IV. ÚS 134/2000

03. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 134/2000










Ústavní soud rozhodl dne 3. dubna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. J. O., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 9. 1998, čj. 12 C 486/95-64, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 1999, čj. 21 Co 337/99-91,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že závěry těchto soudů jsou ve zřetelném rozporu s provedeným dokazováním a nemají oporu ve skutečném stavu věci. Za situace, kdy občanský zákoník v § 706 odst. 1 vyžaduje pro přechod nájmu bytu na vnuka pouze "žití v den smrti ve společné domácnosti", třeba toto ustanovení vykládat výrazně volněji než vedení společné domácnosti u osob bez příbuzenského poměru. Toto bylo zvoleno proto, aby přímí příbuzní mohli bez zbytečných obtíží pokračovat v užívání bytu, ve kterém před tím mohli vyrůstat, dlouhodobě žít, být na něj vázáni pracovními či jinými povinnostmi. Za této situace je proto alarmující závěr odvolacího soudu o nadbytečnosti výslechu svědka ing. B., který jako jediný byl osobně v předmětném bytě bezprostředně před jeho opuštěním babičkou stěžovatele. Totéž platí ohledně návrhu na výslech svědkyně A., dlouholeté přítelkyně stěžovatele, podrobně obeznámené s poměry. Tato skutečnost zakládá jednak nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a jednak jeho protiústavnost ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listin") a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Rozhodnutím obecných soudů bylo zasaženo i stěžovatelovo právo obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z těchto, jako i z dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení obou napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisu 12 C 486/95 Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byla shora uvedeným rozsudkem tohoto soudu uložena povinnost vyklidit byt, ve výroku rozsudku blíže označený, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. V důvodech svého rozhodnutí uvedl obvodní soud, že skutečnost žití ve společné domácnosti stěžovatele s jeho zemřelou babičkou byla vyvrácena výpověďmi celé řady svědků, vesměs nájemníků v domě, kteří se zesnulou paní P. přicházeli do kontaktu. Navíc jmenovaná několik týdnů před svou smrtí v bytě vůbec nebydlela, ale žila ve společné domácnosti se svými dcerami, když u jedné z nich také zemřela. Obvodní soud v této souvislosti hodnotil i výpověď svědkyň T. a ing. V. a tyto výpovědi nepovažoval za relevantní z celé řady důvodů, a to rovněž pro přímý příbuzenský vztah ing. V. ke stěžovateli. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Další doplnění dokazování považoval odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí za nadbytečné právě proto, že skutkový stav byl zjištěn způsobem dostačujícím pro vydání rozhodnutí.

Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují shodně s obsahem hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy podmínky vyplývající z tohoto ustanovení respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy. O takový případ jde i v projednávané věci, kdy v řízení před soudem prvého stupně byla provedena celá řada důkazů, a to zejména výslechem osob, které v předmětném domě bydlí. Hodnotily-li tedy obecné soudy výpovědi těchto svědků způsobem, který pro stěžovatele není příznivý, a uvedl-li odvolací soud ve svém rozhodnutí, proč nepovažuje za nutné provádět ve věci další důkazy (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), může Ústavní soud stěží z těchto důvodů věc posunovat do ústavně právní roviny, tj. mít za to, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení vytýkaných stěžovatelových ústavně zaručených práv. Skutečnost je taková, že přechod nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 706 občanského zákoníku je vázán na prokázání faktu žití ve společné domácnosti, toto spolužití však ani podle názoru Ústavního soudu nemá ve spise dostatečnou oporu.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se jeví Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.


Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.


V Brně dne 3. dubna 2000


JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. IV. ÚS 134/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies