I. ÚS 225/99

28. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupeného advokátem Mgr. V. E., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 3. 1999, sp. zn. 7 Tvo 35/99, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 1999, sp. zn. 4 Ntv 3/99, byla vazba stěžovatele a dalších obžalovaných O. B., I. V., J. Š., R. P., M. Ch., M. K. a M. M. prodloužena do 30. 6. 1999.
V odůvodnění tohoto usnesení vrchní soud především uvedl, že stěžovatel byl vzat do vazby dne 24. 2. 1996 pro vazební důvod podle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu. Tento vazební důvod je prý i nadále dán zejména tím, že stěžovatel je obžalován pro mimořádně závažnou trestnou činnost, za kterou mu hrozí uložení trestu odnětí svobody od 10 do 15 let. Trestná činnost všech obžalovaných je prý charakterizována plánovitostí a mimořádnou společenskou nebezpečností a je u nich dána obava, že v případě propuštění na svobodu by mohli uprchnout nebo se skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo hrozícímu vysokému trestu vyhnuli. Stěžovatel byl sice (společně s M. M.) rozsudkem nalézacího soudu shledán vinným "toliko" návodem k trestnému činu vydírání podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) a § 235 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody na 3 roky, tento rozsudek však z důvodu odvolání státního zástupce v jeho neprospěch nenabyl právní moci a nadále je proti němu vedeno trestní stíhání pro návod k trestnému činu vraždy.
Vrchní soud konstatoval, že z objektivních důvodů nebylo možno trestní stíhání skončit ani v prodloužené lhůtě vazby (do 20. 2. 1999), a to pro obtížnost věci a rozsah důkazního materiálu, který bylo nutno hodnotit.
Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením stížnost stěžovatele a M. M. proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci zamítl.
V jeho odůvodnění zejména konstatoval, že se Vrchní soud v Olomouci sice dopustil "dílčí formulační (nikoliv však argumentační) neobratnosti", nicméně z jeho rozhodnutí je prý zřejmé, že se vazebními důvody i podmínkami prodloužení vazební lhůty náležitě zabýval "a své myšlenkové postupy a závěry, byť ve stručné podobě, náležitě vtělil do písemného odůvodnění svého rozhodnutí". Ohledně důvodnosti vazby v případě stěžovatele a spoluobžalovaného M. M. je údajně nutno vycházet ze zcela konkrétních skutečností, jež se týkají jejich osob, tak také z mimořádně závažné trestné činnosti, kladené jim v tomto trestním řízení formou návodu k trestnému činu vraždy za vinu. Právě vzhledem k povaze, pohnutce a způsobu spáchání konkrétní trestné činnosti oběma obžalovaným aktuálně hrozilo uložení vysokých trestů odnětí svobody, "byť byli oba nepravomocně uznáni vinnými podstatně mírněji postižitelnou skutkovou podstatou trestného činu vydírání". Obava vrchního soudu z následků, předpokládaných ustanovením § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu byla proto opodstatněná a propuštěním obžalovaných na svobodu by naprosto reálně hrozilo podstatné ztížení nebo dokonce zmaření dosažení účelu trestního řízení. Charakter vazebního důvodu prý navíc nedovoluje učinit oprávněný závěr o tom, že by bylo možno vazbu obžalovaných nahradit zárukou nebo slibem. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR nebylo možno trestní stíhání obou obžalovaných především s ohledem na obtížnost, rozsáhlost a důkazní komplikovanost jejich trestní věci pravomocně skončit v obecné dvouleté vazební lhůtě a případné prodlevy byly "orgány činnými v tomto trestním řízení nezaviněné."
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti zejména namítl, že napadeným usnesením (stejně jako předchozím usnesením Vrchního soudu v Olomouci) bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy ČR. Tohoto porušení se prý obecné soudy dopustily tím, že svá usnesení náležitě neodůvodnily a z jejich rozhodnutí jasně nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Jestliže prý totiž citované usnesení vrchního soudu neobsahuje konkrétní důkazy a toliko odkazuje na návrh předsedy senátu, opřený o poslední rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 10. 1998, je pro svoji nesrozumitelnost nepřezkoumatelné, a jedná se tedy o porušení ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování. Odvolací (Nejvyšší) soud sice na jedné straně určité pochybnosti o řádném odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci připustil, na straně druhé je však považoval za odůvodněné řádně a sám blíže nekonkretizoval, jaké konkrétní skutečnosti, odůvodňující další trvání vazby, byly v případě stěžovatele dány. Stěžovatel byl nepravomocným rozsudkem uznán vinným pouze z trestného činu návodu k vydírání, přičemž prý nelze za zavrženíhodnou pohnutku považovat to, že se domáhal zaplacení své pohledávky.
Proto stěžovatel navrhl, aby bylo napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR zrušeno.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Nejvyšší soud ČR a dále Vrchní soud v Olomouci.
Nejvyšší soud ČR konstatoval, že obsah ústavní stížnosti se do určité míry překrývá s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil již ve stížnosti proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Nejvyšší soud ČR prý dostatečně přezkoumal správnost, zákonnost a odůvodněnost výroku uvedeného usnesení vrchního soudu. V době rozhodování Nejvyššího soudu zákonné důvody vazby ve smyslu ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu trvaly, přičemž vazbu v tomto případě nebylo možno nahradit zárukou nebo slibem. Proto se Nejvyšší soud ČR domnívá, že napadeným usnesením ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele porušeny nebyly, a proto navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření odkázal na obsah usnesení, které v této věci vydal a uvedl, že ve svých závěrech o naplnění zákonných důvodů vazby nepochybil. V odůvodnění usnesení se totiž ztotožnil s návrhem předsedy senátu, v němž byl obsažen i popis skutečností, jež byly vzaty za prokázány, a důkazy, o něž se skutková zjištění opírala, byly podrobně popsány v návrhu předsedy senátu, přičemž právní závěry, jimiž se vrchní soud řídil, jsou obsaženy v závěru usnesení. Proto se Vrchní soud v Olomouci domnívá, že citovaným usnesením základní práva nebo svobody stěžovatele porušeny nebyly. Pro úplnost vrchní soud dodává, že ve dnech 18. - 20. 5. 1999 projednal odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 1998, sp. zn. 38 T 2/97, a nově jej uznal vinným návodem k trestnému činu vydírání a za to ho odsoudil k trestu odnětí svobody na tři léta. Protože vykonaná vazba byla stěžovateli do uloženého trestu započtena, byl dnem rozhodnutí odvolacího soudu propuštěn na svobodu.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
V souzené věci se však zjevně o tento případ nejedná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy svá usnesení náležitě neodůvodnily a že z nich nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, takže se prý jedná o rozhodnutí nepřezkoumatelná.
V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že stěžovatel v ústavní stížnosti napadl toliko citované usnesení Nejvyššího soudu ČR, nikoliv - jemu předcházející - usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Protože podle své ustálené judikatury je Ústavní soud petitem podaného návrhu vázán, omezil svůj přezkum v této věci pouze na v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu ČR.
V napadeném usnesení Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že vazební důvod podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu byl v případě stěžovatele dán, neboť existovaly skutečnosti odůvodňující obavu, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. Stěžovatel totiž byl trestně stíhán za spáchání mimořádně závažné trestné činnosti (návod k trestnému činu vraždy) a hrozilo mu za to uložení vysokého trestu odnětí svobody. V tomto směru Ústavní soud nepovažuje za podstatné, že (jak vyplývá z vyjádření Vrchního soudu v Olomouci k ústavní stížnosti) stěžovatel byl nakonec pravomocně odsouzen "pouze" za návod k trestnému činu vydírání k trestu odnětí svobody v trvání tří let, neboť směrodatný je přirozeně vždy stav trestního řízení v době příslušného rozhodování, kdy stěžovateli uložení vysokého trestu za spáchání uvedeného trestného činu reálně hrozilo.
Ústavní soud shledal, že se Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení s námitkami, obsaženými ve stížnosti stěžovatele proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci, v zásadě vypořádal a že jeho usnesení je tedy dostatečně konkrétní a přezkoumatelné (vyjádřil se např. k otázce hrozícího trestu, k důvodům prodloužení vazební lhůty apod.). Tím Nejvyšší soud ČR do určité míry i "zhojil" některé nedostatky odůvodnění usnesení, v němž Vrchní soud v Olomouci příliš paušálně odkázal na návrh předsedy senátu Krajského soudu v Ostravě tím, že se s ním "plně ztotožnil", a neposoudil souzenou věc dostatečně konkrétně a přesvědčivě. Napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR proto nelze považovat za svévolné.
Ústavní soud proto - při respektování svého výše vymezeného postavení - neshledal důvod skutkové a právní závěry Nejvyššího soudu ČR v této konkrétní věci z ústavně právního hlediska zpochybňovat. Proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak totiž vyplývá z předchozích úvah, zrušit napadené usnesení by Ústavní soud mohl pouze tehdy, jestliže by shledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho plynoucími, což se však v případě napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR nestalo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. 3. 2000

JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 225/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies