II. ÚS 56/99

03. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Cepla a soudců Miloše Holečka a Antonína Procházky v právní věci navrhovatele M. Č., zastoupeného advokátem Mgr. P. Z., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 1998, čj. 6 Cmo 348/97-58, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 8. 1997, čj. 42 Cm 66/96, takto:

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými mu bylo uloženo zaplatit žalobci částku 38.549,20 Kč s příslušenstvím, která představovala cenu za odebrané potravinářské zboží.

Z tvrzení v ústavní stížnosti a obsahu připojeného spisu Krajského obchodního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 42 Cm 66/96, Ústavní soud zjistil, že ve sporném řízení se žalobce domáhal vůči stěžovateli zaplacení dlužné částky za dodané zboží, které s poukazem na neodůvodněnost nároku a nedostatek pasivní legitimace odmítal stěžovatel zaplatit.

Oba soudy dospěly shodně k závěru, že předložená listina označená jako kupní smlouva ze dne 25. 6. 1993 nesplňuje náležitosti kupní smlouvy podle § 409 a násl. obch. zákoníku, nedošlo tedy k písemnému uzavření kupní smlouvy, nicméně je nepochybné, že účastníci sporu spolu jednali a jejich jednání k uzavření kupní smlouvy směřovalo. Z tohoto důvodu také žalobce směroval své zboží určené k prodeji do skladu v Č., který byl provozovnou stěžovatele. Ústní požadavek na dodání zboží a skutečnost, že zboží bylo dodáno, přijato a převzetí potvrzeno, svědčí nejen o konkludentním uzavření smlouvy, ale opravňuje k závěru, že došlo k ústnímu uzavření smlouvy, když na základě ústního požadavku došlo k ústní akceptaci tohoto požadavku. Skutečnost, že na straně kupujícího vystupoval pan U. na uvedeném nic nemění, neboť se vykazoval živnostenským listem stěžovatele, včetně jeho osvědčení o registraci k dani z přidané hodnoty, přičemž tyto doklady mu sám stěžovatel předal. Šlo tedy o osobu stěžovatelem zmocněnou. Sklad v Č. pak byl místem, kde jednání tam přítomných osob zavazovalo stěžovatele jako podnikatele ve smyslu ustanovení § 16 obch. zák. Skutečnost, že J. U. podnikal pod obdobným obchodním jménem (Č.-U. a Č. Č.) je v daném případě nerozhodná, neboť v provozovně stěžovatele bylo pro něj převzato, jak vyplývá z dodacího listu, předmětné zboží. Skutečnost, že žalobce byl v dobré víře, že plní stěžovateli, se stěžovateli nepodařilo vyvrátit.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že jeho obrana byla od počátku sporu postavena na tvrzení, že ve sporu není pasivně legitimován. Upozornil, že veškeré úkony, týkající se sporného obchodu, prováděl pan U., listiny pak byly označeny razítkem Č.-U. Žalobce neprokázal, že již v době obchodu měl k dispozici živnostenský list a osvědčení registrace plátce daně z přidané hodnoty a že tyto doklady nezískal později. Rovněž upomínky a faktura byla vystavena na jméno Č.-U.. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem soudu, že proti němu svědčí ustanovení § 16 obch. zák., neboť tento závěr nemá oporu v dokazování, a to proto, že informace o tom, že sklad v Č. byl v rozhodné době jeho provozovnou, se stala žalobci známou až v průběhu řízení před krajským soudem. Velkosklad v Č. byl od samého začátku označen firmou Č.-U. Soudy se nezabývaly ani otázkou subjektivity účastníků sporného obchodu. Dle jeho názoru nelze dovodit, že osoba, která za kupujícího jednala, jednala v zastoupení stěžovatele, neboť úkony, směřující k uzavření kupní smlouvy, neobsahují jeho jméno a příjmení, popř. obchodní jméno (§ 9 odst. 1 obch. zák.).

Stěžovatel je proto z uvedených důvodů přesvědčen, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo, uvedené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod., neboť je nucen platit ze svého za obchod, který neučinil a právo chráněné čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, které zaručuje všem účastníkům soudního řízení rovná práva, když mu byla uložena povinnost v řízení, k němuž nebyl pasivně legitimován.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.

Ústavní soud předesílá, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatel převážně opakuje argumenty, se kterými se soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly, tzn. že v odůvodnění uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. V této souvislosti Ústavní soud upřesňuje, že jakkoliv by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, platí, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (jehož porušení se stěžovatel dovolává), dle kterého je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků, znamená, že soud je povinen zajistit jim rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. V daném případě Ústavní soud neshledal jeho porušení, neboť oběma účastníkům byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva. Skutečnost, že stěžovatel tuto možnost ke svému prospěchu nevyužil a nenavrhl provedení dalších důkazů, které se nabízely, nelze vykládat k tíži soudu a spatřovat v ní porušení ústavně zaručených práv, neboť v občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu svých práv (nechť si každý střeží svá práva).

Pokud jde o namítané porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud se omezuje na konstatování, že institut vlastnického práva, chráněného tímto článkem, nemohl být již z povahy věci ve sporu o zaplacení dlužné částky porušen.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod a ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání
přípustné.



Vojtěch Cepl
V Brně dne 3. 4. 2000 předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 56/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies