II. ÚS 302/97

29. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 302/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti V.K., zastoupené advokátkou JUDr. I.G., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 1997, č.j. 38 Ca 316/96-19, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - pozemkového úřadu, ze dne 1. 8. 1996, čj. PÚ 1526/96, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, mimo ústní jednání, t a k t o :
Návrh se o d m í t á. Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. 8. 1997 rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 1997, čj. 38 Ca 316/96-19, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - pozemkového úřadu, ze dne 1. 8. 1996, čj. PÚ 1526/96, kterým pozemkový úřad rozhodl podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") tak, že stěžovatelka je oprávněnou osobou z id. 1/6 a její sestry - S.S. a J.K. - každá z id. 5/12 blíže specifikovaných nemovitostí.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vyplývá následující skutková a právní stránka ústavní stížnosti. Nemovitosti, o které ve věci jde, byly ve vlastnictví jejich rodičů, každý k id. 1/2. V roce 1978 zemřel bez závěti otec stěžovatelky a stěžovatelka a obě její sestry dědily každá id. 1/3, tj. id. 1/6 ve vztahu k celku. Matka stěžovatelky zemřela v roce 1981 a v závěti odkázala veškerý svůj majetek sestrám stěžovatelky, kterými jsou S.S. a J.K., a to každé rovným dílem. Závět' byla tehdy stěžovatelkou uznána za platnou. Nebyla vyděděna, nýbrž pouze pominuta, když ji matka požádala, aby závět' uznala za platnou, s ohledem na dříve darovaný rodinný domek, kde bydlela se svými rodiči a starala se o ně. Předmětné nemovitosti přešly na stát v roce 1949 bez vyplacení finanční náhrady. Protože zákon o půdě dává přednost závětním dědicům, získala v restituci stěžovatelka pouze jejich id. 1/6 (z dědictví po otci), kdežto její sestry každá id. 5/12. Toto rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil Městský soud v Praze, když předtím několikrát jeho rozhodnutí zrušil a vrátil k novému projednání.
1

II. ÚS 302/97
Podle stěžovatelky zákon o půdě na rozdíl od jiných restitučních předpisů upravuje postavení závětních dědiců odlišně. Matka stěžovatelky nemohla při pořizování závěti vědět, že dojde k restitucím a nemohla do ní proto zahrnout nemovitosti, které jsou nyní předmětem restitučních nároků. Kdyby totéž věděla stěžovatelka, jako nepominutelná dědička by uplatnila svůj nárok. Nová situace a výklad zákona soudem vedou k porušení rovnosti účastníků a dále právní jistoty občanů. Je též otázkou, zda zůstavitelka měla na mysli veškerý i předchozí majetek, který dříve vlastnila a který přešel na stát. Kdyby to věděla, koncipovala by závět' jistě jinak. Dále stěžovatelka polemizuje s výkladem § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě z hlediska toho, co to značí celý majetek. Rozsudek soudu napadá stěžovatelka z toho důvodu, že tvrdí, že nebyla poskytnuta dostatečná ochrana jejímu vlastnickému právu podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále byl tímto rozsudkem porušen princip rovnosti, právní jistota a ochrana důvěry v právo podle čl. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny a konečně čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Proto navrhuje jeho zrušení.
Ústavní soud si dále vyžádal stanoviska účastníka a vedlejších účastníků řízení. Vedlejší účastníci řízení se všichni svého postavení vzdali. Nicméně obě sestry stěžovatelky zaslaly Ústavnímu soudu své vyjádření, ve kterém se ztotožnily se závěry soudu a poukázaly na jednoznačné znění zákona o půdě. Možnou dvojí definici majetku v § 4 odst. 2 písm. a) tohoto zákona považují za spekulaci. Navrhly odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost. Obdobně postupoval pozemkový úřad, který označil obsah stížnosti za hypotetický a námitky v ní obsažené za přesahující rámec zákona o půdě, podle kterého musel rozhodovat. Za Městský soud v Praze se vyjádřila JUDr. K.Ch. Uvedla, že soud nemohl uznat námitku, že nelze přihlédnout k závěti matky stěžovatelky, neboť jí nemohlo být pořízeno o majetku, který je předmětem restituce. Soud však musel vycházet z daného stavu, kdy závětními dědičkami byly sestry stěžovatelky. Ta mohla část majetku po matce získat jen v případě, že by závětní dědičky svůj nárok neuplatnily. Ústavní stížnost proto nepovažuje za důvodnou a odkázala současně na rozsudky z předcházejících řízení, které zaslala Ústavnímu soudu na vědomí.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje v průběhu celého řízení. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelky. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, a zaměřil se proto na posouzení otázky, zda jsou uvedené námitky stěžovatelky opodstatněné. V dané věci je třeba uvést, že eventuální ústavní ochranu účastníků tzv. restitučních řízení nelze vnímat jako ochranu vlastnického práva v úvahu přicházejících oprávněných osob, neboť ty ještě nelze za vlastníky považovat, jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, počínaje nálezem sp. zn. III. ÚS 23/93 (č. 5 Sbírky nálezů a usnesení ústavního soudu ČR, svazek I.).
Pokud jde o další námitky stěžovatelky, v úvahu mohlo přicházet především porušení principu rovnosti. Pokud totiž z čl. 1 Listiny vyplývá, že lidé jsou si rovni ve svých právech, je třeba v podmínkách restitučních řízení, realizujících se podle jednotlivých restitučních předpisů , vnímat tuto rovnost jako zaručení rovného přístupu všech v úvahu

II. ÚS 302/97
přicházejících oprávněných osob k nárokům, které jsou jim těmito restitučními předpisy zaručeny, a to při splnění všech podmínek, na něž ten který restituční zákon úspěch ve věci váže. V tomto směru je třeba přisvědčit stěžovatelce, že platná právní úprava obsažená v zákoně č. 229/1991 Sb., je co do otázky postavení závětního dědice [§ 4 odst. 2 písm. a) a b) zákona o půdě] upravena odlišně od právní úpravy obsažené v zákoně č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd, ve znění pozdějších změn a doplnění [§ 3 odst. 1 písm. a)], a shodně s právní úpravou obsaženou v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn a doplnění [§ 3 odst. 2 písm a) a b)].
Ústavní soud však zastává názor (nález IV. ÚS 109/94 - Ústavní soud ČR. Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, nález č. 65), že v restitučních řízeních jde o zvláštní právní nástupnictví samostatně upravené v každém jednotlivém restitučním zákoně. Je proto rozdíl, jestliže by byly kladeny jiné nároky na jednotlivé skupiny oprávněných osob v rámci téhož restitučního zákona a mezi různými restitučními zákony. V daném případě jde ovšem o aplikaci téhož restitučního zákona a téhož restitučního ustanovení, přičemž žádné rozdíly zde činěny nejsou.
Současně je však třeba vidět, že v případě, že z obsahu zákona výslovně vyplývají podmínky, jež je třeba splnit pro získání statutu oprávněné osoby, není možno takto výslovně vyjádřená pravidla chování modifikovat, resp. případně dokonce nerespektovat, s odvoláním na úmysl či vůli zákonodárce, když právě úmysl a vůle zákonodárce našly výraz v normativním textu zákona, pokud toto ustanovení samo o sobě nevykazuje znaky protiústavnosti (např. porušení principu rovnosti, právní jistoty, atd.). Třeba v této souvislosti též poukázat na § 6 odst. 1 písm. 1) zákona o půdě, který jako restituční titul uvádí pouze odmítnutí dědictví v dědickém řízení učiněné v tísni, nikoli neuplatnění nároků nepominutelného dědice ve smyslu § 479 o.z. v původním znění. Zákon o půdě dává přednost závětním dědicům, avšak mezi nimi nerozlišuje. Vychází z pravidel projednání dědictví, která vytvářejí spolehlivý základ pro ochranu oprávněných osob. Pokud se taková osoba nedovolala ochrany svého práva ve zvláštním dědickém řízení, nelze to dohánět snahou o vložení do zákona o půdě něčeho, co tam není.
Pokud jde o námitky porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, nebylo stěžovatelkou nijak blíže odůvodněno mimo obecného poukazu na toto ustanovení. Obdobně to platí pro namítané porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, které je jednak ustanovením kompetenční povahy, jednak představuje záruku soudcovské nezávislosti v rámci ústavní dělby moci, aniž by z něj bylo možno v této souvislosti přímo dovodit konkrétní základní právo (subjektivní veřejné právo).
Na základě těchto skutečností nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 1997, č.j.' 38 Ca 316/96-19, podle § 43 odst. 2 písm a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 302/97, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies