II. ÚS 301/99

03. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Cepla a soudců Miloše Holečka a Antonína Procházky v právní věci stěžovatelky H. Š., zastoupené advokátem JUDr. M. Ř., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 1999, čj. 29 Co 148/99-14, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 1. 1999, čj. 14 C 267/98-6, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byla vyslovena nepříslušnost Okresního soudu v Kladně v řízení o žalobě o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu družstevního bytu podle zák. č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorám a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů) a rozhodnuto o postoupení věci Krajskému obchodnímu soudu v Praze.

Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených příloh vyplývá, že ve sporu, vedeném stěžovatelkou jako členkou družstva SBD H. v Kladně, obecné soudy dovodily věcnou nepříslušnost okresního soudu a věc postoupily krajskému obchodnímu soudu, s odůvodněním, že součástí smlouvy o převodu jednotky je vypořádání vztahů mezi družstvem a členem včetně stanovení vypořádacího podílu nabyvatele a odkazem na to, že smlouva o převodu bytové jednotky podle § 23 a násl. zák. č. 72/1994 Sb., je speciální úpravou zániku členství v družstvu a vypořádání vzájemných vztahů mezi družstvem a jeho členem. Uvedený názor opřely o rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - R 3/99, podle kterého je v řízení o žalobách, kterými se člen domáhá uložení povinnosti uzavřít smlouvu podle § 23 zák. č. 72/1994 Sb. jako soud prvního stupně věcně příslušný krajský obchodní soud.

Stěžovatelka namítá, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na zákonného soudce, chráněné čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť v dané věci se nejedná o běžný členský či obchodní vztah mezi členem a družstvem, jak má na mysli ustanovení § 9 odst. 3 písm. c) bod aa) o.s.ř., nýbrž o specifický vztah, založený zák. č. 72/1994 Sb., který je v podstatě vztahem občanskoprávním. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s tím, že s převodem bytu do vlastnictví je spojeno skončení členství v družstvu a stanovení vypořádacího podílu. Dále stěžovatelka poukázala na názor Vrchního soudu v Praze v obdobných věcech, který je odlišný od uvedeného názoru Nejvyššího soudu.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení práva, chráněného Listinou základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů a právním názorem Nejvyššího soudu.

Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.

Okolnosti, které by opravňovaly Ústavní soud zasáhnout do rozhodovací pravomoci obecných soudů, však nebyly shledány, neboť obecné soudy v řádném řízení posoudily způsobem a postupem zákonem upraveným a předvídaným svoji vlastní věcnou příslušnost i příslušnost soudu, jemuž věc k projednání a rozhodnutí postoupily. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že jiný obecný soud zaujímá právní názor korespondující s právním názorem stěžovatelky a rozhoduje způsobem rozdílným od napadených rozhodnutí, neboť není věcí Ústavního soudu zabývat se otázkami sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů, neboť tato úloha je ex lege přikázána Nejvyššímu soudu.

Vzhledem k tomu, že nebylo shledáno namítané porušení základního práva dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání
přípustné.


V Brně dne 3. 4. 2000 JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 301/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies