I. ÚS 616/99

28. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 616/99


Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů L. V. a J. V., obou zastoupených JUDr. PhDr. S. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 15 Co 253/99, 15 Co 255/99, ze dne 27. 7. 1999, a rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 7 C 58/94, ze dne 17. 2. 1998, a sp. zn. 7 C 58/94, ze dne 6. 4. 1999, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.



Odůvodnění:

Stěžovatelé se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 12. 1999, domáhají zrušení uvedených rozsudků Městského soudu Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3. Uvádějí, že ústavní stížnost podávají přesto, že proti napadenému rozsudku podali dovolání, s ohledem na to, že ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu bude o přípustnosti tohoto dovolání rozhodovat dovolací soud, který dosud pro krátkost lhůty nerozhodl. Svou ústavní stížnost stěžovatelé spojili s návrhem na zrušení ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku. Doplňkem ústavní stížnosti ze dne 20. 3. 2000 stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížnost projednal ve smyslu ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť dle jejich názoru ústavní stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů a současně navrhli odložení vykonatelnosti stížností napadených rozsudků.

Po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti se Ústavní soud musel zabývat otázkou její přípustnosti.

Jak vyplývá z ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

Ústavní soud konstatuje, že jeho převažující judikatura je po přijetí novely občanského soudního řádu, která nabyla účinnosti od 1. ledna 1996, a kterou bylo doplněno ustanovení § 239 odst. 2 zakládající podmíněně přípustné dovolání, taková, jak ji vyjádřil Ústavní soud v usnesení I. ÚS 171/96, ze dne 11. září 1996, ve kterém vyslovil, že i když otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posoudí dovolací soud, není pochyb o tom, že teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpají navrhovatelé všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. Z téhož názoru vychází i publikovaná usnesení IV. ÚS 93/98 a IV. ÚS 294/98 (č. 36, sv. 10 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR a č. 26, sv. 13 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR). Podle těchto rozhodnutí o nevyčerpání všech prostředků může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy, a kterou cíleně předkládá i soudu dovolacímu. V takovém případě, jak vyplývá z cit. usnesení, je povinen tento svůj postup "dotáhnout do konce" - tedy dovolání podat.

Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci, jako je věc stěžovatelů, tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání, pokud k ní budou ústavněprávní důvody.

V daném případě, jak vyplývá z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, stěžovatelé v odvolacím řízení navrhovali vyslovení přípustnosti dovolání, tomuto návrhu však odvolací soud nevyhověl a dovolání rozhodnutím podle § 239 odst. 1 občanského soudního řádu nepřipustil. Proto stěžovatelé podali dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu, o němž dosud rozhodnuto nebylo.

Z výše uvedených důvodů byl proto soudce zpravodaj nucen stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, když neshledal, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 28. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 616/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies