II. ÚS 441/99 - K zásadám trestního řízení

29. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta



K výkladu a aplikaci základních zásad trestního řízení ve
smyslu § 2 odst. 1 (zásada zákonnosti trestního řízení), 2 (zásada
presumpce neviny), 5 (zásada zjišťování skutkového stavu věci bez
důvodných pochybností) a 6 (zásada volného hodnocení důkazů)
zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen tr. ř..), v návaznosti na procesní
postup obecného soudu prvního a druhého stupně, ve věci trestného
činu znásilnění podle § 241 odst. 1, 2 písm. b) zákona č.
140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák.).

Důvodné pochybnosti o skutkovém stavu věci (§ 2 odst. 5 tr.
ř.), podmiňujícího vinu stěžovatele uvedeným trestným činem (§ 2
odst. 2 tr. ř.), neodstraňovaly obecné soudy zákonným postupem (§
2 odst. 1 tr. ř.), neboť neobjasňovaly i bez návrhu stran stejně
pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného.

Jeden z důkazů nebyl soudem proveden důsledně, ač právě
takové jeho provedení mohlo přispět k odstraňování důvodných
pochybností stran skutkového stavu věci ohledně viny stěžovatele.
S jinými důkazy, navrženými stěžovatelem, se obecný soud
nevypořádal zákonným způsobem, neboť jeden z důkazů odmítl účelově
bez toho, že by k tomu byl dán jakýkoliv konkrétní faktický důvod,
jiný důkaz odmítl, aniž k tomu byl podle trestního řádu oprávněn
vzhledem k odborné stránce věci, jíž se měl důkaz týkat.

Další důkazy byly hodnoceny nikoliv volně ve smyslu § 2 odst.
6 tr. ř., nýbrž svévolně tak, že jeden z nich vzal soud jako pro
vinu stěžovatele svědčící, ač takový závěr z něj nebylo možné
dovodit. Jiný důkaz, z hlediska předmětu dokazování hodnocený jako
závažnější byl nahrazen důkazem méně závažným bez toho, že by byla
prověřena možnost provést onen důkaz závažnější.



(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 29.03.2000 sp. zn. II. ÚS 441/99)

Text judikátu

Senát Ústavního soudu

rozhodl po ústním jednání ve věci
ústavní stížnosti navrhovatele J. G., t. č. ve výkonu trestu
odnětí svobody ve věznici Vězeňské služby ČR Valdice, zastoupeného
JUDr. J. B., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 3 To 78/99, takto:

I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 1999,
sp. zn. 3 To 78/99 bylo porušeno v čl. 90 Ústavy České republiky
a v čl. 8 odst. 2, Listiny základních práv a svobod ústavně
zaručené právo na řádný zákonný proces, dále v čl. 38 odst. 2
a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož
i v čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod ve znění protokolů a dodatkových protokolů (č. 209/1992
Sb., č. 243/1998 Sb.) a v čl. 14 odst. 1, 2 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.) ústavně
zaručené právo na spravedlivý proces.

II. Rozhodnutí obecného soudu uvedené v bodě I. výroku tohoto
nálezu se zrušuje.


Odůvodnění
Dne 9. 9. 1999 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne
8. 9. 1999, jímž stěžovatel, t. č. ve výkonu trestu odnětí
svobody, zastoupený JUDr. J. B., advokátem, brojí proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 3 To 78/99.

Z důvodů níže uvedených má za to, že napadeným rozhodnutím
obecného soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo
na soudní ochranu ve smyslu čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky
(dále jen Ústava), jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod (dále jen Listina).

I.
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne
22. 4. 1999, č. j. 37 T 6/98 - 349 odsouzen podle § 241 odst. 1,
2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen trestní zákon, tr. zák.), za trestný čin znásilnění, za
což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi
roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Uvedeného trestného činu se měl podle skutkových zjištění
prvostupňového soudu dopustit tím, že přesně nezjištěného dne
v průběhu velikonočních svátků (6. 4. až 8. 4. 1996) v bytě
manželů M. měl zezadu uchopit tehdy dvanáctiletou J. M., hodit ji
zády na postel, pod pohrůžkou zabití ji svléknout, sám se obnažit
a poté na ní za neustálých pohrůžek zabitím vykonat soulož.
Předmětná trestná činnost vyšla najevo až zhruba po pěti měsících,
natolik se poškozená obávala výhrůžek stěžovatele. Obvinění bylo
v této věci sděleno v srpnu 1997.

Rozsudek z dubna 1999 byl v té věci již druhým rozhodnutím
nalézacího soudu, když poprvé stěžovatele odsoudil v roce 1998.
Tehdy se stěžovatel bránil včas podaným odvoláním, na jehož
základě Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 11. 3. 1999,
č. j. 3 To 210/98 - 313 napadené rozhodnutí soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Ten tak učinil v dubnu 1999.

I proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel včas podaným
odvoláním, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl ústavní stížností
napadaným usnesením ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 3 To 78/99, tak,
že je jako věcně nedůvodné zamítl.

Trestnou činnost za vinu mu kladenou stěžovatel již od
počátku přípravného řízení, jakož i v průběhu celého trestního
řízení popíral. Uváděl, že v kritickou dobu v Ostravě nebyl. Svými
důkazními návrhy v odvoláních se domáhal dodatečného provedení
ohledání místa činu, jakož i odpovídající biologické expertizy. Ve
své ústavní stížností namítá, že je z trestného činu usvědčován
v podstatě jen výpovědí poškozené nezletilé. Přitom další
provedené důkazy jeho vinu bez důvodných pochybností neprokazují.

Svými ne zcela kvalifikovanými podáními se stěžovatel obracel
v dané věci také na Ústavní soud, a to v prosinci 1997 (sp. zn.
IV. ÚS 462/97) a v únoru 1999 (sp. zn. IV. ÚS 87/99). Obě musela
být odložena.

Podle názoru stěžovatele porušil Vrchní soud v Olomouci
napadaným svým usnesením čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 36
Listiny. Proto navrhuje zrušení předmětného usnesení.

Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle § 42
odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen zákon), vyjádření účastníků
a vedlejších účastníků.

Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci, jenž ústavní
stížností napadané usnesení přijal, navrhl Ústavnímu soudu, aby
ústavní stížnost jako nedůvodná byla zamítnuta.

Vrchní státní zástupce v Olomouci shledal podanou ústavní
stížnost rovněž nedůvodnou. Ústavnímu soud proto navrhl její
odmítnutí.

Rodiče poškozené vyjádření k ústavní stížnosti Ústavnímu
soudu nepodali.

Právní zástupce stěžovatele v replice na vyjádření účastníka
setrval na podané ústavní stížnosti. Znovu zdůraznil, že pokud již
v září 1996 nebylo provedeno byť z objektivních důvodů opožděné
ohledání místa činu, považuje to za pochybení, na které nereagoval
ani státní zástupce, ani obecný soud.

II.

Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými
dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle § 42 odst. 3
zákona vyžádal, zejména vyšetřovací a soudní spis (ČVS: KVV
- 191/10 - 97, sp. zn. 37 T 6/98) a dospěl k následujícím závěrům.



Prvostupňový obecný soud, v řízení v trestní věci stěžovatele
v prvém i druhém kole, nebyl důsledný při prověřování alibi, jímž
se stěžovatel hájil. Ačkoliv na závěr výslechu svědka I. M., stran
dopisu, jenž měl potvrzovat, že poškozená v době činu byla mimo
Ostravu, tudíž nemohla být stěžovatelem znásilněna, požádal obecný
soud tohoto svědka o vzorek jeho písma, nerozhodl o grafologické
expertíze, která buď mohla potvrdit nebo vyvrátit autorství
předmětného dopisu svědkem I. M. a v té návaznosti pravdivost či
nepravdivost obsahu předmětného dopisu. V samotných rozsudcích se
potom soud o tomto důkazu vůbec nezmínil, ač byl v hlavním líčení,
byť neúplně proveden, tedy se s ním nijak z hlediska obhajoby
stěžovatele nevypořádal, jak mu ukládá § 2 odst. 5 zákona č.
141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen trestní řád, tr. ř.). Podle tohoto ustanovení
orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn
skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to
v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu
stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch
i v neprospěch obviněného. Tímto postupem bylo dotčeno
i ustanovení § 125 tr. ř., ukládající soudu mimo jiné povinnost
vypořádat se s obhajobou obžalovaného.

Stejně se postavil k tomuto důkazu i soud odvolací v obou
svých usneseních a nerespektoval tak navíc § 134 odst. 2 a § 138
(§ 125) tr. ř.

V souvislosti se stejnou skutkovou otázkou, tj. alibi
stěžovatele, vycházel obecný soud z faktu, že svědek Š. L. toto
alibi nepotvrdil, resp. naopak potvrdil, že stěžovatel byl
kritického dne ve svém bydlišti. Z protokolu o hlavním líčení,
zachycujícího výpověď jmenovaného svědka, jakož i z vyjádření
stěžovatele, tehdejšího obžalovaného k ní, však plyne, že svědek
hovořil o jiné události, než která byla předmětem dokazování, což
připustil i sám svědek. Nemohl tedy předmětné alibi ani potvrdit,
ani vyvrátit. Shodně naložil s touto svědeckou výpovědí i odvolací
soud v usnesení, napadeném ústavní stížností. V tomto případě
nešlo o volné hodnocení důkazu, ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.,
nýbrž o hodnocení "svévolné", neboť citované ustanovení trestního
řádu ukládá orgánům činným v trestním řízení, aby hodnotily důkazy
podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení
všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ustanovením
§ 125, § 134 odst. 2 a § 138 (§ 125) tr. ř. obecné soudy rovněž
nedostály v tom, že nevyložily, jakými úvahami se řídily při
hodnocení uvedeného důkazu svědkem, když ho použily zmíněným
způsobem.

Pokud jde o případný výslech svědků manželů Č., kteří měli
být kritického dne v bytě stěžovatele společně s jeho ženou
a poškozenou, vycházely orgány činné v trestním řízení patrně
z možných komplikací a průtahů, s nimiž by provedení tohoto důkazu
bylo spojeno. Oba svědkové se v době, kdy probíhalo trestní
stíhání stěžovatele, nacházeli již rok v Torontu. Proto od něj
upustily. Lze předpokládat, že se opíraly za dané situace
o svědecké výpovědi manželů P., kteří stěžovatele viděli
o velikonocích r. 1996 v Ostravě pouze před jeho domem. Je ovšem
nutno zdůraznit, že v procesu hodnocení důkazů důkaz závažnější
z hlediska předmětu dokazování lze nahradit důkazem méně závažným
jen tehdy, není-li možné onen důkaz závažnější reálně provést.
Povinností orgánu činného v trestním řízení stěžovatele proto bylo
ověřit, zda neexistuje možnost výslechu jmenovaných svědků cestou
právní pomoci ve věcech trestních. Od tohoto důkazu by bylo možno,
resp. nutno upustit jen, pokud by tato možnost neexistovala.
Vrchní soud v Olomouci jako odvolací, tj. v prvním, ani ve druhém
kole odvolacího řízení nereagoval ani na tento důkazní problém
a možnosti jeho řešení. Dotčeno tak bylo ustanovení § 2 odst. 5,
6 (kdy jedním z kritérií volného hodnocení důkazů je i hledisko
jejich závažnosti), § 134 odst. 2 a § 138 (§ 125) tr. ř.

V odvolacím řízení, z něhož vzešlo napadené usnesení
jmenovaného obecného soudu, byl obhajobou dále navržen důkaz
výslechem svědka, jenž se měl údajně nacházet ve Vazební věznici
v Ostravě, v době, kdy zde byl zajištěn i stěžovatel. Odvolací
soud tento důkaz označil jako nevěrohodný a zmanipulovaný. Učinil
tak, aniž pro to měl konkrétní fakta; zejména si neověřil, zda
stěžovatelem označený údajný svědek se ve jmenované věznici vůbec
nachází, když obhájci stěžovatele to ředitelství dané věznice
sdělit odmítlo. S navrženým důkazem se odvolací soud nejen že
nevypořádal, ale ve skutečnosti se s ním vůbec nezabýval, ačkoliv
se týkal skutkového stavu věci, potřebného pro jeho rozhodnutí.
Porušil tak § 2 odst. 5, jakož i § 134 odst. 2 a § 138 (§ 125) tr.
ř.

Stěžovatel v průběhu soudního řízení navrhoval ohledání místa
činu a popř. provedení odpovídajících kriminalistických expertíz
(zejm. biologické), byť s časovým zpožděním vzhledem k době
spáchání předmětného trestného činu. Činil tak i v druhém
odvolání. Soud odvolací se v napadeném usnesení s tímto důkazním
návrhem vypořádal tak, že jej označil bez dalšího za
neproveditelný. K tomu ovšem neměl oprávnění, neboť se takto
vyjadřoval k otázce, podléhající odbornému, tudíž znaleckému
posouzení. Zde mělo být postupováno obdobně, jako v případě
příkazu téhož soudu prvého stupně v prvém kole odvolacího řízení,
kde bylo uloženo přibrat znalce z oboru zdravotnictví, odvětví
dětské gynekologie. V daném případě se zavázaný soud nalézací
nejprve předběžně dotázal znalce, zda vůbec navrhovaná expertíza
v konkrétním případě může odpovědět na otázky vyplývající
z usnesení soudu odvolacího. Teprve poté, co mu soudní znalec
potvrdil, že nikoliv, od zmíněného důkazu po právu upustil.
Naproti tomu výše uvedené konstatování toho, že předmětný důkaz je
neproveditelný, koliduje s § 105 odst. 1, s § 2 odst. 5, popř.
i s § 134 odst. 2 a § 138 (§ 125) tr. ř.

Z hlediska základních zásad trestního řízení byla procesním
postupem obecných soudů dotčena, jak uvedeno, v prvé řadě zásada
zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností (§ 2
odst. 5 tr. ř.), neboť proti tvrzení stěžovatele, tehdy
obviněného, stálo opačné tvrzení poškozené. Pochybnost stran
skutkového stavu věci, nezbytného pro soudní výrok o vině
stěžovatele, z uvedeného základního rozporu plynoucí, nebyla ovšem
odstraňována, a to v důsledku výše popsaných pochybení z hlediska
zákonnosti procesního postupu. Tím byla vyloučena eventualita,
nikoliv jistota, že při respektování zákonnosti procesu vedeného
vůči stěžovateli mohla nakonec nastat taková důkazní situace, jež
by znamenala povinnost rozhodnout v duchu zásady in dubio pro reo,
vyplývající z § 2 odst. 2 tr. ř., podle něhož dokud pravomocným
odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho,
proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen.
Jednalo se také o to, že uvedeným nezákonným postupem byla
stěžovateli vzata možnost se vyjádřit k těm důkazům, které
v důsledku zjištěných nezákonností nebyly provedeny.

Dotčena byla dále výše naznačeným způsobem i zásada volného
hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.).

Tím samým pak došlo k porušení i zásady zákonnosti trestního
stíhání ve smyslu § 2 odst. 1 tr. ř., který stanoví, že nikdo
nemůže být stíhán jako obviněný jinak než ze zákonných důvodů
a způsobem, který stanoví tento zákon.

III.

Ústavním soudem zjištěná a popsaná procesní pochybení
obecných soudů, zejména soudu odvolacího, jehož usnesení je
předmětem ústavní stížnosti, dosahují podle jeho názoru do ústavní
roviny.

Daný závěr je umocňován tou skutečností, že z vlastní trestné
činnosti byl stěžovatel usvědčován pouze výpovědí poškozené.
O věcné důkazy se soudy opíraly jen zprostředkovaně, neboť ze
svědeckých výpovědí poškozené a její matky mohly pouze zjistit, že
takové důkazy (zakrvácené prostěradlo, zakrvácená matrace
a roztrhané tričko poškozené) v určitém čase údajně existovaly.
Vzhledem k tomu, že ostatní svědkové se k samotnému trestnému činu
znásilnění vyjádřit nemohli, potvrzovali předmět dokazování
nanejvýše také jen nepřímo. S přihlédnutím k těmto skutečnostem
bylo proto povinností obecného soudu obzvlášť pečlivě se vypořádat
s důkazy obhajoby a to se nestalo (viz část II.).

Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, se zásadně nepouští do hodnocení
dokazování provedeného orgány činnými v trestním řízení v trestní
věci stěžovatele.

Z tohoto hlediska bylo již mnohokrát konstatováno ( IV. ÚS
360/97), že tento soud není vůči soudům obecným třetí či čtvrtou
instancí. Proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či
správnost napadených rozhodnutí obecných soudů bez dalšího. To
však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda
napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených
základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda
důkazy ve prospěch či neprospěch odsouzeného byly prezentovány
způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že
tento proces byl veden zákonným a ústavním způsobem. Ústavní soud
se proto zabývá zákonností hodnocení důkazů obecnými soudy tehdy,
pokud zjistí, že v řízení před těmito soudy byly porušeny ústavní
procesní principy, mezi něž patří např. právo na soudní ochranu
(čl. 36 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3
Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho
přítomnosti a právo na možnost vyjádřit se ke všem prováděným
důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) (I. ÚS 108/93). Nepochybně sem
patří i právo každého, proti němuž je vedeno trestní řízení, aby
byl považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím
rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena (čl. 40 odst. 2
Listiny).

Jelikož v procesním postupu obecných soudů v trestní věci
stěžovatele, jakož i v ústavní stížností napadeném rozhodnutí
vrchního soudu, některá ze shora uvedených porušení Ústavní soud
zjistil, nezbylo mu, než zmíněné přehodnocení alespoň některých
důkazů provést.

Zjištěné nezákonnosti v procesu dokazování pak nemohl
ponechat bez povšimnutí, nakolik se tyto dotkly v čl. 8 odst. 2
Listiny ústavně zaručeného práva na zákonný proces, to znamená,
kdy nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů
a způsobem, který stanoví zákon, a v čl. 38 odst. 2 , jakož
i v čl. 40 odst. 2 Listiny takto garantovaných práv na spravedlivý
proces (čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod ve znění protokolů a dodatkových protokolů
/č. 209/1992 Sb., č. 243/1998 Sb./ čl. 14 odst. 1, 2 Mezinárodního
paktu o občanských a politických právech /č. 120/1976 Sb./).

Pokud ústavní stížnost namítala i porušení Ústavy v čl.
4 a v čl. 90, lze jí přisvědčit jen stran naposledy citovaného
ustanovení, které je ve vztahu k čl. 8 odst. 2 Listiny ustanovením
obecným, neboť konstatuje, že soudy jsou povolány především
k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu
právům. V ústavní stížnosti tvrzené porušení čl. 36 odst. 1
Listiny Ústavní soud nemohl akceptovat, neboť stěžovatel se svých
práv stanoveným postupem u obecného soudu domáhat mohl a skutečně
tak činil.

IV.

Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.)
dospěl Ústavní soud k závěru, že podané ústavní stížnosti je nutno
v celém rozsahu podle § 82 odst. 1 zákona vyhovět.

Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu
než podle § 82 odst. 3 písmeno a) zákona napadené usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 3 To 78/99
zrušit.


Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2
zákona).

V Brně dne 29. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 441/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies