II. ÚS 125/97

31. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II ÚS 125/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla, soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Paula v právní věci ústavní stížnosti J.K., jako účastníka řízení, zastoupené advokátem JUDr. O.Z., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23.1.1997, č.j. 30 Ca 351/95, a rozhodnutí Okresního úřadu D., okresního pozemkového úřadu, ze dne 29.6.1995, č.j. POZ/948/92, za účasti P., Č., obce Č., Státní meliorační správy, Lesů České republiky, s.p., H.K., Pozemkového fondu České republiky, jako vedlejších účastníků, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností obrátila na Ústavní soud a domáhala se zrušení shora uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Okresního úřadu D., okresního pozemkového úřadu.
Důvod podání ústavní stížnosti spatřuje stěžovatelka v tom, že napadenými rozhodnutími byla porušena občanská práva stěžovatelky zaručená v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Věc navrhovatelky nebyla oběma rozhodnutími z hlediska uvedených ustanovení posouzena spravedlivě, ani nebyla projednána v přiměřené lhůtě. Oběhla rozhodnutími bylo popřeno, že matka stěžovatelky A.M. učinila darování v roce 1963 v tísni, když zejména nebylo přihlédnuto k tehdejšímu společenskému postavení vlastníků zemědělského majetku a ke společenským a politickým podmínkám předmětného období. Dále stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným pozemkovým úřadem a krajským soudem a s právní kvalifikací tehdejšího postupu při uzavírání darovací smlouvy. Zdůrazňuje, že soud naprosto přehlédl, že matka stěžovatelky byla v předmětné době stará a nemocná žena, odkázaná na nepatrný důchod, žila u své dcery, sestry stěžovatelky, v jiné obci, a zřejmě celá situace a poměry, ve kterých žila, na ni
1

II. ÚS 125/97
doléhaly takovým způsobem, že dne 2.3.1963 učinila slib daru, ačkoliv se tím zbavovala většiny svého jediného majetku. Poukazuje na to, že soud vycházel z úvah, které nemají oporu ve spise a jsou v rozporu s výslechem stěžovatelky a s písemným prohlášením dvou svědků V.S. a S.N., které jsou založeny ve spise pozemkového úřadu.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření vyžádaném Ústavním soudem k věci uvedl, že k porušení vlastnického práva stěžovatelky nedošlo a ani dojít nemohlo, a to z toho důvodu, že restituentům se vlastnické právo obnovuje, případně konstituuje zcela nově, jde-li o právní nástupce původních vlastníků, až právní mocí kladného rozhodnutí o jejich žádosti, a to za předpokladu, že nemovitosti lze fyzicky vydat. V jiných případech, kdy je sice nárok shledán po právu, avšak naturální restituci brání zákonem předvídané překážky, odsouvá se vznik vlastnického práva k nemovitostem poskytovaným náhradou ještě na pozdější dobu, než je okamžik právní moci rozhodnutí. Za zcela neopodstatněné pak krajský soud považuje tvrzené porušení čl. 1 1 odst. 4 Listiny, když v jím upravovaném institutu vyvlastnění jde o odnětí či omezení existujícího práva. V posuzovaném případě stěžovatelka nebyla vlastníkem nemovitostí a soud svým rozhodnutím žádné vyvlastnění nemohl přivodit a nepřivodil. Opodstatněnost pak krajský soud neshledává ani v posledním stěžovatelčině důvodu, tj. porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V dané věci se jednalo o přezkum zákonnosti nepravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu podle části páté, hlavy třetí o.s.ř. Ve věci rozhodoval senát naprosto nepodjatý, který dospěl jednomyslně k závěru, že správní orgán vydal přezkoumávané rozhodnutí na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, že zjištění skutkového stavu je v souladu s obsahem spisů a rozhodnutí posoudilo věc správně i po právní stránce. Proto je krajský soud potvrdil postupem podle § 250q odst. 2 o.s.ř. K otázce přiměřenosti lhůty k projednání opravného prostředku krajský soud připouští, že od nápadu věci do jejího vyřízení uplynula relativně delší doba, ovlivněná počtem věcí a personálním obsazením. K vyřízení navrhovatelčina opravného prostředku však došlo v příslušném pořadí. Délka doby pak v žádném případě neovlivnila výsledek řízení.
Okresní úřad D., okresní pozemkový úřad, zastává názor, že tvrzení stěžovatelky, pokud jde o zásah do jejích práv podle čl. 11 odst. 1 a 4, není důvodné. Dále k věci uvádí, že výzva stěžovatelky k vydání nemovitosti byla doručena dne 19.5.1992. Přestože byl nárok uplatněn nepřesně, objednal pozemkový úřad podklady pro jeho řešení u Střediska geodézie, následně byl dne 1.9.1992 vyzván zástupce stěžovatelky k doplnění potřebných listin, k čemuž došlo dne 11.8.1993 a 7.9.1993. Podklady vyhotovené katastrálním úřadem D. obdržel pozemkový úřad dne 4.11.1994, po opravě dne 5.12.1994. K věci bylo rovněž nutno vyslechnout svědky a dohledat další materiály ohledně přechodu požadovaných nemovitostí na stát. Pozemkový úřad pak ve věci rozhodl dne 29.6.1995.
Podle názoru pozemkového úřadu se v průběhu celého správního řízení nepodařilo prokázat, že matka stěžovatelky A.M. učinila darování v tísni, o kterou nemohlo jít, neboť projev vůle dárkyně nesouvisel s politickým nátlakem. V daném případě dlouholetá členka JZD v Č. paní A.M. zanechala v roce 1958 svůj majetek a odstěhovala se ke své dceři do S. a zde nastoupila zaměstnání u Státního plemenářského statku. Budovy chátraly a pozemky obhospodařovalo místní JZD, neboť tam byly sdruženy manželi M. již při vzniku družstva, když pan M., zemřelý v roce


2

3
II. ÚS 125/97
1956, byl také členem JZD. Paní M. byla vlastníkem předmětných nemovitostí, o které se nechtěla starat, zvláště když byly budovy v dezolátním stavu a žádná z dcer o usedlost nejevila zájem, což vypověděla sama A.M. v Č. dne 31.10.1962. Nelze tedy předpokládat, že jednala ke svému neprospěchu, když oprava, případně likvidace budov, by pro majitelku byla finančně mnohem náročnější. Tvrzení stěžovatelky, že na její matku byl činěn nátlak, nebylo možno opřít ani o "čestná prohlášení" V.S. a S.N., která stěžovatelka předložila, neboť při podání svědeckých výpovědí na pozemkovém úřadu oba shodně uvedli, že čestná prohlášení nepodepsali a že jim není nic známo o tom, z jakého důvodu paní M. převáděla své nemovitosti. Pozemkový úřad nemohl obsah předložených listin považovat za důkaz, neboť podle ustanovení § 39 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, může čestné prohlášení činit pouze účastník řízení, nikoliv svědek, a zvláště tak nemohl učinit v situaci, kdy oba svědkové ve své výpovědi popřeli skutečnosti v těchto listinách uvedené.
Pozemkový úřad nemůže přijmout ani další argumentaci stěžovatelky, neboť archivní materiály prokázaly, že paní M. od r. 1958 nežila v Č., ale u své dcery ve S., v roce 1962 byl její příjem ze zaměstnání asi 600,- Kčs a vedle toho pobírala vdovský důchod 190,-Kčs. Práva stěžovatelky ani její sestry nemohla být omezena tím, že v předmětné době s nimi tehdejší Místní národní výbor nejednal, neboť vlastníkem předmětných nemovitostí byla výlučně paní A.M., nikoliv její dcery. Zpochybnění výroku starosty obce Č., že darování nemovitosti bylo pro majitelku vysvobozením a že si sám na špatný stav usedlosti pamatuje, rovněž není na místě, neboť takto se starosta vyjádřil při jednání před Krajským soudem v Plzni dne 23.1.1997, kde uvedl, že se v obci narodil a v roce 1963 mu bylo 26 let, a při kterém byla přítomna jak stěžovatelka, tak její právní zástupce.
Pozemkový úřad uvedl, že před vydáním napadeného rozhodnutí se prostřednictvím archivních materiálů řádně seznámil s celou problematikou přechodu nemovitostí na stát v oblasti Č. v období 1948 - 1989, přičemž jde o poměrně uzavřenou enklávu , podhorského rázu, s množstvím svažitých a kamenitých pozemků, oddělených lesy. Právě zde soukromě hospodařilo několik zemědělců po celé inkriminované období, aniž by byli vystaveni represím ze strany místního JZD. Jedním z těchto zemědělců byl svědek V.S.
Krajský soud v Plzni, jakož i Okresní úřad D., okresní pozemkový úřad, trvají na svých rozhodnutích a shodně navrhují ústavní stížnosti nevyhovět.
Ze spisu Okresního úřadu D., okresního pozemkového úřadu, a spisu Krajského soudu v Plzni ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila u pozemkového úřadu dne 19.5.1992 nárok na vydání ve výroku napadeného
rozhodnutí tohoto orgánu blíže označených nemovitostí, a to nárok opřený o ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen "zákon o půdě"). Dále uplatnila nárok také ve vztahu k pozemkům zapsaným ve vložce 365 pozemkové knihy pro k.ú. Č., a to parcel č. 444 a č. 448. Ve vztahu k posléze uvedeným pozemkům bylo však ve správním řízení zjištěno, že na stát nepřešly a zůstaly ve vlastnictví A.M., a usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 20.července 1993,
3

4
II. ÚS 125/97
č.j. D 437/92-27, přešly do spoluvlastnictví jejích dědiček - stěžovatelky a její sestry V.M.
Předmětné nemovitosti, požadované stěžovatelkou, byly od roku 1923 vlastnicky zapsány manželům J. a A. M., rodičům stěžovatelky. Manželé M. při vzniku JZD v obci do něj pozemky sdružili a stali se jeho členy. J.M. zemřel v roce 1956 a podle dědické dohody se stala vlastnicí veškerého jmění patřícího do dědictví A.M. Pozemky obhospodařovalo JZD. Při jednání na MNV v Č. dne 31. října 1962, kam byla pozvána ve věci zajištění obdělávání a hospodaření na své usedlosti č. 41 v Č., kterou před několika lety opustila a na níž nikdo v té době nehospodařil, A.M. k otázce využití nemovitostí uvedla, že bydlí u své dcery ve S. a pracuje na Státním plemenářském statku ve V.J., usedlost opustila asi v roce 1958, kdy onemocněla, a neměla v Č. nikoho, kdo by ji mohl ošetřovat, a po uzdravení již u dcery zůstala. Má dvě dcery, přičemž možnost, že by některá z nich chtěla její hospodářskou usedlost v Č. převzít, nepřichází v úvahu. Dále uvedla, že je ochotna předat usedlost státu do vlastnictví. By!a by však ráda, kdyby měla možnost mít zajištěnu alespoň jednu místnost, kam by se v případě potřeby mohla nastěhovat. Dne 2.3.1963) učinila A.M. písemnou nabídku na bezplatné odevzdání majetku do vlastnictví Československého státu. Jednalo se o dům čp. 41 se stavební parcelou č. kat. 52, zahradou č.kat. 97/1 a 97/2 a všechny ostatní pozemkové parcely ve vložce č. 40 zapsané. Nabídka byla schválena finanční komisí ONV D. dne 18.4.1963. Podle výpovědi stěžovatelky nebyly jí známy žádné kroky její matky A.M., vedoucí k jiné dispozici s nemovitostmi, a v tomto směru nebyl nalezen žádný doklad nasvědčující snaze tehdejší majitelky nebo jiného člena rodiny nemovitosti užívat, případně je prodat. Nemovitost byla v době darování značně zchátralá. Stav domu poté, co byl již 4,5 roku opuštěn, přiměl státní orgán k dotazu, jak bude s nemovitostí naloženo.
Ústavní soud, vycházeje z ústavní stížnosti a po seznámení se s obsahem vyžádaných spisů Krajského soudu v Plzni a Okresního úřadu D., okresního pozemkového úřadu, a s vyjádřeními těchto orgánů dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s hodnocením důkazů provedeným pozemkovým úřadem a krajským soudem ve vztahu k prokázání tísně při uzavírání darovací smlouvy její matkou A.M. V přístupu k této otázce je Ústavní soud nucen opřít se o svou ustálenou judikaturu, v níž poukazuje na podstatnou skutečnost, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Správností hodnocení důkazů soudy, resp. správními orgány, se ústavní soud zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a ústavní principy dokazování. Takové porušení ústavních principů však v daném případě Ústavní soud neshledal. Pozemkový úřad a krajský soud se věcí stěžovatelky zabývaly pečlivě a podrobně, provedly všechny důkazy navrhované stěžovatelkou, a další důkazy si pozemkový úřad sám opatřil. Výsledky provedeného důkazního řízení pak byly podrobně uvedeny v odůvodnění rozhodnutí pozemkového úřadu, a z hlediska přezkumné činnosti krajského soudu v odůvodnění jeho rozsudku.
4

5
II. ÚS 125/97
V tomto směru nenachází Ústavní soud důvodu odklonit se od odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni,ve kterém se mj. připouští existence nedostatku finančních prostředků na údržbu předmětného domu na straně původní majitelky, což však nelze podřadit pojmu tíseň ve smyslu zákona o půdě, jehož účelem je zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v letech 1948 - 1989. Pokud se majitelka rozhodla darovat nemovitosti, které nemohla v důsledku své osobní situace udržovat, nelze hovořit o majetkové křivdě, když ze strany státu na ni nebyl činěn nátlak, což lze nepřímo dovodit např. i z poměrně dlouhého časového období mezi jednotlivými stěžejními událostmi, a to opuštěním nemovitosti, výzvou k jednání o jejich údržbě, nabídkou daru a jejím přijetím.
Jak Ústavní soud konstatoval v již celé řadě svých rozhodnutí, protiprávnost vedoucí k restituci je nutno interpretovat výlučně v návaznosti na účel zákona, a proto i pojem tíseň je třeba vykládat v souvislosti s politickým nátlakem spojeným s obdobím let 1948 - 1989. Tento pohled vnáší podstatnou otázku, zda k darování nemovitostí došlo za okolností obvyklých v každém právním státě. Jak bylo v předchozích řízeních zjištěno, A.M., jako tehdejší majitelka předmětných nemovitostí, z nichž část představovala obytná část se stájí a dále stodola, obě v roce 1963 staré cca 100 let a vzhledem k tomu, že nebyly delší dobu obydleny a udržovány, v dezolátním stavu, tyto nemovitosti opustila a neřešila vlastní iniciativou svůj vztah k těmto nemovitostem, aniž by jej řešil některý jiný člen rodiny, a to ani po jednání na tehdejším MNV v říjnu 1962, a teprve s určitým časovým odstupem učinila nabídku bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu, jejíž akceptace pro A.M. v dané situaci znamenala zánik povinnosti zajistit údržbu, resp. odstranění stavby nacházející se ve špatném stavu.
Vzhledem k těmto a dalším zjištěným okolnostem případu, jež byly zohledněny v rozhodování pozemkového úřadu i krajského soudu, zejména pak záznamu o jednání na MNV v Č. dne 31.10.1962, konaného za účelem zajištění obdělávání a hospodaření na usedlosti ve vlastnictví A.M., nelze na vznesenou otázku odpovědět negativně, a nelze tudíž konstatovat, že k darování došlo v tísni, jak to vyžaduje ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě.
Jak již Ústavní soud judikoval ve věci I. ÚS 348/96, tíseň musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu, musí tedy být pro ni objektivní důvod a současně se musí stát pohnutkou pro takový projev vůle jednající osoby, že jedná ke svému neprospěchu. Přitom samo společenské klima a společenský systém, v nichž byl právní úkon učiněn, nelze paušálně hodnotit jako tíseň. Nelze jednoznačně popřít, že se původní majitelka, dřívější členka JZD v Č., do nějž spolu s manželem vnesli své nemovitosti, nacházela jako vlastník předmětných nemovitostí, z nichž budovy byly ve špatném stavu, vyžadujícím finančně náročnější řešení, ve složité situaci, která však spíše, podle zjištěných okolností případu, mohla mít původ ve vývoji širších okolností rodinné a zdravotní povahy. Nepodařilo se však prokázat, že tato situace byla způsobena perzekucí a postupem porušujícím obecně uznaná lidská práva a svobody, ani politickým nátlakem, v důsledku jehož dlouhodobého působení by fyzická osoba, matka stěžovatelky, učinila ve vztahu k věci právní úkon, který by v právním státě neučinila. Ve vztahu k uvedené situaci pak úkon provedený A.M., tedy učiněnou nabídku, nutno považovat za určitý způsob řešení nastalé situace, ke kterému se sama rozhodla, aniž by bylo prokázáno, či jen namítáno, že v .jiném způsobu řešení nastalé situace jí bylo bráněno, nebo byl na ni činěn nátlak, aby nevolila jiný způsob řešení.
5


II. ÚS 125/97
Stěžovatelka namítala rovněž určité průtahy v rozhodování pozemkového úřadu a krajského soudu. Při posuzování tvrzeného porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, vyjadřujícího stěžejní zásadu spravedlivého procesu, Ústavní soud v každé věci zvažuje, zda s ohledem na okolnosti případu se jedná o průtahy neodůvodněné, či nikoliv. 0 zbytečné průtahy půjde např. tehdy, vzniknou-li špatnou či nevhodnou organizací práce, za niž nese odpovědnost příslušný pracovník, nebo jsou založeny dostatečně a přesvědčivě zjištěnou liknavostí soudu nebo správního orgánu nebo podobnými okolnostmi spočívajícími ve způsobu výkonu jejich pravomoci. Žádnou z uvedených skutečností stěžovatelka ve své stížnosti konkrétně neuvedla a omezila se pouze na obecné, shora uvedené, konstatování. I když krajský soud připustil, že od nápadu věci do ,jejího vyřízení uplynula relativně delší doba, nelze jednoznačně na straně krajského soudu považovat za splněný předpoklad zbytečnosti vzniklých průtahů, když nešlo o liknavost, ale spíše o situaci související s kvantitativní mimořádností nápadu restitučních věcí k přezkoumání ve správním soudnictví. V dané věci se touto otázkou Ústavní soud zabývá v situaci, kdy již rozhodnutí příslušných orgánů ve věci samé byla vydána, a zkoumání nutnosti v této otázce zasáhnout ze strany Ústavního soudu nemá již význam.
Ústavní soud v postupu pozemkového úřadu a krajského soudu neshledal namítaná porušení Listiny základních práv a svobod, a nezbylo mu, než považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mihlo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.


Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 31. 3. 2000 Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu

b .:y



1

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 125/97, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies