnesením Městský soud v Praze citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. V daném případě je tedy zřejmé, že stěžovatel může svá procesní práva v plné míře uplatit jak v řízení před soudem prvního stupně, tak případně i v řízení odvolacím. Teprve poté, co bude řízení pravomocně skončeno - a tedy po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv - může stěžovatel podat za podmínek stanovených Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu ústavní stížnost, tzn. domáhat se ochrany svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod v řízení před Ústavním soudem.

Za této situace neobstojí ani námitky stěžovatele, že Městský soud v Praze napadeným usnesením nerespektoval citovaný nález Ústavního soudu ČR. Ze skutečnosti, že Ústavní soud ČR v rámci řízení o ústavní stížnosti kasačním rozhodnutím zruší napadená rozhodnutí orgánu veřejné moci, totiž nelze automaticky usuzovat na to, že tyto orgány již nemohou nově rozhodnout v neprospěch stěžovatele. I v daném případě totiž přísluší právo autoritativně rozhodnout o případné vině a trestu stěžovatele na základě pečlivého posouzení skutkových a právních okolností věci obecným soudům a Ústavní soud může jejich rozhodnutí zrušit - veden zmíněným principem minimalizace zásahů - pouze tehdy, jestliže shledá, že porušily ústavně zaručené základní práva nebo svobody stěžovatele. Pokud tedy v souzené věci Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 282/97 zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu nepřezkoumatelnosti usnesení odvolacího soudu, některých výhrad k důkazní situaci a k jejímu hodnocení a pro porušení práva na zákonného soudce, měl soud prvního stupně a také odvolací soud nepochybné právo daný případ znovu posoudit a jestliže Městský soud v Praze dospěl k závěru (který dostatečně odůvodnil), že je nutno dokazování doplnit a provedené důkazy náležitě zhodnotit, není důvod k závěru, že tímto postupem nerespektoval citovaný judikát Ústavního soudu. Podání ústavní stížnosti v této fázi trestního řízení je proto předčasné, neboť stěžovatel - jak již bylo uvedeno - dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. 3. 2000



JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 117/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies