II. ÚS 135/99

28. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 135/99

ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti stěžovatelky D., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. S., advokátem proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 1998, j. 22 Ca 200/98-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 15. 3. 1999 doručena ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 1998, čj. 22 Ca 200/98-32. Napadeným rozsudkem byl zamítnut návrh stěžovatelky na přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 4. 3. 1998, j. FŘ-1538/130/1998, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Přerově ze dne 29. 5. 1997, j. 52686/97/393911/1260, kterým byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty ve výši 1 007576,-Kč.


Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod spatřuje v tom, že nebyla dodržena ustanovení čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatelky napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí vydaná v předcházejícím řízení, vycházelo z chybného výkladu zákona, v důsledku toho pak došlo i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Daň z přidané hodnoty byla doměřena s tím, že stěžovatelka neprokázala existenci zdanitelného plnění jako podmínky pro vznik nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, který stěžovatelka uplatnila. Stěžovatelka totiž uzavřela smlouvu o zprostředkování se společností P., spol. s r. o., které za zprostředkovatelské služby, na základě oprávněných faktur za zprostředkovatelskou činnost zaplatila a na základě těchto faktur uplatnila nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Stěžovatelka má za to, že v průběhu správního řízení došlo k hrubému porušení zákonnosti, a to zejména


- ustanovení § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), které bylo nesprávně aplikováno, když správní
1

2
II. ÚS 135/99
orgány neprokázaly svou domněnku o tom, že obchody se neuskutečnily tak, jak tvrdí stěžovatelka a .jak to deklaruje jeho účetnictví
ustanovení § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, protože důkazy byly hodnoceny jednostranně v neprospěch stěžovatelky
ustanovení § 31 odst. 8 písm. b) a c) zákona o správně daní a poplatků, které jasně ukládá správci daně povinnost prokázat svou právní domněnku (v daném případě o tom, že smlouva nebyla naplněna) a všechny skutečnosti rozhodné pro její použití
- ustanovení § 31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, nebot' nebyly zjišt'ovány co nejúplněji skutečnosti rozhodné pro stanovení daňové povinnosti.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření a spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 200/98, vyjádření a spis Finančního úřadu v Přerově a vyjádření Finančního ředitelství v Ostravě.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 27. 4. 1999 uvedl, že tvrzení stěžovatelky o porušení jejích práv a svobod uvozených zákonem č. 2/1993 Sb. nepovažuje za důvodné. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá toliko přezkoumání napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ústavním soudem jako soudem vyšší instance. Proto krajský soud odkazuje jednak na odůvodněn) napadeného rozsudku a jednak na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle které není tento soud oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Finanční ředitelství v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 23. 4. 1999 uvedlo, že správce daně, tak jak i odvolací orgán, v průběhu celého daňového řízení postupovali v souladu s ustanovením § 31 zákona o správě daní a poplatků. Skutečnosti rozhodné pro použití fikce nenastaly. Důvody neuznání nároku na odpočet daně jsou podrobně popsány v citovaném rozhodnutí odvolacího orgánu. Odvolací orgán nezpochybnil navýšení obratu u stěžovatelky, ale stěžovatelka neprokázala, že toto navýšení obratu bylo v důsledku činnosti zprostředkovatele. Ani jedna z firem, uvedených stěžovatelkou, nepotvrdila kontakt se stěžovatelkou prostřednictvím zprostředkovatele. Důkazní břemeno je podle ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků na straně stěžovatelky, která předložila důkazní prostředky. Správce daně tyto důkazy hodnotil samostatně i ve vzájemné souvislosti (§ 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků) a po zjištění, že neexistují další důkazní prostředky, uzavřel daňové řízení pouze na základě předložených důkazů. K námitce stěžovatelky ohledně ústních jednání Finanční ředitelství v Ostravě uvedlo, že správce daně není povinen vzít v úvahu všechny navržené důkazy, protože jejich posouzení je na základě volného Hodnocení důkazů (§ 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků). Správce daně tak postupoval z důvodu, že skutečnosti i tvrzení stěžovatelky ohledně ústních jednání nelze nijak ověřit ani prokázat (neexistují žádné zápisy ani jiné skutečnosti potvrzující tvrzení stěžovatelky). Z výše uvedeného je zřejmé, že správce daně nemohl při svém postupu v daňovém řízení užít právní fikce podle ustanovení § 31 odst. 8 písm. b) zákona o správě daní a poplatků. Tím, že stěžovatelka nepředložila věrohodné důkazní prostředky, nesplnila podmínku uvedenou v ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků a neprokázala všechny skutečnosti týkající se údajů uvedených v daňových přiznáních. Správce daně se domnívá, že stěžovatelka je povinna dle § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků předložit sama takové důkazy, které by bez výhrad a pochybností prokázaly údaje uvedené v přiznání.
Vzhledem k neopodstatněnosti námitek stěžovatelky zastává Finanční ředitelství v Ostravě názor, že v prvoinstančním řízení, které bylo potvrzeno v odvolacím řízení, nebyly porušeny
2

II. ÚS 135/99
právní předpisy vyplývající ze skutkového stavu zjištěného v daňovém řízení. Tento názor byl potvrzen i napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě.
Finanční úřad v Přerově v písemném vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 19. 4. 1999 uvedl, že správce daně v průběhu celého daňového řízení postupoval v souladu s ustanovením § 31 zákona o správě daní a poplatků a po celou dobu daňového řízení vedl šetření v rámci dokazování a podle ustanovení § 31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. K ustanovení § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků Finanční úřad v Přerově uvedl, že správce daně v daňovém řízení hodnotil a bral v úvahu veškeré důkazy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti. Daňová kontrola probíhala za spolupráce daňového poradce stěžovatelky, kdy stěžovatelka měla možnost předkládat a prokázat v době kontroly či ve svém odvolání další konkrétní důkazní prostředky či skutečnosti. K ustanovení § 31 zákona o správě daní a poplatků finanční úřad konstatoval, že po celou dobu daňového řízení bylo vedeno šetření v rámci dokazování. Důkazní břemeno je na straně daňového subjektu (§ 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků), který konkrétně prokazuje mimo jiné nárok na odpočet daně (§ 19 zákona o správě daní a poplatků). Tento nárok musí plátce doložit daňovým dokladem podle § 12 zákona o správě daní a poplatků se všemi zákonem předepsanými náležitostmi, dále pak je na plátci, aby prokázal, že přijatá zdanitelná plnění použil k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění. Základní podmínkou pro uznání nároku na odpočet daně je však skutečnost, že plnění deklarované ve smlouvě nebo na dokladu bylo uskutečněno. Zaplacení zprostředkovatelské odměny zprostředkovateli včetně daně z přidané hodnoty není důkazem o tom, že plnění bylo uskutečněno. Neprokáže-li plátce v daňovém řízení všechny výše uvedené skutečnosti, nelze jím uplatněný nárok na odpočet daně uznat. Tím, Že Finanční úřad v Přerově neosvědčil předložené písemnosti a materiály jako důkazy, nenastala pro tento úřad povinnost prokazovat použití právní fikce podle § 31 odst. 8 písm. b) zákona o správě daní a poplatků.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozsudku zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost. je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnuti obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Ostravě a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o správní žalobě proti rozhodnutí finančního orgánu o daňové povinnosti stěžovatelky věcí posouzení obecného soudu, na jehož argumenty uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí ústavní soud odkazuje.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze polemizuje s právními závěry, které přijaly jak finanční úřady tak i obecný soud. Nutno obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že správní orgány nebo soud nevyhověly návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto orgány dodržely procesní postupy stanovené zákonem. Stěžovatelka kromě pouhých tvrzení nepředložila žádný důkaz, kterým by vyvracela to, k čemu ve svém rozsudku došel obecný soud. Není úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatelka v řízení neunesla důkazní břemeno.
3


II. ÚS 135199
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě bylo porušeno ústavní právo zaručené článkem 4 odst. 1 Listiny. Tento článek stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Jak již ústavní soud několikrát judikoval, toto ustanovení neuvádí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny, Ústavy nebo mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy, která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž porušení došlo (např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 12/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 123-134).
Pokud se týká dále namítaného porušení práva stěžovatelky podle čl. 11 odst. 5 Listiny, který stanoví, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že to znamená, že i způsob jejich výpočtu, vybírání sankcí atp. upravuje zákon. Obecně je daňové řízení postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat, ale též povinnost toto své tvrzení doložit - tedy břemeno důkazní. Pokud tedy správce daně určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat. Neprokáže-li je, tedy
neunese-li důkazní břemeno, tj. nevyvrátí-li pochybnosti správce daně, je správce daně oprávněn stanovit základ i daň na základě výsledků dokazování. Pokud správce daně dospěl k závěru, že uskutečnění zdanitelného plnění jako podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty nebylo prokázáno, nelze dovodit porušení čl. 11 odst. 5 Listiny.
Je tedy zřejmé, že ani interpretací a aplikací citovaných právních norem evidentně nebyla porušena základní práva a svobody stěžovatelky, která jsou zaručena ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 28. 3. 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu

4

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 135/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies