II. ÚS 112/99 - K zákazu privatizace majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle restitučních předpisů

29. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta


Zákonodárce se vydáním zák. č. 116/1994 Sb. snažil zamezit
případné nerovnosti mezi uplatněnými nároky oprávněných osob a
nově konstituovaných vlastnických vztahů po privatizaci majetku
státu. Tímto zákonem tak umožnil nikoli naturální restituci
majetku, ale vydání odpovídající náhrady.

Ustanovením § 3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, byl vysloven zákaz privatizace majetku na
jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních
předpisů, když tohoto majetku může být podle zák. č. 92/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, použito pouze v případě, že
restituční nároky nebyly ve stanovené lhůtě uplatněny nebo byly
zamítnuty. Z uvedeného vyplývá, že byla-li uplatněna výzva podle
znění zák. č. 87/1991 Sb. v době nabytí jeho účinnosti a
v časovém rozmezí do 1. 10. 1991, a o uplatněném restitučním
nároku nebylo negativně rozhodnuto, nemělo vůbec k privatizaci
takového majetku dojít. K aplikaci zák. č. 92/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, který umožňuje vypořádat restituční nároky
oprávněných osob pouze formou náhrad, tedy nikoli naturální
restitucí, je možné přistoupit pouze v případech, uvedených
v již cit. ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb. a dále ve
smyslu zák. č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zák. č.
87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 29.03.2000 sp. zn. II. ÚS 112/99)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti FNM
ČR Praha, zastoupeného JUDr. L. M., za účasti účastníků řízení 1)
Krajského soudu v Praze, 2) Okresního soudu Praha-východ, a vedl.
účastníků 1) České správy nemovitostí, a. s., zastoupené JUDr. M.
V., 2) V. B., Říčany, 3) M. B., zastoupených JUDr. J. H., 4) M.
W., zastoupené Mgr. M. B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 24. 9. 1998, č. j. 27 Co 174/98-223, a rozsudku Okresního
soudu Praha - východ ze dne 3. 6. 1997, č. j. 5 C 103/92-169,
takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel ve znělce
nálezu uvedená rozhodnutí obecných soudů a uvádí, že je českou
právnickou osobou, zřízenou zák. č. 171/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a jako taková má plnou procesní způsobilost.
Ve smyslu ustanovení § 18 cit. zákona je oprávněn k nakládání
s majetkem státu, a to vlastním jménem a je tedy osobou aktivně
legitimovanou k podání ústavní stížnosti.

Ke skutkové stránce projednávané věci navrhovatel uvádí, že
rozsudkem soudu prvého stupně byla stěžovateli (dříve druhému
žalovanému) uložena povinnost k vydání pozemků p. č.
1213/3-ostatní plocha - o výměře 2849 m2, p. č. 2707-ostatní
plocha -o výměře 307m2, p. č. 2708 - zastavěná plocha - o výměře
253 m2, p. č. 2709 - zastavěná plocha - o výměře 145 m2, p. č.
2710 - zastavěná plocha - o výměře 12 m2, p. č. 2711 - zastavěná
plocha - o výměře 16m2, vše zapsáno na LV č. 3801, katastrálního
území Ř., u Katastrálního úřadu Praha-východ. Krajský soud
v Praze, jako soud odvolací, výrok rozsudku soudu prvého stupně ve
věci samé potvrdil jako věcně správný, když současně zamítl návrh
stěžovatele na připuštění dovolání. Navrhovatel poznamenává
v odůvodnění svého návrhu, že byl uznán jako osoba povinná
k vydání nemovitostí, nárokovaných oprávněnými osobami ve smyslu
zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to přesto, že
výzva k vydání nemovitostí byla řádně a ve lhůtě uplatněna dne
27. 9. 1991 u tehdejšího Stavebního podniku Praha-východ, st. p.,
který později privatizací zanikl bez likvidace. Napadené rozsudky
tak založily povinnost k vydání nemovitostí stěžovatelem, které
byly již dříve privatizovány podle schváleného privatizačního
projektu a vloženy do nově vzniklé akciové společnosti. Soudy
dospěly k závěru, že nárokované pozemky přešly do vlastnictví FNM
sukcesí (přechodem), když následný převod pozemků na zmíněnou
a. s. je absolutně neplatný, neboť se příčí ustanovení § 9 odst.
1 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

S těmito právními závěry navrhovatel nesouhlasí a argumentuje
především právními názory uvedenými v nálezech Ústavního soudu ze
dne 22. 9. 1998, uveřejněnými pod č. 281/1998 Sb. a ze dne 4. 2.
1997, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb. V této souvislosti
zdůrazňuje, že nabytí vlastnictví privatizací, tj. přechodem
vlastnictví ze státu na další subjekt, je ve své podstatě pouze
rozhodováním vlastníka o dispozici se svým majetkem, který
nepodléhá přezkoumávání soudem a není na něj možno aplikovat
klauzuli o neplatnosti právních úkonů ve smyslu § 9 odst. 1
restitučního zákona. S odkazem na změnu vlastníka, uskutečněnou
postupem podle zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
dovozuje navrhovatel nemožnost vydat věc oprávněné osobě ve smyslu
již citovaného restitučního zákona, ale pouze uhradit jí finanční
náhradu za tento majetek.

Oba obecné soudy tak podle názoru stěžovatele svými rozsudky
poskytly právní ochranu někomu, komu právo nesvědčí a porušily
tak, jak čl. 36 odst. 1, 2, tak i čl. 1, čl. 3, čl. 11 Listiny
základních práv a svobod a čl. 90, 95 Ústavy.

Dne 2. 4. 1999 obdržel Ústavní soud doplnění podání
stěžovatele, označené jako "doplněk č. 1", ve kterém stěžovatel
zdůrazňuje, že podaným návrhem nikterak nezpochybňuje skutečnost,
že předmětné nemovitosti přešly na stát ex lege znárodněním,
nejpozději k datu 28. 4. 1948. Nezpochybňuje rovněž návrh
oprávněných osob na vydání takového majetku. Problémem řešeným
rozsudky obecných soudů je však otázka privatizace majetku,
podléhajícího restitučnímu nároku oprávněných osob. V této
souvislosti je třeba vzít v úvahu, že proces privatizace je od
počátku pouze rozhodováním vlastníka (státu) o svém majetku, když
přechod tohoto majetku ze státu na třetí osobu neznamená
univerzální sukcesi, neboť právní nástupce představuje pouze
dílčího sukcesora ve vztahu k nabytým právům i povinnostem
k takto získanému majetku. Zanikne-li tedy povinná osoba na
základě schváleného privatizačního projektu, nelze již předmětnou
věc vydat, ale pouze poskytnou za ni finanční náhradu tak, jak to
předpokládá i znění zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů. Jestliže tedy od počátku privatizace šlo o přechod
majetku ze státu na FNM, nejedná se o převod majetku, který by
mohl zahrnovat možnost prohlášení neplatnosti právního úkonu od
počátku.

Téhož dne obdržel Ústavní soud návrh stěžovatele na odklad
vykonatelnosti napadených rozsudků ve smyslu § 79 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s odůvodněním, že
právě napadená rozhodnutí, působí v právních vztazích nastartované
privatizace negativně na ostatní subjekty, zejména pak na zájemce
o privatizaci státního majetku. V této souvislosti požádal
stěžovatel samostatným podáním, aby Ústavní soud přihlédl
k naléhavosti věci a přednostně zařadil její projednání mimo
pořadí dalších napadených ústavněprávních věcí dle § 39 zák.
o Ústavním soudu.

Další doplnění návrhu pod č. 2 obdržel Ústavní soud dne 6.
5. 1999. Obsahem tohoto doplňujícího návrhu je zdůraznění
skutečnosti, že stěžovateli, jako povinné osobě, bylo uloženo
vydat předmětné nemovitosti, které však nemá ani ve svém
vlastnictví či držbě. Protože však napadené rozsudky obecných
soudů jsou listinami způsobilými k provedení změny vlastníka
u příslušného katastrálního úřadu pouhým záznamem, když tento
postup je natolik bezproblémový a snadný, že stěžovateli
v podstatě neumožňuje adekvátní právní obranu proti vykonatelnosti
napadených rozsudků. Změna právního stavu má však pro něj závažné
ekonomické dopady, neboť jej činí povinným k poskytnutí náhrady
nově vzniklé a. s. pro případ, že nemovitosti tvořící dosud její
kmenové jmění budou muset být vydány restituentům.



Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9.
1998, č. j. 27 Co 174/98-223, který nabyl právní moci dne 8. 1.
1999, Ústavní soud zjistil, že odvolací soud pod bodem I. výroku
odmítl odvolání vedl. účastníka a. s. N. (jako prvého žalovaného),
pod bodem II. výroku změnil rozhodnutí soudu prvého stupně,
ohledně povinnosti stěžovatele zaplatit soudní poplatek, když
v ostatních částech výrok prvostupňového soudu potvrdil. Současně
však krajský soud zamítl návrh stěžovatele, aby proti citovanému
rozsudku bylo připuštěno dovolání. Odvolací soud v odůvodnění
rozhodnutí shrnul, že soudem prvého stupně byla uložena
stěžovateli povinnost vydat oprávněným osobám označené pozemkové
parcely, zapsané na výpisu z LV č. 3801 pro k. ú. i obec Ř. Žaloba
na vydání těchto nemovitostí, směřující proti vedl. účast. č. 1
(dříve a. s. N.) byla zamítnuta. Při svém rozhodování vycházel
odvolací soud jednak ze skutkových zjištění, provedených soudem
prvého stupně a rovněž tak z doplněného dokazování, provedeného
před odvolacím soudem. Z rozhodnutí č. 1/1992, vydaného přednostou
Okresního úřadu Praha - východ o převedení majetku st. p.
Stavebního podniku Praha-východ na FNM ČR ze dne 27. 4. 1992, na
základě privatizačního projektu zjistil, že dosavadní státní
podnik byl zrušen bez likvidace k datu 30. 4. 1992.
Z privatizačního projektu pod položkou č. 12, zahrnující
restituční nároky, dále odvolací soud konstatoval, že zpracovatel
privatizačního projektu nevykázal k nemovitému majetku navrženému
k privatizaci žádné uplatněné restituční nároky.

Druhostupňový soud dále zdůraznil, že nárok na vydání
nemovitostí se týká pozemků, které byly odňaty podle § 4 odst. 7
dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., ve znění zák. č.
115/1948 Sb., jakož i dle příslušné vyhlášky a výměru Ministerstva
potravinářského průmyslu, a to v rozporu s tehdy platnými právními
předpisy. Oprávněné osoby podaly výzvu k vydání nemovitostí dne
21. 8. 1991 a dne 27. 9. 1991. Výzva byla uplatněna včas, včasné
i řádné bylo podání žaloby u příslušného soudu. Povinnou osobou,
která ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, ( tj. ke dni 1. 4. 1991) držela, byl státní podnik
Stavební podnik Praha-východ. Nárok na vydání byl uplatněn dříve
než bylo rozhodnuto o privatizaci tohoto státního podniku. Majetek
přešel na FNM podle § 11 odst. 1 a § 3 zák. č. 92/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2
cit. zákona byly do privatizovaného majetku zahrnuty i pozemky
nárokované restituenty. V důsledku univerzální sukcese přešla na
FNM veškerá práva i povinnosti zrušeného státního podniku, tedy
i povinnost majetek podléhající restitučnímu nároku oprávněným
osobám vydat. Převod pozemků z FNM na akciovou spol. je
z hlediska § 9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, neplatný. Do vlastnictví fondu přešel majetek sukcesí
- přechodem. Další úkony, které však následovaly, byly pouze
převody majetku a jako takové jsou ze zákona absolutně neplatné.



Z výše řečeného tedy vyplývá, že právní předchůdce vedl.
účast. č. 1 (a. s. N.) se nikdy nestal vlastníkem předmětných
pozemků a nemůže být tedy ani osobou povinou k jejich vydání.
Právním nástupcem a vlastníkem zrušeného státního podniku se stal
FNM, který ve svém postavení vlastníka věci může ve smyslu § 126
a násl. o. z. požadovat vydání věcí na každém, kdo je neprávem
zadržuje. Návrh na připuštění dovolání odvolací soud zamítl,
s poukazem na znění rozsudku Nejvyššího soudu ČR, který podobnou
otázku vztahující se k věcné legitimaci povinné osoby, která
pozbyla držbu věci po 1. 4. 1991 již řešil.

Ústavní stížnost splňuje náležitosti ve smyslu ustanovení §
34 ve vtahu k ustanovení § 72 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a není tedy důvod pro její odmítnutí podle
§ 43 odst. 1, odst.2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů. Z tohoto důvodu vyzval Ústavní soud účastníka řízení
a vedl. účastníky k písemnému vyjádření k obsahu ústavní
stížnosti.

Účastník řízení - Krajský soud v Praze zdůraznil, že
stěžovatel jako účastník řízení před obecnými soudy, nebyl
v průběhu pravomocně skončeného soudního řízení poškozen na svých
procesních právech, dostalo se mu spravedlivého procesu a nedošlo
ani k porušení jeho práva na ochranu majetku, jak to uvádí ve svém
podání. Ze všech těchto důvodů navrhuje proto odmítnutí stížnosti
jako nedůvodné.

Ve věci právního nástupnictví po zaniklé a. s. N. Ústavní
soud z předloženého výpisu z obchodního rejstříku, vedeného u KS
v Českých Budějovicích oddílu B, vložka 842 ze dne 3. 9. 1999,
založeného na č. l. 21 spisu konstatoval, že k datu 31. 12. 1998
byla shora označená a. s. vymazána z obchodního rejstříku, když
právním nástupcem této společnosti se staly Potraviny Turnov a. s.
Potraviny Turnov a. s. změnily k témuž datu své obchodní jméno na
Českou správu nemovitostí, a. s.

Vedl. účastník řízení č. 1 - Česká správa nemovitostí, a. s.,
zastoupená JUDr. M. V., jako právní nástupce a. s. N. uvedla, že
oba napadené rozsudky obecných soudů považuje za věcně správné,
když označené soudy postupovaly v průběhu řízení i při rozhodování
v souladu s platnými právními předpisy při respektování procesních
práv účastníků řízení. V další části svého stanoviska poukázal
vedl. účastník č. 1 na listinné důkazy, provedené v důkazním
řízení před obecnými soudy a zdůraznil, že dřívější a. s. N. se
nestala vlastníkem předmětných pozemků a nemohla být tedy ani
osobou povinnou k jejich vydání. Právním nástupcem a vlastníkem
majetku zrušeného st. p. se stal stěžovatel a je tedy jediným
subjektem, který byl ve sporu pasivně legitimován. Závěrem
navrhuje potvrzení obou rozsudků (tím má zřejmě na mysli zamítnutí
návrhu).

Vedl. účastníci č. 2 a 3 ve svém vyjádření, doručenému
Ústavnímu soudu dne 22. 10. 1999, zdůrazňují, že jsou oprávněnými
osobami ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) zák. č. 87/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, a bylo prokázáno, že předmětné
pozemky dnes zapsané u katastrálního úřadu Praha-východ přešly do
vlastnictví čs. státu za podmínek uvedených v ustanovení § 6 odst.
1 písm. k) cit. zákona, když tyto skutečnosti nebyly v řízení
stěžovatelem zpochybňovány a nejsou napadány ani ústavní
stížností. Vzhledem k tomu, že st. p. jako povinná osoba zanikl
bez likvidace, uplatnili vedl. účastníci svůj nárok z opatrnosti
i u Ministerstva pro správu národního majetku, když předpokládali
i možnost vypořádání restitučního nároku za použití ustanovení §
47 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Vedl. účastníci na vzniklou situaci, tj. že jejich restituční
nárok není zahrnut v privatizačním projektu dřívějšího státního
podniku, opakovaně písemně upozorňovali jak shora označené
ministerstvo, tak i zakladatele tohoto podniku Okresní úřad
Praha-východ. Protože však k nápravě či řešení nastalé situace
nedošlo, byli tito vedl. účastníci nuceni se obrátit se svým
nárokem na soud. Z výše uvedeného vyplývá, že vedl. účastníci
postupovali v souladu s právními předpisy, když, jak uvádí,
s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti se již vypořádaly
obecné soudy a jsou pouhým opakováním uplatněných námitek
v řízení před obecnými soudy. Závěrem zdůrazňují, že za situace,
kdy jak zpracovatelé privatizačního projektu, tak i státní orgány,
odpovědné za správnost privatizace státního majetku vědomě
zamlčeli okolnost, že vůči části majetku býv. st. p. byl řádně
uplatněn nárok na vydání ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., přesto
bylo s tímto majetkem samotným stěžovatelem dále nakládáno, aniž
byly respektovány přísl. právní předpisy. Z tohoto pohledu tedy je
převod majetku učiněný stěžovatelem na tehdy nově vzniklou
a. s. N. neplatný od počátku, když nemůže být současně přičteno
k tíži těmto vedl. účastníkům, že stěžovatel neplnil řádně své
povinnosti ve vztahu k privatizovanému majetku státu a tento jeho
nedostatek nemůže být na újmu práv oprávněných osob.

K návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného
rozsudku vedl. účastníci poznamenávají, že návrh je v současné
době již nadbytečný, neboť příslušné změny vlastnických práv
v katastru nemovitostí byly již provedeny v návaznosti na napadené
rozsudky obou soudů.


Ústavní soud si spolu s vyjádřeními vyžádal též spis
Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 5 C 103/92, ze kterého
zjistil, že vedl. účastníci č. 2 a 3 včas podali k tomuto soudu
žalobu na vydání věci ve smyslu přísl. ustanovení restitučního
zákona. Okresní soud po zjištění, že tito účastníci řízení jsou
oprávněnými osobami, dovodil, že předmětné nemovitosti přešly na
čs. stát podle § 4 odst. 7 dekretu prezidenta republiky č.
101/1945 Sb., ve znění zák. č. 115/1948 Sb., a přísl. vyhlášky
a výměru Ministerstva potravinářského průmyslu v rozporu s tehdy
platnými právními předpisy, což naplňuje podmínky § 6 odst. 1
písm. k) zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Předmětné nemovitosti měl ve svém držení ke dni účinnosti shora
uvedeného zákona, tj. ke dni 1. 4. 1991 bývalý st. p. Stavební
podnik Praha-východ. Oprávněné osoby řádně a včas uplatnily proti
této povinné osobě nárok na vydání předmětných nemovitostí.
Povinná osoba však jejich nárok odmítla s odůvodněním, že pozemky
jsou zastavěny a není tedy důvodu pro jejich vydání. Rozsudek
prvostupňového soudu ze dne 3. 6. 1997, č. j. 5 C 103/92-169,
stanovil povinnost stěžovateli vydat předmětné nemovitosti
a zaplatit náklady řízení. V odůvodnění cit. rozhodnutí
prvostupňový soud uvedl, že vzhledem k ustanovení § 9 odst. 1 zák.
č. 87/1991 Sb. nemovitosti nepřešly na a. s. N., když v důsledku
přechodu vlastnického práva (§ 3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb.) jsou
i nadále ve vlastnictví stěžovatele). Ten je v důsledku
privatizace a univerzální sukcese právním nástupcem zaniklého st.
p. Převod majetku ze stěžovatele na a. s. N. posoudil soud prvého
stupně ve smyslu § 9 odst. 1 restitučního zákona jako neplatný
právní úkon, ze kterého dovodil, že žalovaná a. s. N. není ve věci
pasivně legitimována.

Ústavní soud po zjištění, že nejsou důvody k přednostnímu
projednání podané ústavní stížnosti, neboť uložením povinnosti
navrhovateli vydat předmětné nemovitosti nevznikne navrhovateli
újma a není tedy důvod ani k vydání předběžného opatření ve smyslu
ustanovení § 80 či odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí
ve smyslu § 79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, posoudil ústavní stížnost jak z důvodů navrhovatelem
tvrzených, tak i z údajného veřejného zájmu na straně navrhovatele
k přednostnímu projednání stížnosti a konstatoval, že podaná
ústavní stížnost není důvodná.

Jak již uvedl odvolací soud, oba obecné soudy se v průběhu
řízení ve věci žaloby oprávněných osob na vydání předmětných
nemovitostí zaměřily na zkoumání oprávněnosti jejich nároku, aniž
by se zabývaly přezkoumáváním privatizačního procesu jako celku či
jeho jednotlivých dílčích fází, jak se ve svém podání domnívá
navrhovatel. V předmětné věci není spornou skutečnost, že majetek
nárokovaný oprávněnými osobami přešel do vlastnictví státu
v rozhodném období ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.
Oprávněné osoby tím, že včas zaslaly výzvu povinné osobě a řádně
uplatnily svůj návrh u příslušného soudu, a to v době před
rozhodnutím o privatizaci povinné osoby, splnily veškeré podmínky,
uložené jim zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
k tomu, aby jejich nárok mohl být spravedlivě posouzen a ve smyslu
citovaného restitučního zákona o něm rozhodnuto. Takovýto postoj
k respektování zákonnosti a ústavnosti v daném případě neprojevily
však další subjekty, zúčastněné na procesu privatizace, a to jak
zrušený st. p. Stavební podnik Praha-východ, jako zpracovatel
privatizačního projektu a osoba povinná, tak ani příslušné
Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci.

Pokud se stěžovatel dovolává znění zák. č. 116/1994 Sb.,
kterým se mění a doplňuje zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, je třeba v této souvislosti odkázat na právní závěry,
obsažené v nálezu pléna ÚS ze dne 22. 9. 1998, uveřejněného pod č.
281/1998 Sb., kde se zdůrazňuje, že tento zákon rozšířil
s časovým odstupem tří let od účinnosti zák. č. 87/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, okruh osob oprávněných ze zákona
o mimosoudních rehabilitacích o další kategorii osob a tím
i rozsah možných restitučních nároků s vědomím, že je třeba
chránit i práva a oprávněné zájmy nových vlastníků věcí nabytých
v souladu se zákonem o privatizaci. Zde je třeba zdůraznit, že se
jednalo o ochranu majetku, který byl právě zák. č. 116/1994 Sb.
dodatečně zahrnut do restitucí, přičemž však současně šlo
o majetek, s nímž se mohlo až do této doby volně nakládat, tedy
i privatizovat jej.

Zákonodárce se vydáním zák. č. 116/1994 Sb. snažil zamezit
případné nerovnosti mezi uplatněnými nároky oprávněných osob
a nově konstituovaných vlastnických vztahů po privatizaci majetku
státu. Tímto zákonem tak umožnil nikoli naturální restituci
majetku, ale vydání odpovídající náhrady.

Ustanovením § 3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, byl vysloven zákaz privatizace majetku na
jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních
předpisů, když tohoto majetku může být podle zák. č. 92/1991 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, použito pouze v případě, že
restituční nároky nebyly ve stanovené lhůtě uplatněny nebo byly
zamítnuty. Z uvedeného vyplývá, že byla-li uplatněna výzva podle
znění zák. č. 87/1991Sb. v době nabytí jeho účinnosti a v časovém
rozmezí do 1. 10. 1991, a o uplatněném restitučním nároku nebylo
negativně rozhodnuto, nemělo vůbec k privatizaci takového majetku
dojít. K aplikaci zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, který umožňuje vypořádat restituční nároky oprávněných
osob pouze formou náhrad, tedy nikoli naturální restitucí, je
možné přistoupit pouze v případech, uvedených v již cit.
ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb. a dále ve smyslu zák.
č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zák. č. 87/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že zatímco přechod
vlastnictví z dřívějšího Stavebního podniku Praha-východ st. p. na
Fond národního majetku ve smyslu zák. č. 92/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, nelze považovat za právní úkon, další
dispozici s majetkem fondu ve vztahu k nově založené a. s. na
základě zakladatelské smlouvy či zakladatelské listiny podle §
163 obch. zák. ve vztahu k ustanovení § 11 odst. 2 zák. č.
92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je již převodem majetku
tak, jak o tom hovoří oba rozsudky obecných soudů. Tato skutečnost
vyplývá mimo jiné ze znění ustanovení § 20 odst. 1 zák. č.
171/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, řešícího působnost
Fondu národního majetku. Fond podle cit. ustanovení mimo jiné svým
jménem uzavírá smlouvy a činí jiné právní úkony při nakládání se
svým majetkem, a to pouze v rámci schváleného privatizačního
projektu. Právní úkon tj. dispozice s majetkem Fondu, na nějž byl
vznesen restituční nárok, je však vyloučen, s ohledem na znění
ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, neboť opačný výklad by umožnil legalizaci obcházení
zákazu, uvedeného v ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a v § 3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů.

K výkladu neplatnosti právního úkonu z hlediska restitučního
zákona odkazuje Ústavní soud rovněž na právní závěry tohoto soudu,
obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1995, sp. zn.
IV.ÚS 42/94, který svým obsahem koresponduje s právními závěry
obou obecných soudů.

K námitce stěžovatele, týkající se nemožnosti vydání
předmětných pozemků z důvodů jejich údajné zastavěnosti, Ústavní
soud zcela odkazuje na odůvodnění stížností napadených rozsudků
s tím, že tato otázka byla oběma soudy zcela vyčerpávajícím
způsobem již vyřešena.

Ústavní soud neshledal v řízení, provedeném oběma obecnými
soudy, jakož i v napadených rozsudcích těchto soudů, porušení práv
a svobod, jakož i čl. 90 a 95 Ústavy, tvrzených stěžovatelem a byl
proto nucen ústavní stížnost ve smyslu ustanovení § 82 odst. 1
zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zcela
zamítnout.


Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 112/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies