II. ÚS 362/99

28. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 362/99
ČESKÁ REPUBLIKA


USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti I. M., zastoupené JUDr. A. K., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 1999, čj. 14 Co 191/99-28, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 7. 1999, domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 1999, j. 14 Co 191/99-28. Tímto napadeným usnesením bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 1. 1999, j. 7 C 77/98-20, kterým soud prvého stupně rozhodl o návrhu stěžovatelky na přerušeni řízeni podle ustanoveni 5 109 odst. 1 pism. b) občanského soudního řádu ve sporu o zrušení podílového spoluvlastnictví k domu čp. 50 zapsaném na LV č. 59 pro katastrální území H., obec Praha a jeho přikázání do vlastnictví stěžovatelky tak, že se nepřerušuje řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nebot' tento soud neshledal podmínky pro postup dle čl. 95 Ústavy. V daném sporu se stěžovatelka domáhala přerušení řízení podle 5 109 odst. 1 písm. b) druhá a třetí věta občanského soudního řádu s odůvodněním, že ustanovení 5 142 odst. 1 třetí věta občanského zákoníku je v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol Úmluvy"). Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil napadené usnesení soudu prvého stupně jako věcně správné, i když v podstatě z jiných důvodů, nebot' dle jeho názoru ustanovení 5 142 občanského zákoníku není v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny ani s čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy a není tedy důvod k přerušení řízení dle 5 109 odst. 1 písm. b) věta druhá a třetí občanského soudního řádu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvádí úpravu institutu přikázání společné věci do výlučného vlastnictví jednomu ze spoluvlastníků a tvrdí, že

II. ÚS 362/99
ustanovení § 142 odst. 1 třetí věta občanského zákoníku nepřiměřeně zvýhodňuje spoluvlastníka s větším podílem, nebot' on snáze zástavní smlouvou na předmětnou nemovitost získá úvěr v potřebné výši na zaplacení přiměřeně nižší náhrady. Jde o nerovnost předmětu vlastnictví. Účastníci sporu rozhodovaného podle ustanovení § 142 občanského zákoníku tak nemají rovné postavení před zákonem. Stěžovatelka je přesvědčena, že ustanovení § 142 občanského zákoníku, které umožňuje vypořádání spoluvlastnictví věci, jíž nelze rozdělit, přikázáním jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu, je v rozporu jak s úmluvou tak i s Listinou, protože porušuje její rovnost před zákonem.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze, který ve svém písemném vyjádření ze dne 24. 8. 1999 konstatoval, že napadené usnesení soudu prvého stupně jako věcně správné potvrdil, když se již přímo v odůvodnění tohoto rozhodnutí zabýval námitkami stěžovatelky, shodnými s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti. Proto Městský soud v Praze zcela odkázal na své rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud, pokud stížnost neodmítne podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost zamítl.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, připojeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 1999, čj. 14 Co 191/99-28, a vyjádření Městského soudu v Praze dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost nesplňuje podmínky pro její projednání před Ústavním soudem, neboť je nepřípustná.
Ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (§ 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy a není další soudní instancí. Není proto ani oprávněn hodnotit a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, zvláště rozhodnutí procesní povahy, pokud současně nenastal zásah do ústavou zaručených základních práv a svobod.
Pokud jde o napadené usnesení, jedná se o rozhodnutí procesní povahy, u kterého lze sice připustit, že do jisté míry mění stěžovatelčinu pozici, nejde však o rozhodnutí ve věci a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. K takovému zásahu může dojít až rozhodnutím ve věci samé, proti kterému je právo na soudní ochranu zaručeno. Za daného stavu věci tedy nelze považovat ústavní stížnost za opodstatněný a adekvátní prostředek ochrany práv stěžovatelky.
Ústavní soud je při svém rozhodování podle čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázán pravidly řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 75 odst. 1 tohoto zákona- je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Samotná existence pravomocného rozhodnuti ještě splnění této podmínky nezaručuje, pokud řízení ve věci samé před obecnými soudy dále pokračuje a stěžovatelce jsou k dispozici zákonné prostředky, kterými může napadnout případné pro ni nepříznivé rozhodnutí.
Ústavní soud neshledal ani naplnění podmínek pro výjimečné použití ustanoveni § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

Il. ÚS 362/99
předpisů, nebot' ústavní stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud podle ustanovení a § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.


V Brně dne 28. 3. 2000

Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 362/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies