II. ÚS 78/2000

04. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti L. M., zastoupené JUDr. M.K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 1999, č. j. 26 Cdo 1258/98-67, a rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3. 1998, č. j. 19 Co 493/97-54, a Okresního soudu v Ústí n. Orlicí ze dne 5. 5. 1997, č. j. 11 C 264/96-39, takto :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka ústavní stížností napadá jak usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 1998, č. j. 26 Cdo 1258/98-67, tak oba v záhlaví usnesení uvedené rozsudky obou soudů a uvádí, že předmětné rozsudky nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, když navržené důkazy byly bez jakéhokoli odůvodnění odmítnuty a napadená rozhodnutí tak spočívají na nesprávném právním posouzení věci.

Ke skutkovým okolnostem návrhu stěžovatelka uvedla, že se po vzájemné dohodě r. 1981 spolu s býv. manželem nastěhovala do uvolněného bytu v rodinném domku svých rodičů. V r. 1982 se spolu se svým býv. manželem stala na základě kupní smlouvy ideální spoluvlastnicí rodinného domku každý v rozsahu 1/6. Po rozvodu v tomto bytě bydlela i nadále, avšak v r. 1992 se z bytu odstěhovala a upravovala jej pro užívání svého syna. O rok později se se souhlasem dvou z celkových šesti spoluvlastníků domku do bytu nastěhovala dcera bratra stěžovatelky, které ve smyslu pravomocného soudního rozhodnutí svědčí užívací právo k tomuto bytu.

Jak vyplývá z návrhu, stěžovatelka především nesouhlasí s právním názorem uvedeným v rozsudku odvolacího soudu, který uvádí, že stěžovatelka (dříve žalobkyně), jejíž užívací vztah k předmětnému bytu byl založen na souhlasu předchozího vlastníka domu, byl dnem registrace kupní smlouvy ukončen, takže navrhovatelka od této doby byt užívala pouze z titulu svého spoluvlastnického práva k nemovitosti. V další části odůvodnění svého podání stěžovatelka polemizuje rovněž s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, pokud tento odmítl její dovolání s odůvodněním, že v dané právní věci není řešena otázka zásadního právního významu.

V souvislosti s pravomocně skončeným občanskoprávním řízením stěžovatelka dovozuje, že v průběhu jednání před oběma obecnými soudy byly porušeny jak procesní předpisy (§§ 5, 18, 120 odst. 1 a § 157 odst. 2 o. s. ř), tak i přísl. ustanovení hmotného práva. V rovině ústavněprávní pak došlo údajně i k porušení čl. 3 odst.1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že tento soud dovolání stěžovatelky, podané podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. odmítl ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolací soud zdůraznil, že stěžovatelka opřela přípustnost svého dovolání o skutečnost, že rozhodnutí napadené dovoláním vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá rovněž na nesprávném právním posouzení věci.

Ve vztahu k § 239 odst. 2 o. s. ř. dovolací soud konstatoval, že o otázku po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla zásadní význam, když současně musí mít po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec. Jde tedy o takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla dosud vyřešena nebo jejíž výklad není v judikatuře jednotný nebo tato otázka byla řešena odchylně s dosud publikovanou judikaturou.

Shora označené dovolací důvody však nebyly obsahem námitek v dovolání stěžovatelky a nezakládají tak přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Přípustnost dovolání však Nejvyšší soud nedovodil ani z posouzení právních otázek, zda údajné užívací právo stěžovatelky k předmětnému bytu zaniklo v důsledku vzniku spoluvlastnického práva navrhovatelky k domu, z otázky existence "nájemního poměru stěžovatelky k tomuto bytu" či ve výkladu pojmu " hospodaření se společnou věcí ve smyslu ustanovení § 139 ost. 2 o. z.".

Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR, jimž bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako nepřípustné, mohlo být zasaženo do práva, zakotveného v čl. 2 odst. 3 Listiny, když posouzení této otázky souvisí s přípustností pro jednání další části ústavní stížnosti směřující proti oběma rozsudkům obecných soudů.

Navrhovatelka ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR jednak akcentuje nesouhlas s právním názorem, obsaženým v rozhodnutí č. 67 z r. 1972 s odůvodněním, že cit. rozhodnutí se na daný právní problém nevztahuje, když dále polemizuje i s ostatními právními závěry dovolacího soudu.

Jak již Ústavní soud několikrát judikoval, posouzení otázky po právní stránce zásadního významu ve vztahu k vyslovení přípustnosti dovolání, je věcí vlastního uvážení přísl. obecného soudu(viz. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 116/94), a Ústavní soud není oprávněn tyto úvahy přezkoumávat.

Tento závěr je nutno per analogiam vztáhnout i na rozhodování Nejvyššího soudu ČR jako vrcholného orgánu obecných soudů, když navíc tyto úvahy jsou v intencích současné judikatury obecných soudů a nemohou tedy svou povahou založit tvrzené porušení čl. 2 odst. 3 Listiny. S ohledem na shora řečené tedy musel Ústavní soud v této části stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.

Stěžovatelka napadá současně i rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Ústí n. Orlicí a tvrdí, že rozhodnutími těchto obecných soudů byly porušeny shora uvedené články Listiny.

V návaznosti na ustálenou judikaturu Ústavního soudu je nutné konstatovat, že usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání z důvodu nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativním způsobem konstatuje neexistenci práva stěžovatelky podat dovolání. Jinak řečeno, jestliže v dané věci bylo dovolání nepřípustné, nelze je považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje a neodvíjí se od něj ani zákonná 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové v části výroku označeném pod I. a III. nabyl právní moci dne 28. 4. 1998 ( část výroku pod II. nebyla odvoláním napadena). Ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě dne 8. 2. 2000. Z těchto skutečností je tedy zřejmé, že stanovená 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti byla navrhovatelkou hluboce překročena, a proto musela být stížnost směřující rovněž proti rozsudkům obou soudů odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako podaná po lhůtě stanovené pro její podání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS


V Brně dne 4. dubna 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies