II. ÚS 340/98

29. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Cepla a soudců Miloše Holečka a Antonína Procházky v právní věci navrhovatele JUDr. F.Š., zastoupeného advokátem JUDr. V.K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, čj. 23 C 281/96-72, ze dne 2. 10. 1997, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, čj. 11 Co 615/97-92, ze dne 20. 4. 1998, takto:

Návrh se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel se domáhal svým návrhem zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými byl zamítnut jeho návrh, aby žalovaný byl povinen zajistit vyklizení bytu umístěného v přízemí domu v P., a nebude-li tak moci učinit, aby byl povinen umožnit žalobci - nyní stěžovateli - užívání jiného přiměřeného bytu.
Důvodem zamítnutí žaloby byla skutečnost, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalobcem (stěžovatelem) a žalovaným byla dissimulovaným právním úkonem, neboť úmyslem účastníků této nájemní smlouvy bylo uzavřít smlouvu o nájmu nebytových prostor. Smlouva o nájmu bytu je tak neplatná pro nedostatek vážnosti vůle a smlouva o nájmu nebytového prostoru je neplatná pro rozpor s § 3 odst. 2, zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Dovolání proti rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo Nejvyšším soudem usnesením, čj. 20 Cdo 1931/98-108, ze dne 29. 7. 1999 odmítnuto jako nepřípustné. Navrhovatel se závěry soudu nesouhlasí, má za to, že v případě nájemní smlouvy na předmětný byt nešlo o dissimulovaný právní úkon, tvrdí, že byt užíval k bydlení a rovněž jej používal jako kancelář, přitom žádný zákon nezakazuje vykonávat advokátní činnost v bytě. Nebylo proto třeba takové smlouvy, která by vyžadovala předchozí souhlas stavebního úřadu. Navrhovatel je přesvědčen, že soudy nesprávně posoudily platnost ujednání mezi původním vlastníkem domu a stěžovatelem a tím, že prohlásily za neplatný právní úkon, který není žádným zákonem zakázán, porušily čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 23 C 281/96, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v § 132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem.

Ústavní soud rovněž vícekrát konstatoval, že ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, zakotvuje princip primátu občana nad státem, jakožto obecné ustanovení, a to v tom smyslu, že stejně jako např. čl. 4 odst. 1 Listiny neobsahuje žádné samostatné jednotlivé základní právo nebo svobodu, což znamená, že těchto ustanovení se lze dovolávat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny, Ústavy nebo mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy, která obsahují již konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž porušení dle tvrzení stěžovatele došlo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 12/94, vyhlášený pod č. 92/1995 Sb.). Návrh stěžovatele však žádné takové tvrzení neobsahuje. Stěžovatel pouze polemizuje s právním závěrem obecných soudů, ke kterým po vyhodnocení důkazů dospěly, avšak žádné porušení práv chráněných hlavou pátou Listiny, jak je výše uvedeno, nenamítá.

Ústavní soud přesto ústavní stížnost přezkoumal i z tohoto hlediska a shledal, že obecné soudy postupovaly při rozhodování o sporné věci v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. a při svém rozhodování neporušily meze ústavnosti. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.



Všechny tyto skutečnosti se její Ústavnímu soudu natolik evidentní, že nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení není odvolání přípustné.


JUDr. Vojtěch Cepl
V Brně dne 29. 3. 2000 předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 340/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies