II. ÚS 71/97

28. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 71/97
t

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha Cepla, soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Paula v právní věci ústavní stížnosti I.G., jako účastnice řízení, zastoupené advokátkou JUDr. K.V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.12.1996, č.j. 12 Co 422/96-334, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1.7.1996, sp. zn. P 628/94, za účasti Městské části Praha 4, jako vedlejšího účastníka, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:


Ústavní stížností podanou včas a za podmínek stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka napadla dne 28.2.1997 pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13.12.1996, č.j. 12 Co 422/96-334, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1.7.1996, sp. zn. P 628/94.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, kromě podrobného popisu vývoje právní a faktické situace mezi bývalými manželi I.G. (dříve J.P.) a Z.P. a vývoje v řešení otázek péče o jejich tři nezletilé syny, zejména nejmladšího syna Š.P., ve vztahu k ústavní stížností napadeným soudním rozhodnutím uvedla, že Obvodní soud pro Prahu 4 při svém rozhodování vycházel ze znaleckého posudku, jehož vypracování nebylo zadáno tímto soudem a nemůže proto být za znalecký posudek považován, a že hodnotil jiné než právní skutečnosti, pro které měl podle § 127 o.s.ř. ustanovit znalce a jednal tedy v rozporu s o.s.ř., a rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výrocích o výchově všech tří synů a o styku rodičů s nezletilými, přičemž synové D. a M. byli svěřeni do výchovy matky a syn Š. do výchovy otce. Ve výroku o výživném byl rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 4 zrušen.

II. ÚS 71/97
Dále ve své stížnosti hodnotí postup obou soudů ve věcech rozhodování o jí podaném návrhu na předběžnou úpravu styku se synem Š., přičemž v této věci Obvodní soud rozhodl dne 20.2.1996 a Městský soud v Praze jako soud odvolací dne 28.5.1996.
V jednání obou soudů pak stěžovatelka spatřuje porušení čl. 90 Ústavy České republiky, když neposkytly ochranu jejímu právu zakotvenému v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého péče o děti a jejich výchovu je právem rodičů, děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči, přičemž práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Poukazuje na to, že soudy nevyhověly žádosti otce dětí Z.P., který neměl od října 1994 do února 1997 upraven styk s dětmi. Stěžovatelce byla odepřena úprava styku s nezletilým Š., a to minimálně od prosince 1995 do února 1997. Byla porušena a omezena práva matky jako rodiče, soud omezil práva na výchově a péči o dítě a de facto ji zbavil rodičovských práv. Stejně tak bylo porušeno právo všech tří dětí na rodičovskou výchovu a péči.
Soudy tak rovněž zmařily účinnost ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, porušily opakovaně a v několika směrech o.s.ř., čímž porušily čl. 95 odst. 1 Ústavy. Soudy rozhodovaly také v rozporu s čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, který upravuje právo na respektování soukromého a rodinného života, a čl. 5 Dodatkového protokolu č. 7 k Evropské úmluvě, podle kterého mají při rozvodu manželství manželé rovná práva ve vztahu mezi sebou a ve vztazích ke svým dětem. Stěžovatelka namítá, že nečinností soudů došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech. Dovolává se rovněž zásady rovnosti zbraní jako součásti práva na spravedlivý proces, která měla být porušena tím, že nebyla vyrozuměna o existenci videozáznamů, které mohly být důležité v rozhodování soudu, nevěděla o jednání Městského soudu v Praze, kterým bylo na základě uvedených videozáznamů rozhodnuto, nebyla na jednání soudu předvolána, byla jí odňata možnost se obhájit a k danému důkazu se vyjádřit. Toto procesní pochybení bylo umocněno tím, že o předběžném opatření dne 2.11.1995 rozhodoval soud odvolací, a stěžovatelka neměla možnost se proti němu odvolat. Dále stěžovatelka napadá nedodržení přiměřenosti lhůty k projednání její věci, v případě rozhodování práva na styk rodičů s dětmi zvláště významné.
Svou ústavní stížnost stěžovatelka doplnila dne 22.8.1997. V tomto doplnění poukazuje na ještě širší porušení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, což spatřuje v postupu v použití videokazety, která měla demonstrovat týrání dítěte matkou, v soudním řízení. Stěžovatelka - matka - neměla možnost se vyjádřit k odborníkovi, který videokazetu odborně posuzoval. Videokazeta byla Policii České republiky předána bývalým manželem Z.P., který byl oznamovatelem trestného činu a který byl na věci zainteresován rovněž jako osoba, jejíž zájmy byly v přímém protikladu se zájmy stěžovatelky ve sporu Z.P. a stěžovatelky ve věci výchovy syna Š. Trestní stíhání proti stěžovatelce, vedené v této věci, bylo zastaveno pro nedostatek důkazů. Dále stěžovatelka napadá způsob pořízení konzultace, kterou na stěžovatelku vypracovala MUDr. M.B., a to zřejmě na žádost Policie ČR na základě oznámení Z.P. o údajném týrání syna Š. Stěžovatelka neměla možnost se vyjádřit k osobě psycholožky, čímž jí bylo upřeno právo na případné odvolání. Tento posudek nebyl soudem vyžádán, byl založen do spisu Z.P. Obvodní soud pro Prahu 4 i Městský soud v Praze oba výše zmíněné posudky akceptovaly.


2

11. ÚS 71/97
Po opakovaných výzvách Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil dne 23.9.1997 vedlejší účastník Z.P., který hodnotil velmi obsáhlý návrh stěžovatelky jako naprosto nedůvodný a irelevantní. Jak obvodní soud, tak městský soud postupovaly podle jeho názoru v souladu se zákonem a velmi pečlivě prověřovaly všechny objektivní skutečnosti, navržené důkazy a názory ustanovených soudních znalců. Soudy řešily věc racionálně a dospěly ke spravedlivému rozsudku. K porušení procesních norem nedošlo. Inkriminovaná videokazeta je součástí soudního spisu a z obsahu ústavní stížnosti je zcela jasné, že stěžovatelka svou právní zástupkyni mylně informovala a tato pak kazetu nikdy neviděla. V průběhu soudního řízení měla stěžovatelka možnost se ke kazetě vyjádřit, což učinila, avšak své vyjádření zásadně měnila. Vedlejší účastník navrhuje podanou ústavní stížnost zamítnout.
Dne 13.10.1997 předložil vedlejší účastník do spisu záznam Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování Středočeského kraje, ze dne 30.7.1997, č.j. KVV171/123-97, o vznesení obvinění podle § 160 odst. 1 trestního řádu proti stěžovatelce pro trestný čin přípravy k trestnému činu vraždy bývalého manžela Z.P.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti písemně vyjádřil Krajský soud, který uvedl, že stěžovatelka vyslovuje námitky i proti předchozím rozhodnutím městského soudu. Pokud jde o ústavní stížností napadené rozhodnutí, Městský soud v Praze zásadně odmítá tvrzení stěžovatelky, že svým postupem a rozhodnutím porušil Listinu základních práv a svobod a další právní předpisy. Na podkladě obsáhle provedeného dokazování, jemuž rozhodně nelze vytýkat pomalost, shledal rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o výchově nezletilých dětí P., o styku rodičů s nezletilými, i výroku o dohledu i nákladech řízení správným a potvrdil jej z důvodů, které podrobně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Na právních závěrech v rozsudku vyslovených trvá a v podrobnostech na ně odkazuje.
Obvodní soud pro Prahu 4 považuje ústavní stížnost ve všech bodech za nedůvodnou a odkazuje v tomto směru na obsah vyjádření podaného Městským soudem v Praze.
Po opakovaných vyžádáních byl spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. P 628/94, postoupen Ústavnímu soudu dne 29.10.1999. Důvodem pro opožděné zaslání spisu byla dle sdělení Obvodního soudu pro Prahu 4 nejprve skutečnost, že spis byl postoupen Městskému soudu v Praze kvůli námitce podjatosti, a poté z toho důvodu, že bylo rozhodováno k návrhu matky o svěření nezletilého Š.P. do výchovy matky, když otec Z.P. dne 23.7.1998 zemřel.
Ústavní soud, vycházeje z ústavní stížnosti a po seznámení se s obsahem vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. P 628/94, s vyjádřením Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 4, a s vyjádřením vedlejšího účastníka Z.P., dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelka se ve své stížnosti převážně zabývá postupem a závěry soudů v řízení o předběžných opatřeních ve věci výchovy nezletilých synů, zejména rozhodnutím
Městského soudu v Praze ze dne 2.11.1995, č j. 12 Co 507/95-77, kterým byl svěřen syn Š. do výchovy otce. Proti rozhodnutím o předběžných opatřeních však ústavní stížnost nesměřuje. Ústavní soud se proto posuzováním povahy předběžných opatření, napadaných v odůvodnění ústavní stížnosti, nezabýval, a
3

11. úS 71/97
to rovněž z toho důvodu, že vydání rozhodnutí o předběžných opatřeních bylo následováno rozhodnutími ve věci samé, jejichž zrušení se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhá.
Ústavní soud již vícekrát ve své judikatuře vyložil, za jakých okolností je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů. Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Do činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou, zejména s ohledem na ustanovení její hlavy páté, a svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu upravené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Respektují-li obecné soudy ve své jurisdikci jak podmínky dané procesními předpisy, v dané věci podmínky občanského soudního řádu, tak kautely plynoucí z ústavního pořádku republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
Proto, pokud jde o použití důkazů a správnost hodnocení důkazů soudy, Ústavní soud se jimi zabývá pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před soudy byly porušeny ústavní procesní principy, zejména právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a ústavní principy dokazování. Takové porušení ústavních principů však v daném případě Ústavní soud neshledal.
Soudy obou stupňů se věcí stěžovatelky zabývaly pečlivě a podrobně, provedly všechny důkazy navrhované stěžovatelkou, jakož i další důkazy. V této souvislosti je nutno upozornit na skutečnost, že předmětná řízení směřovala k úpravě otázek výchovy a výživy nezletilých dětí stěžovatelky a vedlejšího účastníka Z.P., a především s přihlédnutím k zájmům dětí soudy v souladu s ustanoveními § 41 a n. zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, jednaly a rozhodovaly, zohledňujíce ustanovení § 41 odst. 1 cit. zák., podle něhož, mj. cílem sociálně právní ochrany je blaho dítěte.
Námitce stěžovatelky, že Obvodní soud pro Prahu 4 při svém rozhodování vycházel ze znaleckého posudku, jehož vypracování nebylo zadáno tímto soudem a nemůže proto být za znalecký posudek považován, a že hodnotil jiné než právní skutečnosti, pro které měl podle § 127 o.s.ř. ustanovit znalce a jednal tedy v rozporu s o.s.ř., nelze přisvědčit, neboť Obvodní soud pro Prahu 4 nařídil doplnění řízení provedením znaleckého posudku znalců z oboru zdravotnictví MUDr. J.K. a PhDr. J.K., který byl proveden, znalci byli také vyslechnuti při ústním jednání. Odvolací soud pak některé důkazy provedl znovu, včetně výslechu znalců, a rozšířil dokazování o další důkazy. Pokud měla stěžovatelka svou námitkou na mysli vyjádření prof. D., které bylo jedním z podkladů již pro řízení o předběžném opatření, je nutno upozornit na skutečnost, že v tomto případě vskutku nešlo o znalecký posudek, a zpráva prof. D., jak je i ve spise označována, tvořila pouze jeden z důkazů, zabývajících se osobnostmi rodičů, vedle znaleckých posudků.
Namítá-li stěžovatelka určité průtahy nebo nečinnost v rozhodování soudů, činí tak v situaci, kdy již rozhodnutí příslušných soudů ve věci samé byla vydána, a zkoumání nutnosti v této otázce zasáhnout ze strany Ústavního soudu nemá již význam, neboť příčina uvedených námitek stěžovatelky odpadla. Jak již k této otázce ústavní soud konstatoval ve věci, sp.zn. II. ÚS 522/99, ústavní záruka spravedlivého procesu vyžaduje, aby ochrana právům byla poskytována v přiměřené lhůtě, tj. bez zbytečných průtahů ( čl. 33 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1


4

11. úS 71/97
Úmluvy). O zbytečné průtahy půjde např. tehdy, vzniknou-li špatnou či nevhodnou organizací práce, za niž nese odpovědnost příslušný pracovník soudu, nebo jsou založeny dostatečně a přesvědčivě zjištěnou liknavostí soudu (soudce) nebo podobnými okolnostmi spočívajícími při výkonu jurisdikce na jeho straně. Žádnou z uvedených skutečností však stěžovatelka ve své stížnosti konkrétně neuvedla a omezila se pouze na obecná, shora uvedená, konstatování.
Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal namítaná porušení Listiny základních práv a svobod a úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a nezbylo mu, než považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný.
Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.


Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V
Brně dne 28. března 2000 Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu

5

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 71/97, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies