II. ÚS 179/99

29. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 179/99


ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Vladimír Paul a JUDr. Antonín Procházka ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného advokátem JUDr. J. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 1999, sp. zn. 7 To 3/99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 1998, č. j. 5 T 30/98-429, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Dne 8. 4. 1999 se na Ústavní soud obrátil s včas podanou ústavní stížností J. K. Touto stížností je napadeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 1999, sp. zn. 7 To 3/99, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 1998, č. j. 5 T 30/98-429. Kromě toho bylo k ústavní stížnosti přiloženo obsáhlé podání stěžovatele, které podrobněji rozebíralo jednotlivé aspekty ústavní stížnosti (hodnocení důkazů - s. 1 - 10 a aspekty obhajoby - s. 10 - 11). Toto podání je ovšem směřováno proti rozsudku nalézacího soudu, nikoli proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, jak požaduje zákon o Ústavním soudu. Mohlo být proto posouzeno pouze jako doplněk námitek vůči prvoinstančnímu rozhodnutí. Po odstranění vad právní moci advokáta určeného Českou advokátní komorou mohl ústavní soud přikročit k posouzení ústavní stížnosti.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu 5 T 30/98, který je veden u Krajského soudu v Hradci Králové, vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Stěžovatel byl krajským soudem uznán vinným pokusem trestného činu vraždy k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků. Dále mu byl uložen trest propadnutí blíže specifikovaného revolveru firmy Rossi a byla mu uložena povinnost uhradit Všeobecné zdravotní pojišťovně škodu ve výši 51.207,70 Kč. Výše uvedeného trestného činu se měl dopustit tím, že dne 5. 10. 1997 v podnapilém stavu opakovaně vystřelil z ilegálně drženého revolveru firmy Rossi na L. Č. K usmrcení nedošlo jen náhodou díky včasné lékařské pomoci. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo zamítnuto, když odvolací soud shledal, že řízení, které rozsudku předcházelo, bylo provedeno řádně a plně v souladu se zákonem. Podle vrchního soudu krajský soud při respektování zásady přímosti a bezprostřednosti provedl shromážděné reálně dostupné a k posouzení věci významné důkazy, částečně je doplnil a způsobem
1

II. ÚS 179/99
odpovídajícím § 2 odst. 6 tr.ř. zhodnotil. Skutkové závěry krajského soudu byly shledány správnými a úplnými. Ani odvolací soud neuvěřil obhajobě stěžovatele, že jednal v důsledku obavy z poškozeného Č., který měl být ozbrojen, ani tomu, že mířil mimo tělo poškozeného. Ztotožnil se též se závěry krajského soudu ohledně příčetnosti stěžovatele v době činu i s právní kvalifikací skutku a s výší uloženého trestu.
Obě soudní rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které soudům vytýká, že porušily jeho základní práva podle čl. 2 odst. 3, čl. 10, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a podle čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 3, čl. 5, čl. 6 odst. 4, čl. 7 odst. 2,čl. 10 odst. l, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení jeho práv mělo docházet v průběhu celého trestního řízení. Námitky stěžovatele lze rozdělit do tří skupin:
l) stěžovatel především obsáhle argumentuje proti hodnocení provedeného dokazování, pokud jde o situaci v baru předtím, než ke střelbě došlo. Namítá, že nebylo dostatečně přihlédnuto k jeho psychickému stavu vyvolanému předchozími střety s poškozeným Č. (dva útoky v roce 1995 a 1997), jeho vyhrůžkami a telefonickým sdělením, že se vrací do baru s úmyslem všechny postřílet. Přitom stěžovatel uvedl ve stížnosti jako novum, že při útoku v roce 1997 byl zasažen a zhroutil se na zem. Protože se útočníci domnívali, že je zabit, z místa čidlu uprchli. Stěžovatel si kulku vyřízl a nic nehlásil. Dále namítl, že svědkové byli slovně nebo fyzicky napadeni a byli nuceni vypovídat nepravdu.
Přitom za útočníka označili poškozeného. Obdobně stěžovatel nesouhlasí s hodnocením průběhu incidentu dne 5. 10. 1997 a zpochybňuje věrohodnost výpovědí svědků;
2) dále stěžovatel argumentuje porušením práva na obhajobu. Stěžovatel měl u krajského soudu obhájce, se kterým se po vynesení prvoinstančního rozsudku dohodl ústně, že si zajistí právní pomoc ještě dalšího obhájce se specializací na trestní právo. Ten měl spolu s původním obhájcem společně vypracovat podrobné odvolání. Manželka stěžovatele však vystavila novému obhájci plnou moc, kterou zrušila plnou moc udělenou původnímu obhájci. Proto původní obhájce již nemohl se stěžovatelem konzultovat, navštěvovat jej ve vazbě a obhajovat. Nový obhájce jej nikdy nenavštívil, takže mu stěžovatel nemohl dát spolu s původním obhájcem pokyny pro obhajobu. Při odvolacím jednání se nový obhájce dostavil bez písemně vypracovaného odůvodnění odvolání, nebot' prý neměl možnost navštívit manželku stěžovatele a bylo evidentní, že není o věci informován. Odvolací soud měl proto stanovit jiný termín veřejného zasedání nebo ustanovit nového obhájce ex offo, když viděl, že stěžovatel je de facto bez právní pomoci;
3) konečně se stěžovatel dovolává porušení celé řady dalších ústavně zaručených práv, aniž jakkoli blíže upřesňuje, v čem mělo jejich porušení spočívat.
Ústavní soud si vyžádal stanovisko účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Vrchní státní zastupitelství v Praze uvedlo, že stížnost nepovažuje za důvodnou. Pokud jde o okolnosti případu, námitka útoku na stěžovatele je předmětem šetření v jiné věci a s projednávanou věcí nesouvisí. Rovněž obhajoba byla stěžovateli umožněna. V přípravném řízení i v nalézacím řízení měl stěžovatel původního obhájce, vůči kterému bylo podáno trestní oznámení pro důvodné podezření z vydírání ovlivňováním svědků v této trestní věci. V době vyjádření nebylo trestní stíhání ukončeno, byla podána obžaloba. Je pravda, že nově zvolený obhájce soudu nepředložil písemně zdůvodněné odvolání, ústně je ale v jednání podrobně zdůvodnil, včetně konkrétního návrhu konečného rozhodnutí odvolacího soudu. Ani zvolený obhájce, ani stěžovatel se nedomáhali odročení veřejného zasedání, ani nebyla stěžovatelem při jednání vznesena námitka proti způsobu obhajoby. Navrhlo stížnost zcela zamítnout. Za Vrchní soud v Praze se vyjádřil předseda senátu JUDr. P. Z., který ve svém vyjádření konstatoval, že jsou opakovány námitky ze soudního jednání. Jediným novým
2

3
II. ÚS 179/99
důvodem ústavní stížnosti je tvrzení o dřívějším vražedném útoku na stěžovatele. To by obecně mohlo být důvodem obnovy řízení, a proto je ústavní stížnost nepřípustná. Tvrzení ohledně okolností obhajoby neodpovídají skutečnosti. Žádný návrh v tomto směru při jednání stěžovatel neučinil. Je však pravdou, že odvolání zůstalo neodůvodněno a že obhájce a stěžovatel tak učinili až v rámci konečných návrhů v odvolacím řízení. Ovšem způsob obhajoby stěžovatele byl prakticky po celou dobu řízení neměnný a své námitky tento uplatňoval po celou dobu řízení, byt' v odvolacím řízení jen ústně. Odvolací soud se zabýval všemi námitkami stěžovatele bez ohledu na pozdější odůvodnění opravného prostředku. Dále vyloučil, že by se informování sdělovacích prostředků mohlo negativně odrazit na rozhodnutí soudů.. Navrhl odmítnutí, popř. zamítnutí stížnosti.
Na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a předloženého spisového materiálu dospěl Ústavní soud k tomuto závěru: Stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy ČR), není další soudní instancí. Proto není oprávněn hodnotit hodnocení důkazů, i kdyby s ním nesouhlasil a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů (jako je § 8 odst. l, § 13, § 14, § 219, § 224 tr.z. vdaném případě) a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny).
Pokud jde o základní námitky stěžovatele, je třeba uvést:ad l)
Výše uvedené zásady vztahů mezi ústavním soudem a obecnými soudy mají význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy v projednávané věci. Ústavní soud by mohl, vzhledem k zásadě přímosti dokazování, provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. K tomu však v souzené věci nebyl důvod. Oba soudy věnovaly předmětné věci náležitou pozornost. Umožnily stěžovateli uplatnit jeho ústavně zaručená základní procesní práva při jednání i v podobě odvolání. Provedly dokazování v souladu s ustanoveními trestního řádu. Stěžovatel konečně ani nedostatečnost důkazního řízení nenamítá. Pokud jde o názor vrchního soudu, že jediná nově uváděná skutečnost by mohla obecně vést k obnově řízení, jde z hlediska ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) o irelevantní námitku, nebot' na přípustnost stížnosti nemá vliv. Navíc nejde o novum, nebot' tyto okolnosti jsou v trestním spise zmíněny a byly hodnoceny i v rozsudku nalézacím soudem v rámci motivu a pohnutek jednání stěžovatele (č.l. 464 soudního spisu). Otázka naplnění skutkové podstaty pokusu tr. činu vraždy podle § 8 odst. 1 a § 219 odst. 1 tr.z. byla všestranně objasněna zdůvodněna již v rozsudku nalézacího soudu (č.l. 463 - 464 soudního spisu), kde je obsáhle odůvodněn úmysl stěžovatele, motiv a pohnutka jeho jednání a vyvrácena jeho obhajoba. Tento závěr byl souhlasně přezkoumán odvolacím soudem. Pokud se proto nyní stěžovatel domáhá jiného právního hodnocení důkazů, které byly provedeny v řízení před obecnými soudy, aniž byla porušena základní práva stěžovatele, není z výše uvedených důvodů dána Ústavnímu soudu možnost ve věci dále pokračovat.
ad 2)
Pokud jde o zásadní námitky ohledně zajištění práva na obhajobu podle čl. 37 odst. 2 a zejména čl. 40 odst. 3 Listiny, shledal je Ústavní soud zjevně neopodstatněnými. Především nejistil, 2e by stěžovatel nebyl po dobu celého přípravného řízení i před soudem zastoupen.
3

II. ÚS 179/99
Jeho původní obhájce, stejně jako stěžovatel měli možnost uplatňovat své námitky, což také v průběhu hlavního líčení ve velkém rozsahu využívali, jak to plyne z protokolů (č.l. 325 až 414 soudního spisu). Z vyjádření vedlejšího účastníka a ze soudního spisu (č.l. 417) též vyplývají zcela jiné okolnosti, pro které byl stěžovatelovou manželkou zvolen nový obhájce, než jak je uvádí sám stěžovatel. Rozsudek byl doručen i novému obhájci, lhůta k přípravě byla zachována, obhájce prohlásil do protokolu, že je schopen a připraven odůvodnit odvolání v rámci konečného návrhu. Obhajoba stěžovatele se neměnila a nové skutečnosti nebyly uvedeny. Není-li povinností se odvolat, tím méně lze soudu vytýkat, že přijal odvolání, které bylo odůvodněno až ústně. Ojedinělý postup obhájce stěžovatele nelze dohánět ústavní stížností, nebot' povinností státu je odvolání a jeho řádné odůvodnění umožnit, nikoli ale vynutit. M e totiž o subjektivní veřejné právo stěžovatele, nikoli o jeho povinnost vůči státu (orgánům činným v trestním řízení). Povinnosti státu jsou vymezeny v § 254 tr.ř. a těm odvolací soud dostál. Ve smyslu judikatury ústavního soudu (nález III. ÚS 83/96 - č. 293/1996 Sb.) jsou ústavně zaručené právo na obhajobu spolu s presumpcí neviny základními podmínkami spravedlivého procesu, v němž má být vina obviněného (obžalovaného) zjištěna; tyto ústavní záruky se promítají i do § 33 odst. 1 tr.ř., který ve shodě s Listinou je vybudován na zcela zřetelné zásadě priority volby obhájce (§ 33 odst. l, 5 37 odst. 2 ti-l), kterou je obviněný (obžalovaný) oprávněn uplatnit v kterémkoli stádiu neskončeného řízení (§ 37 odst. 2 tr.ř.); je proto vždy věcí obviněného (obžalovaného), kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení (§ 37 tr.ř.) svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije. Za uskutečněnou volbu ovšem obviněný (obžalovaný) nese odpovědnost sám. Stát nemůže vstupovat do takového smluvního vztahu a proto je námitka stěžovatele zjevně neopodstatněná. Odvolací soud nebyl oprávněn posuzovat "kvalitu" obhajoby či "nečinnost" zvoleného obhájce, nebot' stěžovateli nebylo lze upřít právo na volbu procesní taktiky, jíž zamýšlí svůj záměr v řízení před soudem prosadit; opak by totiž znamenal očividný Zásah státní moci do ústavně zaručeného základního práva na obhajobu a případně též jistou - zřetelně nežádoucí a především ústavně nepřípustnou - formu státní kontroly nad jeho výkonem a tím porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, který vyžaduje rozhodnutí nezávislým a nestranným soudem. Stejně tak Ústavní soud nemohl hodnotit, zda nový obhájce porušil zákon o advokacii.
ad 3 )
Pokud jde o námitky porušení dalších ústavně zaručených práv jako čl. 2 odst. 3, čl. 10, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a podle čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 3, čl. 5, čl. 6 odst. 4, čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. l, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 2 Listiny, je třeba porušení většiny z nich vidět v souvislosti s výše uvedenými dvěma základními námitkami spojenými s právním hodnocením skutkového stavu a důkazů, popř. s právem na obhajobu a vedeným soudním řízením z hlediska rovnosti stran (čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny).
Ústavní soud neshledal důvody, pro které by bylo třeba zvažovat porušení vázanosti státní moci zákonem (čl. 2 odst. 3, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR). Obdobně to platí pro ochranu dobrého jména a pověsti a presumpci neviny (čl. 10 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny, podle stěžovatele též čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 3, čl. 5, čl. 6 odst. 4, čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 10 Ústavy ČR). Případné porušení by v tomto případě mohlo nastat jedině tehdy, kdyby stát neposkytl stěžovateli soudní ochranu v případném soudním řízení, kterým by se dožadoval ochrany těchto svých práv proti sdělovacím prostředkům. V postupu soudů však zásah shledán nebyl. Podle navrhovatele oba soudy porušily jeho právo na obranu života podle čl. 6 odst. 1 a 4 Listiny. ČI. 6 Listiny interpretuje stěžovatel jako přímé horizontální působení základního práva. Z těchto ustanovení však vyplývají přímé závazky mezi státní mocí a jedincem (např.


4

5
II. ÚS 179/99
použití zbraně příslušníkem policie), nikoli přímo mezi jedinci navzájem. Lze z nich pouze dovodit závazek státu zajistit ochranu života jedince. Pouze tam, kde tomuto závazku (tzv. mocenský monopol státu) dostát vzhledem k okolnostem nebude moci, je stát povinen upravit podmínky, za nichž nebude trestat jednání, které by jinak bylo trestným činem. K tomu je samozřejmě oprávněn stanovit svými zákony (čl. 6 odst. 4 Listiny) podmínky a určit orgány, v jejichž kompetenci bude posouzení splnění těchto podmínek. Z čl. 10 Ústavy ČR nelze žádné subjektivní veřejné právo stěžovatele dovodit a porušení čl. 5 Listiny nemohlo být porušeno již proto, že stěžovatel byl obviněn a obžalován, či-li byl uznán za právní subjekt, a nikoli věc ve smyslu právním.
Ústavní soud tak neshledal žádné takové vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který již byl zjednán pravomocným rozhodnutím obecného soudu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/199; Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2000

Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu

5

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 179/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies