II. ÚS 536/98

28. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 536/98
1

ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: l. M.D., 2. M.D., 3. P.D., 4. Ing. V.D. a 5. Ing. E.P., všech zastoupených advokátkou Mgr. D.C., proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 3. 1998, čj. 3 Cdon 348/96-44, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 1995, čj. 23 Co 164/95-34, takto:


Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :


Stěžovatelé napadli ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 12. 1998 rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 3. 1998, čj. 3 Cdon 348/96-44, a Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 1995,j. 23 Co 164/95-34.
Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 3. 5. 1995, čj. 23 Co 164/9534, zamítl odvolání stěžovatelů proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 12. 1994, čj. 11 C 99/94-17, kterým se stěžovatelé domáhali, aby žalované - G., - byla uložena povinnost ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích") uzavřít s nimi dohodu o vydání obrazu J.Š. - S. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 25. 3. 1998, čj. 3 Cdon 348/96-44, tak, že dovolání stěžovatelů zamítl. Dovolací soud se zcela ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu s tím, že skutečnost, že stěžovatelé bez vlastní viny nevěděli, která právnická osoba má předmětný obraz v držení, nemůže vyloučit zákonný předpoklad vydání movité věci, a v této výzvě prokázat, kde se věc nalézá. Stěžovatelé uplatnili výzvu na vydání movité věci v zákonné lhůtě u právnické osoby, která věc v držení neměla a rovněž ani k předmětné věci neměla právo hospodaření. Dle závěru Nejvyššího soudu ČR nelze dovodit, že stěžovatelé řádně uplatnili svůj nárok na vydání věci,
1

II. ÚS 536/98
jestliže adresovali výzvu právnické osobě, která věc neměla nikdy v držení, i když na tuto skutečnost stěžovatele včas neupozornila. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jejich základní práva, a to zejména právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Stěžovatelé obecným soudům vytýkají zejména právní závěr, že veškeré okolnosti, za kterých bylo stěžovatelům znemožněno včas podat výzvu k vydání věci povinné osobě, přičítají k tíži stěžovatelů. Tento postup je dle názoru stěžovatelů v rozporu s ustanovením § 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům, které jsou stanoveny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR a připojil si spis
Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 11 C 99/94.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 21. 7. 1999 odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozsudku dovolacího soudu. Z důvodů uvedených v ústavní stížnosti má Nejvyšší soud ČR za to, že dotčeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR nebyla porušena zmiňovaná ústavou zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces a právo na ochranu majetku. Pokládá proto ústavní stížnost za nedůvodnou. S ohledem na námitky stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti Nejvyšší soud ČR uvedl, že podle ustanovení § 4 odst. 1 a § 20 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích je osobou povinnou k vydání věci právnická osoba, která v rozhodné době drží věc nabytou od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím. Podle § 5 odst. 1 a 2 a § 20 zákona o mimosoudních rehabilitacích povinná osoba vydá věci na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem: Jde-li o vydání movité věci, prokáže-li též, kde se věc nalézá. Je-li oprávněných osob více a nárok na vydání uplatní ve lhůtě podle odst. 2 jen některé z nich, vydá se jiní věc celá. K vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců ode dne nabytí právní moci výroku rozsudku, kterým byl zrušen výrok o trestu propadnutí majetku, jinak její nárok zanikne. Dovolací soud se ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu i soudu prvního stupně, že výzvou na vydání věci adresovanou NG dne 21. 11. 1992 stěžovatelé neuplatnili svůj nárok na vydání věci řádně a u povinné osoby ve smyslu uvedeného zákona. Pokud zákonodárce v posuzované věci určil povinnou osobu na základě toho, že právnická osoba drží dotyčnou věc, měl na mysli toliko samotnou držbu věci, nikoliv vlastnictví povinných osob k věcem, resp. právo hospodaření k věcem, které podléhají vydání. Z tohoto hlediska se jevila jako nepřiléhavá námitka stěžovatelů, že předmětný obraz byl součástí umělecké sbírky. Skutečnost, že stěžovatelé bez vlastní viny nevěděli, která právnická osoba má předmětný obraz v držení, nemůže vyloučit zákonný předpoklad vydání povinné věci stanovený v ustanovení § 4 odst. 1, § 5 odst. 1, 2 a § 20 odst. 1, 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to povinnost stěžovatelů vyzvat povinnou osobu (to je osobu, která má věc v držení) v propadné lhůtě k vydání věci, a v této výzvě též prokázat, kde se věc nalézá. Je nesporné, že výzva byla uplatněna v zákonné lhůtě u právnické osoby, která věc v držení neměla a rovněž ani k předmětné věci neměla právo hospodaření. Jestliže stěžovatelé adresovali výzvu právnické osobě, která věc nikdy neměla v držení, i když na tuto skutečnost stěžovatele včas neupozornila, nelze dovodit, že stěžovatelé řádně uplatnili svůj nárok na vydání věci. Rovněž právní závěr odvolacího soudu i soudu prvního stupně, že výzvou ze dne 8. 11. 1993 adresovanou stěžovateli žalované - jako osobě povinné, která měla umělecké dílo v držení, nebyl předmětný nárok uplatněn včas v zákonné lhůtě, je správný. Soudy vycházely ze skutečnosti, že se jedná o lhůtu prekluzívní, jejímž marným uplynutím nárok zaniká. Pokud tedy v posuzované věci dospěly soudy k závěru, že nárok stěžovatelů zanikl právě marným uplynutím lhůty proto, že žalovanou

ÚS 536/98
nevyzvali k vydání věci řádně a včas, jeví se tento závěr jako opodstatněný. Proto Nejvyšší soud ČR má za to, že podaná ústavní stížnost není odůvodněná.


Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.


Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovateli, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o uzavření dohody o vydání věci věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty, uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí, Ústavní soud odkazuje.


Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se závěry obecných soudů, pokud se týká výkladu ustanovení § 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Námitky stěžovatelů představují pouze polemiku se zákonem samotným, ačkoliv smyslem restitučních předpisů je snaha zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v období let 1948 - 1989. Podstata je v tom, že jde o zmírnění (ne odstranění) některých (ne všech) majetkových křivd. Úplná náprava není možná a žádné řešení nepostihne všechny případy, přičemž není žádného Ústavou ČR zaručeného práva na restituci majetku.

Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda (§ 72 odst.1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní stížnost napadá rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny v důsledku nesprávného výkladu a uplatnění zákona o mimosoudních rehabilitacích. Právo na spravedlivý proces ve smyslu citovaných článků Listiny znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručeno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům.

Ústavní soud proto hodnotil, zda proces jako celek splňoval kritéria spravedlivého procesu, kterým se ve smyslu jeho judikatury i judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Š. rozumí především to, byl-li v tomto procesu dodržen princip tzv. "rovnosti zbraní". Ani v tomto směru však Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.

Pokud se týká namítaného porušení čl. 11 odst. 1 Listiny nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavní předpisy o ochraně vlastnického práva lze aplikovat jen u vlastnického práva již existujícího, nikoli však v případech vycházejících ze zákona o mimosoudních rehabilitacích, který je konstruován na principu vydání věci oprávněné osobě ex nunc, takže oprávněný se stává vlastníkem teprve po uzavření dohody o vydání věci nebo po vydání pravomocného soudního rozsudku ve smyslu § 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích.

II. ÚS 536/98
Je tedy zřejmé, že napadenými rozsudky Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. března 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 536/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies