II. ÚS 574/99

29. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 574/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. V., zastoupeného Mgr. J. Č., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 1999, čj. 21 Co 113/99-186, a, j.21 Co 114/99-186, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 1999, čj. 11 C 86/96-114, takto:


Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 21. 12. 1999 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která byla podána k poštovní přepravě dne 18. 12. 1999.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 1999, j. 21 Co 113/99-186, a, čj. 21 Co 114/99-18G, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 1999, j. 11 C 86/96-114.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Stěžovatel tvrdil, že soudce JUDr. M. B., který jako soudce jednal a rozhodoval v senátu Krajského soudu v Hradci Králové, nebyl jeho zákonný soudce a vzhledem k tornu bylo odvolání vyřízeno vydáním rozhodnutí protiústavně obsazeného senátu (soudu). Dále stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu, spočívající v rozhodnutí soudu na základě skutečností odlišných od obecně závazných právních norem, v případě posouzení udělení souhlasu s převodem nemovitosti, bylo porušeno nejen odvolacím soudem, ale i soudem prvého stupně. Stěžovatel spatřoval porušení práva na soudní ochranu v tom, že Krajský soud v Hradci Králové se vůbec nezabýval tím, v čem spatřoval stěžovatel nesprávnost napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Rozhodovací postup Krajského soudu v Hradci Králové tak stěžovatel hodnotil jako neslučitelný s právem na soudní ochranu práv, kdy tento soud se nepřijatelně vyhnul meritornímu vyřešení věci, které po něm stěžovatel žádal a tím jednal v rozporu s čl. 4 Ústavy.
1

2
II. ÚS 574/99
Ústavní soud konstatoval, že po doplnění ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 11 C 86/96.
Ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 11 C 86/96, vyplývá, že stěžovatel se společně s M. P. domáhal proti tehdy žalované, dnes již zemřelé R. P., vydání soudního rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že darovací smlouva uzavřená dne 1. 2. 1988 mezi již zemřelými M. V. a R. P., registrovanou Státním notářstvím v Hradci Králové dne 4. 2. 1988, pod č. j. RI 94/98, je neplatná. Soud prvého stupně rozsudkem ze dne 26. 1. 1999, j. 11 C 86/96-114, návrh zamítl, nebot' žalobci neunesli důkazní břemeno k prokázání žalobních tvrzení. Stěžovatel podal proti rozsudku soudu prvého stupně odvolání, přičemž odvolací soud napadený rozsudek ve věci samé jako věcně správný potvrdil, i když z jiných důvodů. Na rozdíl od soudu prvého stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci neprokázali naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu ustanovení ti 80 písm. c) občanského soudního řádu.
Krajský soud v Hradci Králové jako účastník řízení ve svém písemném vyjádření ze dne 2. 3. 2000 k námitkám stěžovatele uvedl, že podle stanoveného rozvrhu práce věc patřila do senátu 21 Co, jehož složení pro rok 1999 bylo stanoveno následující: K. V., předseda, JUDr. Ing. B. B. jako zastupující předsedu a dále JUDr. A. K., JUDr. M. N., CSc., JUDr. P.M. a JUDr. J. L. Zastupujícím senátem byl senát 22 Co ve složení: JUDr. P.K., předseda, JUDr. M. J., zastupující předsedu a dále JUDr. P. J. a JUDr. V. A. Větší počet členů senátu 21 Co souvisel s tím, že původně JUDr. M. N., CSc., působil jako předseda krajského soudu a JUDr. A. K. jako místopředseda krajského soudu pro úsek občanskoprávní a pro zatížení těmito funkcemi vyřizovali agendu senátu 21 Co ve sníženém množství. V době, kdy bylo vydáno ústavní stížností napadené rozhodnutí, byl již předsedou krajského soudu místo dr. N. JUDr. M. B. Ten podle popisu práce schváleného Ministerstvem spravedlnosti ČR ze dne 3. 5. 1999 se měl mimo jiné účastnit rozhodovací činnosti krajského soudu zejména ve věcech, v nichž to závažnost řešení problematiky vyžadovala. Ohledně námitky, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí nevypořádal s tím, co je uvedeno v odvolání, poukazuje krajský soud na skutečnost, že na rozdíl od soudu prvého stupně odvolací soud považoval za důvod pro zamítnutí žaloby o určení neplatnosti smlouvy sám nedostatek naléhavého právního zájmu (ti 80 písm. c) občanského soudního řádu) a své stanovisko v napadeném rozsudku podrobně zdůvodnil. Nemohl se už zabývat věcně otázkou, zda smlouva je či není neplatná a vyjadřovat se tak k tomu, co by mělo být řešeno v jiném řízení jako předběžná otázka. Krajský soud dále doložil výňatkem z rozvrhu práce pro rok 1999 údaje o složení senátu 21 Co a zastupujícího senátu 22 Co a kopii listiny schválené Ministerstvem spravedlnosti ČR ze dne 3. 5. 1999, přičemž vlastní návrhy ve věci nečinil.
Okresní soud v Hradci Králové jako účastník řízení ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 29. 2. 2000 zcela odkázal na obsah odůvodnění napadených rozsudků. Hlavní námitky stěžovatele se týkají procesního postupu v rámci řízení před odvolacím soudem, proto se k nim okresní soud nemůže vyjádřit. K námitce, týkající se rozhodnutí okresního soudu, poukázal tento soud na skutkové a právní závěry označeného rozsudku.
Vedlejší účastníci řízení Ing. E. L., K. P. a Ing. I. K. se podle ustanovení § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, svého postavení vedlejšího účastníka vzdali.
2

3
II. ÚS 574/99
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovateli, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí obecných soudů o určovací žalobě věcí posouzení obecných soudů, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry odvolacího soudu a v námitce nesprávného obsazení tohoto soudu. Pokud se týká prvé námitky, Ústavní soud uvádí, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že rozsudek obsahující výrok o neplatnosti darovací smlouvy by nemohl být podkladem pro zapsání právního vztahu k nemovitostem záznamem podle § 36 vyhlášky č. 190/1996 Sb. Takovým podkladem by mohl být rozsudek, kterým se právní vztah k nemovitosti konstituuje, nebo se jím existence takového právního vztahu autoritativně deklaruje. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že k porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoliv v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I ÚS 2/93, Sbírka nálezů a usnesení, svazek l, str. 267-278). Č1. 95 odst. 1 Ústavy stanoví, že soudce je při rozhodování vázán zákonem a je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. Soudní moc, tak jak je tak konstituována ústavou (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.), je svěřena soudům především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný. Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že obecné soudy jsou i při zjišt'ování skutkového stavu věci vázány toliko zákonem. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelem, že napadenými rozsudky došlo k porušení čl. 4 Ústavy, podle kterého základní práva a svobody jsou pod ochranou státní mocí. Na tomto místě je nutno obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že obecné soudy nevyhověly návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto soudy dodržely procesní postupy stanovené zákonem.
3

4
II. ÚS 574/99
Pokud jde o druhou námitku stěžovatele, týkající se nesprávného obsazení odvolacího soudu, Ústavní soud odkazuje na shora uvedené vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 3. 2000, ze kterého vyplývá jednoznačně neopodstatněnost této námitky. Stěžovateli lze však vytknout, pokud namítal nesprávné obsazení odvolacího soudu, že nevyužil možnosti dané mu ustanovením § 237 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu, dle jehož znění je
dovolání přípustné mimo jiné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže byl soud nesprávně obsazen.
Stěžovatel kromě pouhých tvrzení nepředložil žádný důkaz, kterým by vyvracel to, k čemu ve svých rozsudcích došly obecné soudy. Není úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno.
Je tedy zřejmé, že interpretací ani aplikací citovaných právních norem evidentně nebyla porušena namítaná základní práva a svobody stěžovatele, která jsou zaručena ústavními zákony a mezinárodními smlouvami: podle čl. l Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a lez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.


P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29. března 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu


4


Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 574/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies