I. ÚS 480/99

28. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatele M. Ž., zastoupeného advokátem JUDr. V. J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 1998, č.j. 34 C 21/98-42, ve třetím a čtvrtém výroku, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 1999, č.j. 2 Co 168/98-66, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 6. 1999, č.j. 30 Cdo 1265/99-89, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 1998, č.j. 34 C 21/98-42, bylo ve věci žaloby stěžovatele M. Ž. (dále jen "stěžovatel") proti žalovanému B., a.s. (dále jen "žalovaný"), o ochranu osobnosti "s žádostí o přiznání nemajetkové újmy" ve výši 3.000.000,- Kč rozhodnuto, že (bod I. výroku) žalovaný je povinen do patnácti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí uveřejnit písemnou omluvu stejným písmem a na stejném místě jako článek "Milion od Čechů přišel ODA přes Švýcarsko", uveřejněný v deníku Právo dne 5. 12. 1997. První věta omluvy bude uvedena tučným písmem jako nadpis a omluva bude znít: "Dne 5. 12. 1997 byl na tomto místě uveřejněn článek s názvem 'Milion od Čechů přišel ODA přes Švýcarsko'. Tento článek obsahoval nepravdivé údaje a tvrzení týkající se pana M. Ž. V článku bylo uvedeno, že se zhruba patnáct středních podnikatelů dohodlo s bývalým předsedou strany M. Ž., že vzhledem k tomu, že chtějí zůstat v anonymitě, peníze straně oficiálně pošle podnikatel žijící ve švýcarském Curychu. Dále článek obsahoval tvrzení, že k dohodě mezi podnikateli a Ž. došlo loni v jedné královéhradecké restauraci. Uvedené informace a tvrzení týkající se Michaela Ž., uvedená v článku 'Milion od Čechů přišel ODA přes Švýcarsko' v Právu dne 5. 12. 1997 jsou nepravdivé, nepodložené a poškozují občanskou čest, důstojnost a jméno pana M. Ž.. B., a.s., jako vydavatelství se hluboce omlouvá za to, že k tomu došlo. Týmž rozsudkem byla zamítnuta žaloba (bod II. výroku), aby i druhá věta omluvy byla uvedena tučným písmem jako nadpis a byla zamítnuta žaloba (bod III. výroku), aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit stěžovateli částku 3.000.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy v penězích. Městský soud v Praze konečně rozhodl (bod IV. výroku), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze k závěru uvedeném v bodě I. výroku dospěl proto, že žaloba byla v tomto rozsahu podána po právu, neboť ve sporném článku byly o stěžovateli publikovány nepravdivé informace, čímž došlo k protiprávnímu zásahu do práv na ochranu osobnosti stěžovatele, zejména do práv týkajících se jeho občanské cti a lidské důstojnosti, která jsou chráněna ustanovením § 11 o.z. Uvedené informace byly - podle názoru Městského soudu v Praze - způsobilé tato práva poškodit. Žaloba pod bodem II. byla zamítnuta proto, že není možné, aby jako nadpis sloužily celé dvě věty navrhované omluvy, když navíc o stěžovateli v původním článku v titulku nebylo uvedeno nic. Žaloba pod bodem III. byla zamítnuta proto, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by došlo ke snížení jeho důstojnosti a vážnosti ve společnosti a v rodině takovým způsobem, že by nepostačovala morální satisfakce a že by bylo nutno přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ust. § 13 odst. 2 o.z. V uvedené souvislosti Městský soud v Praze poukázal na to, že sám stěžovatel uvedl, že nedošlo k poškození osobnostních práv v rodině, která věděla o jeho nepřítomnosti v republice v době, o které se psalo, a také věděla o nepravdivosti zveřejněných informací. Městský soud v Praze dále konstatoval, že stěžovatel nedoložil existenci tvrzených anonymních dopisů, stejně tak nenabídl žádné důkazy týkající se tvrzených anonymních telefonátů; jím uváděnou změnu chování jeho kolegů ze Senátu Parlamentu ČR v době po publikaci sporného článku - o níž opětovně netvrdil, že by byla v příčinné souvislosti se sporným článkem - považoval soud za stěžovatelovu domněnku. Obdobným způsobem o stěžovateli nepsaly ani jiné hromadné sdělovací prostředky. Městský soud v Praze dále uvedl, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by v příčinné souvislosti s článkem došlo ke snížení jeho popularity mezi občany; případná změna v chování kolegů v Senátu a snížení popularity (roz. stěžovatelovy) je prý spíše v příčinné souvislosti s aférou ODA týkající se jejího financování. Městský soud v Praze konečně poukázal na to, že informovaným osobám, které se zajímají o politické dění a které pravidelně sledují sdělovací prostředky, bylo všeobecně známo, že v době, kdy mělo dojít k pochybným sponzorským darům, stěžovatel nebyl členem ODA a již vůbec ne jejím předsedou. Výrok o náhradě nákladů řízení byl odůvodněn ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť obě procesní strany měly v souzené věci úspěch pouze částečný.
V záhlaví uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl potvrzen citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci samé týkajícím se náhrady nemajetkové újmy v penězích a ve výroku o nákladech řízení. Ve druhé a třetí výrokové části svého rozsudku odvolací soud konstatoval, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání.
V odůvodnění tohoto rozsudku Vrchní soud v Praze především uvedl, že - ani po doplnění dokazování - nejsou ve věci dány předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ust. § 13 odst. 2 o.z., neboť tu lze přiznat pouze tehdy, jestliže vzniklá nemajetková újma snížila důstojnost dotčené osoby či její vážnost ve společnosti ve značné míře a nelze-li vzniklou nemajetkovou újmu odčinit žádným z prostředků morálního zadostiučinění.
Při posouzení těchto předpokladů vrchní soud poukázal na to, že rozhodující je objektivní hledisko a nikoli subjektivní hodnocení dotčené osoby a uvedl, že rozsudkem soudu prvního stupně poskytnuté morální zadostiučinění formou uveřejnění omluvy je plně způsobilé vyvážit žalobci vzniklou nemajetkovou újmu na jeho osobnostních právech. Vrchní soud po zhodnocení dvou stěžovatelem předložených anonymních dopisů a výpovědi svědka senátora ing. V. Z., konstatoval (obdobně jako soud prvého stupně), že informovaná veřejnost, "zejména na politické scéně", věděla, že stěžovatel se v článku uvedeného jednání nemohl účastnit, neboť v roce 1966 prokazatelně nebyl ani členem ODA a byl v té době velvyslancem ČR v USA, což ostatně podle jeho výpovědi před soudem prvého stupně byla skutečnost všeobecně známá. Vrchní soud dále v odůvodnění konstatoval, že z objektivního pohledu nelze předmětnému článku přikládat rozhodující význam pro ovlivnění možnosti případného dalšího zvolení stěžovatele v příštích senátních volbách (a ovlivnění jeho popularity mezi občany), neboť byl uveřejněn pět let před skončením jeho volebního období a navíc byl omyl v uvedení jména stěžovatele již 9. 12. 1997 vysvětlen. Z průzkumů veřejného mínění (provedených agenturami IVM, FACTUM a STEM), kterými vrchní soud - v reakci na stěžovatelovu úvahu o snížení jeho popularity v důsledku uvedeného článku - provedl důkaz, bylo zjištěno, že k tomuto poklesu došlo ještě před uveřejněním předmětného článku a byla tak prý prokázána nedůvodnost uvedeného stěžovatelova tvrzení. Podle mínění vrchního soudu nelze přehlédnout, že již 9. 12. 1997, tj. čtyři dny po uveřejnění předmětného článku, uveřejnil žalovaný v deníku Právo (byť omylem s uvedením chybného data 4. 12. 1997) vysvětlení, že došlo k záměně stěžovatele "s K." a současně byla uveřejněna omluva šéfredaktora za nepravdivé údaje a tvrzení týkající se stěžovatele. Podle názoru odvolacího soudu tak rovněž nebylo prokázáno snížení důstojnosti stěžovatele a jeho vážnosti ve společnosti ve značné míře. Vrchní soud se tedy ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a napadenou část zamítavého výroku rozsudku prvního stupně jako věcně správnou podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Stejně tak - s odkazem na ust. § 142 odst. 2 o.s.ř.- potvrdil i výrok Městského soudu v Praze o náhradě nákladů řízení, neboť stěžovatel byl úspěšný pouze v jednom z uplatněných nároků. Návrh stěžovatele na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud zamítl s odkazem na ust. § 239 odst. 1 o.s.ř., neboť "v otázce formulované žalobcem ... neshledal otázku, která by byla po právní stránce zásadního významu".
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel - s odkazem na dovolací důvod podle ust. § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. a na ust. § 239 odst. 2 o.s.ř. - dovolání. Nejvyšší soud ČR se v prvé řadě - neboť podle jeho mínění nešlo o případ vad řízení uvedených v ust. § 237 o.s.ř. (jejichž případný výskyt nebyl stěžovatelem tvrzen a ani dovolacím soudem nebyl z obsahu spisu zjištěn) - zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ust. § 238 odst. 1 a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. Dovolací soud ve vztahu k ust. § 239 o.s.ř. uvedl, že zákon v tomto ustanovení svěřuje odvolacímu, ale také dovolacímu soudu oprávnění založit, resp. v případě § 239 odst. 2 o.s.ř. posoudit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné. Současně však konstatoval, že připuštění přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem (tj. umožnit v každé konkrétní věci posouzení toho, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení), má povahu výjimečného opatření a je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Výjimečnost tohoto oprávnění proto výslovně předpokládá, že se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Dovolatel (stěžovatel) je proto - podle názoru Nejvyššího soudu ČR - oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ust. § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. jen z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 [v odůvodnění mylně uveden odst. 2] písm. d) o.s.ř., tj. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a nemůže se proto uplatnit například stěžovatelem uváděný dovolací důvod ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. K dovolacímu důvodu ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. by bývalo možno vzhledem k ust. § 242 odst. 3 věta druhá přihlédnout jen tehdy, pokud by bylo v této věci jinak dovolání přípustné, přičemž tento předpoklad naplněn nebyl.
Nejvyšší soud ČR v odůvodnění napadeného usnesení dále uvádí, že dovolací důvod ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. předpokládá omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tj. jestliže soud buď použil jiný právní předpis než ten, který správně použít měl nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Nejvyšší soud ČR má za to, že v souzené věci odvolací soud aplikoval ust. § 13 odst. 2 o.z. odpovídajícím způsobem, neboť teprve tehdy, jestliže by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle § 13 odst. 1 o.z. (zejména proto že byla ve značné snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti) má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Zde však "dovolací soud má zato, že takto hmotněprávní normou upravené předpoklady pro případnou náhradu nemajetkové újmy v penězích jsou ... přehledné a v zásadě nepřinášející výkladové obtíže". Z pohledu ust. § 239 o.s.ř. proto podle dovolacího soudu není možno posuzovat dovoláním napadené rozhodnutí za rozhodnutí řešící otázku po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud ČR konečně uvedl, že pokud v označené věci nebyl naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, nebylo možno se s ohledem na ust. § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. zabývat ani námitkou stěžovatele, že rozhodnutí trpí jinými vadami řízení, které podle něj mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Se zřetelem k těmto závěrům dovolací soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost podle § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., "aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí". Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnil odkazem na ust. § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta prvá a § 151 odst. 1 o.s.ř., za situace, když v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.
Uvedená rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní - po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy - konstatoval, že rozhodnutím (obecných) soudů všech stupňů byl zásadním způsobem zkrácen na svých základních lidských právech a svobodách. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že soud prvého stupně sice "nad jakoukoliv pochybnost rozhodl, že došlo k zásahu do práv na ochranu osobnosti, zejména, že došlo k porušení občanské cti a důstojnosti stěžovatele", avšak současně v souladu s ust. § 13 odst. 2 o.z. neshledal, že by důstojnost či vážnost stěžovatele ve společnosti byla snížena ve značné míře a rozhodl, že jako zadostiučinění postačuje písemná omluva. Částečnému úspěchu obou stran v souzené věci odpovídalo také rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že odvolací soud, který provedl důkazy navržené stěžovatelem, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ač z výslechu svědka ing. V. Z. vyplynulo, že předmětný článek na něj působil věrohodně, a že v jeho důsledku "zaznívaly v Parlamentu hlasy, že žalobce patří do stejného pytle jako tenista Š. a L. N.". Stěžovatel především poukázal na zjevnou nesprávnost závěru odvolacího soudu o tom, že šlo o vliv skandálu ODS s finančními prostředky, neboť stěžovatel neměl s tímto skandálem nic společného, a dále konstatoval zjevnou nesprávnost závěru téhož soudu týkající se vědomosti informované (zejména politické) veřejnosti, že se stěžovatel nemohl dopustit jednání popsaného v uvedeném článku, jestliže svědek - v té době místopředseda Senátu - "článku uvěřil a teprve na základě rozhovoru se stěžovatelem si ujasnil, že se jedná o lež".
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že v průběhu řízení před soudem druhého stupně opakovaně poukazoval na judikaturu (zejména na rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. č. 23 C 52/96, a na judikáty Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. RC 15/96, Cdon 24/95) a konstatoval, že odvolací soud sice provedl (v ústavní stížnosti konkretizované) důkazy jím navržené, avšak rozsudek soudu prvního stupně přesto potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůraznil, že se dočkal pouze částečné satisfakce zveřejněním omluvy s více než ročním zpožděním, že však taková omluva není způsobila napravit závažný zásah do lidské důstojnosti, cti, pověsti a jména stěžovatele, takže "nebylo v daném případě ochráněno právo stěžovatele uvedené v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listina"). K zachování důstojnosti, cti, pověsti a jména stěžovatele uveřejněním písemné omluvy na základě rozsudku soudu prvého stupně nedošlo, neboť "zveřejnění této omluvy s více než ročním zpožděním naprosto nebylo způsobilé rehabilitovat porušená osobnostní práva stěžovatele." S ohledem na tuto skutečnost stěžovateli prý soudy nebyla poskytnuta v souladu s čl. 10 odst. 3 Listiny ochrana před neoprávněným zveřejňováním údajů o jeho osobě.
Tím, že stěžovateli nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (a to ani jejich části ve výši zaplaceného soudního poplatku) žádnou ze soudních instancí (ačkoli to podle jeho názoru o.s.ř. v ust. § 142 odst. 2 a 3 umožňuje) zavádějí soudy svým postupem praxi, v důsledku které, i když dojde k vážnému zásahu do osobnostních práv, je dotčená osoba nucena platit nemalé částky (prý přinejmenším soudní poplatek ve výši 4.000,- Kč), i když se v řízení prokáže, že žalovaný zasáhl do jejích osobnostních práv. Podle názoru stěžovatele je tento přístup soudu v příkrém rozporu s ust. čl. 10 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny a s ust. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, který "jednoznačně stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě projednána nestranným a nezávislým soudem".
Stěžovatel závěrem uvedl, že v důsledku postupu soudů všech stupňů došlo v daném případě k flagrantnímu zásahu do uvedených práv, a tento postup je navíc umocněn tím, že stěžovatel je osobou veřejně činnou a v důsledku toho, že se domáhal ochrany svých práv, byl "potrestán" tím, že byl nucen hradit náklady soudního řízení.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby nálezem Ústavního soudu bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno a aby byly rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 1998, č.j. 34 C 21/98-42, ve třetím a čtvrtém výroku, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 1999, č.j. 2 Co 168/98-66, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 6. 1999, č.j. 30 Cdo 1265/99-89, zrušeny.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Nejvyšší soud ČR, dále Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze. Vedlejší účastník B., a.s., se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření především odkázal na obsah odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení, kterým podle jeho názoru nebyla dotčena ústavní práva stěžovatele. Nejvyšší soud ČR proto nepovažuje ústavní stížnost za odůvodněnou a souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že v odůvodnění jeho rozsudku je podrobně vysvětleno, proč v dané věci, a po jím provedeném doplnění dokazování, neshledal předpoklady pro užití ust. § 13 odst. 2 o.z. Dále odkázal na obsah odůvodnění uvedeného rozsudku, a to včetně potvrzení výroku o nákladech řízení; pokud jde o výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení, poukázal na to, že v ústavní stížnosti obsažená argumentace není namístě, neboť v odvolacím řízení byl zcela neúspěšný. Vrchní soud v Praze na ústním jednání netrvá.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost není důvodná, neboť stěžovateli byla poskytnuta soudní ochrana, jeho žaloba byla projednána nestrannými a nezávislými soudy, které po zhodnocení všech důkazů dospěly k závěru, že v případě stěžovatele jsou dány podmínky pouze pro přiznání morální satisfakce dle ust. § 13 odst. 1 o.z. a nejsou dány podmínky pro aplikaci ust. § 13 odst. 2 o.z. Městský soud v Praze dodal, že ochrana stěžovatelových práv byla zajištěna při respektování ust. čl. 10 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny a v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Městský soud v Praze konečně připomněl, že nejen on sám, ale také Vrchní soud v Praze neshledal, že by byla ve značné míře snížena důstojnost stěžovatele a jeho vážnost ve společnosti, takže nebyly splněny podmínky pro přiznání nemajetkové újmy v penězích. Městský soud v Praze proto navrhl, aby stěžovatelově ústavní stížnosti nebylo vyhověno a aby bylo od ústního jednání upuštěno.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům:
1. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR, který dovolání odmítl pro nepřípustnost. Podle názoru stěžovatele mu ani postupem Nejvyššího soudu ČR nebyla poskytnuta v souladu s čl. 10 odst. 3 Listiny ochrana před neoprávněným zveřejňováním údajů o jeho osobě.
V tomto směru se však stěžovatel dopouští omylu.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ust. § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41). Je proto věcí dovolacího soudu samotného - za podmínek ust. § 239 odst. 2 o.s.ř. - zda na základě vlastního uvážení dospěje k závěru, že se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a proto vysloví přípustnost dovolání, nebo zda rozhodnutí nepovažuje za natolik zásadní a dovolání nepřipustí. Posouzení toho, zda rozhodnutí řeší otázku po právní stránce zásadního významu, je tedy věcí nezávislého soudního rozhodování (je plně v kompetenci obecného soudu) a není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (srov. sp. zn. III. ÚS 181/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. C.H. Beck Praha, 1996, str. 345).
Ústavnímu soudu tedy nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla ústavní stížnost podána, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, tedy do práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Proti nepřipuštění dovolání ze strany obecného (Nejvyššího) soudu lze proto úspěšně brojit ústavní stížností jen tehdy, pokud by tím došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele (srov. sp. zn. I. ÚS 65/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. C.H. Beck Praha, 1997, str. 429, 434, 435). Takový případ však v souzené věci nenastal. Proto Ústavní soud - po posouzení ústavní stížnosti v části týkající se napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR - došel k závěru, že v tomto rozsahu jde o návrh zjevně neopodstatněný.
2. Ústavní soud se dále zabýval ústavní stížností proti napadeným rozsudkům Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. V tomto směru se v prvé řadě soustředil na otázku, zda jsou v souzené věci po formální stránce splněny podmínky jejich přezkoumání. Dospěl k závěru zápornému.
Podle několikráte vysloveného právního názoru Ústavního soudu nelze dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, jestliže podle zákona není přípustné. To platí i v případě, závisí-li přípustnost dovolání toliko na uvážení dovolacího soudu podle ust. § 239 odst. 2 o.s.ř. (srov. sp.zn. I. ÚS 129/97 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 8, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1998, str. 431, 432). Není-li si navrhovatel (stěžovatel) přípustností dovolání jist, může - vedle dovolání - podat i ústavní stížnost, neboť pokud dovolání přípustné není, "je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně" (srov. sp. zn. I. ÚS 213/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997, str. 597; srov. také sp. zn. III. ÚS 40/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 47). V takových případech proto lhůta k podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu (viz druhý cit. nález; srov. též I. ÚS 129/97 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 8, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1998, str. 431).
Za této situace bylo věcí stěžovatele, aby ústavní stížnost podal v zákonné lhůtě již proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 1999, č.j. 2 Co 168/98-66, neboť toto rozhodnutí bylo v souzené věci rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon v souzené věci k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). To však stěžovatel včas neučinil.
Podle téhož ustanovení zákona o Ústavním soudu lze totiž ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ode dne doručení rozsudku Vrchního soudu v Praze, tj. od 18. 3. 1999, do podání ústavní stížnosti dne 28. 9. 1999 však uplynula podstatně delší doba, než kterou zákon o Ústavním soudu připouští.
Ústavní stížnost proti napadeným rozsudkům Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze byla tedy podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) cit. zákona] mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
3. Za tohoto stavu - kdy ústavní stížnost proti napadeným rozsudkům Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze byla podána opožděně - se Ústavní soud již nezabýval tím, že tyto obecné soudy nepřiznaly stěžovateli náhradu nákladů řízení nebo jejich části.
Pokud jde o náhradu nákladů dovolacího řízení před Nejvyšším soudem ČR, Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o náhradě nákladů dovolacího řízení vyplývá z jeho (odmítavého) rozhodnutí o samotném dovolání s důsledky - jak uvedl Nejvyšší soud ČR - které o.s.ř. ve svých ustanoveních § 243b odst. 4 věta prvá ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta prvá a § 151 odst. 1 s takovým rozhodnutím spojuje.
Proto Ústavní soud neshledal ani v rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení, že by jím byly porušeny základní práva a svobody stěžovatele.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. 3. 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 480/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies