II. ÚS 35/98

28. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II.ÚS 35/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. P.M., zastoupeného advokátem JUDr. P.M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 1997, sp. zn. 15 Co 259/97, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 7. 1996, čj. zn. 8 C 143/92-52, takto:


Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
Stěžovatel napadl ústavní stížností rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 1997, sp. zn. 15 Co 259/97. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 7. 1996, čj. 8 C 143/92-52, kterým soud prvého stupně zamítl návrh stěžovatele ve věci vydání nemovitosti - pozemku p. č. 1490 v k. ú. Ch. Stěžovatel se svým návrhem domáhal vydání předmětné nemovitosti podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen zákon o mimosoudních rehabilitacích) s tím, že kupní smlouva ze dne 19. 9. 1973 byla jeho otcem a jeho babičkou uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nezkoumaly důsledně okolnosti uzavírání předmětné kupní smlouvy a jednání kupujících, nezabývaly se ani tvrzením stěžovatele, ani neprovedly důkazy, které stěžovatel nabízel k potvrzení svého tvrzení. Tím soudy neumožnily výkon práva stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a bylo tak porušeno jeho právo na soudní ochranu, jak je uvedeno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Postupem soudů došlo také k porušení základního práva stěžovatele vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům, které jsou stanoveny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 a připojil si spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 8 C 143/92.







1

II. ÚS 35/98
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel ve stížnosti opakuje to, co bylo obsahem odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, s čímž se odvolací soud vypořádal v rozsudku ze dne 23. 9. 1997. Pokud pak stěžovatel namítá, že "snad B.M., ideální spoluvlastnice předmětné nemovitosti zřejmě nepodepsala kupní smlouvu, ač je tak deklarováno a nebylo zkoumáno tvrzení, že bud' babička stěžovatele B.M. sama neuzavřela kupní smlouvu, případně, že byla k tomu dnes již blíže nezjistitelným způsobem donucena", pak je toto pouze hypotézou stěžovatele, kterou nelze ani považovat za tvrzení ve smyslu § 120 odst. 1 občanského soudního řádu. Pokud stěžovatel navrhuje další důkazy, aniž by současně jednoznačně tvrdil rozhodné skutečnosti, pak jsou tyto důkazy bez významu pro právní posouzení věci. Městský soud v Praze tak setrvává na svých závěrech, pokud jde o posouzení splnění podmínky tísně.
Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro vydání nemovitosti, neboť stěžovatel neprokázal, že k uzavření kupní smlouvy došlo v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovateli, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o vydání nemovitosti věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty, uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí, ústavní soud odkazuje.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy. V tomto směru vývody ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozích řízeních, a jak Městský soud v Praze, tak i Obvodní soud pro Prahu 4 se s nimi řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Za stěžejní důvody opodstatňující tvrzení o existenci tísně a nápadně nevýhodných podmínek označuje stěžovatel skutečnost, že jak jeho otec, tak jeho babička byli nuceni k prodeji s tím, že přes pozemek povede silnice a oni nesouhlasili s prodejem nemovitosti. Na tomto místě je možno odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle které pojem "tíseň" je typickým výrazem, který určitou situaci či podmínku nedefinuje, ale naopak vyžaduje interpretaci podle svého smyslu, a tím i určitou variabilitu podle konkrétních podmínek případu. Námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti tak představují pouze polemiku se zákonem o mimosoudních rehabilitacích samotným, ačkoliv smyslem restitučních předpisů je snaha zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v období let 1948 - 1989. Podstata je v tom, že jde o zmírnění (ne odstranění) některých (ne všech) majetkových křivd. Úplná náprava není možná a žádné řešení nepostihne všechny případy, přičemž není žádného ústavou ČR zaručeného práva na restituci majetku.

II. ÚS 35/98
Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní stížnost napadá rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v důsledku nesprávného výkladu a uplatnění zákona o mimosoudních rehabilitacích. Právo na spravedlivý proces ve smyslu citovaných článků Listiny a úmluvy znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Stěžovatel kromě pouhých tvrzení nepředložil žádný důkaz, kterým by vyvracel to, k čemu ve svém rozsudku došly obecné soudy. Není úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno.
Pokud se týká namítaného porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu při ochraně vlastnického práva musí jít o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva in concreto má být teprve zjištěna nebo takové právo má být konstituováno, ústavně chráněn není. Proto ani ústavní ochranu účastníků restitučního řízení nelze vnímat jako ochranu vlastnického práva v úvahu přicházejících oprávněných osob. Z uvedeného důvodu nelze akceptovat stěžovatelovu námitku,
že v daném případě došlo k porušení čl. 11 Listiny.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.

Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.


V Brně dne 28. března 2000

Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu

3

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 35/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies