I. ÚS 46/2000

04. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 46/2000


Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M.P., a A. P., zastoupených advokátem Mgr. A. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 18 Co 463/99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

Stěžovatelé se svou ústavní stížností obrátili na Ústavní soud s návrhem na zrušení shora citovaného usnesení Městského soudu v Praze. Uvedli, že soud předmětným usnesením rozhodl o odvolání stěžovatelů proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 7. 1999, sp. zn. 23 E 639/99, kterým byl nařízen výkon rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 12. 1994 pod sp. zn. 6 C 273/94. Citovaným usnesením bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně a stěžovatelům byla současně uložena povinnost uhradit Ministerstvu pro místní rozvoj v Praze (dále jen "vedlejšímu účastníkovi") náklady odvolacího řízení.

Stěžovatelé namítli, že Městský soud v Praze potvrdil svým usnesením usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí vyklizením tří místností s příslušenstvím, které stěžovatelé užívají jako byt, a to i přes to, že prostory, které mají být vyklizeny, byly již v době vydání vykonávaného rozsudku kolaudovány jako byt. Tím mělo dojít, dle názoru stěžovatelů, k porušení jejich práva na nedotknutelnost obydlí, neboť předmětné nemovitosti nebyly ve výroku soudu označeny jako byt, ač podle mínění stěžovatelů měly být z důvodu určitosti stanovené povinnosti takto označeny.

Stěžovatelé dále uvedli, že první stěžovatel užívá se svou rodinou služební byt I. kategorie o třech pokojích a kuchyni v přízemí domu čp. 1266 v Praze 3 ve V. ulici 25. Tento byt mu byl přidělen na základě dohody o užívání bytových prostor, kterou uzavřel se Státní plánovací komisí dne 16. 3. 1990. Doba užívání bytu byla vázána na dobu trvání pracovního poměru prvního stěžovatele ke Státní plánovací komisi a po jejím zániku k Ministerstvu hospodářství ČSFR. Pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou. Ukončen byl dohodou ke dni 31. 12. 1992, a to z důvodu rozdělení ČSFR. Dnem 1. 1. 1993 přešlo právo hospodaření k uvedenému domu na právního předchůdce vedlejšího účastníka, se kterým první stěžovatel uzavřel pracovní poměr na dobu určitou, a to od 1. 1. 1993 do 30. 6. 1993. Po 1. 1. 1993 nedošlo mezi právním předchůdcem vedlejšího účastníka a prvním stěžovatelem k písemné dohodě o nájmu shora uvedeného bytu. Dne 30. 6. 1993 uzavřel první stěžovatel s právním předchůdcem vedlejšího účastníka smlouvu o nájmu ubytovacího zařízení na dobu jednoho roku. Podle této smlouvy právní předchůdce vedlejšího účastníka pronajal prvnímu stěžovateli celý objekt domu č. p. 1266. První stěžovatel se v čl. 6 předmětné smlouvy zavázal, že do 30 dnů od skončení jejího trvání vyklidí a předá vyklizený celý objekt spolu s nebytovým prostorem, který užívá jako byt. První stěžovatel sdělil právnímu předchůdci vedlejšího účastníka dne 8. 7. 1994, že místnosti, které užívá, nevyklidí. Právní předchůdce vedlejšího účastníka podal dne 15. 8. 1994 u Obvodního soudu pro Prahu 3 žalobu, kterou se domáhal vyklizení místností v ubytovacím zařízení, které stěžovatel užíval jako byt.

Stěžovatelé v závěru své stížnosti vyslovili přesvědčení, že tím, že Obvodní soud pro Prahu 3 ve svém rozsudku ze dne 14. 12. 1994, sp. zn. 6 C 273/94, označil shora uvedený služební byt jako tři místnosti s příslušenstvím, které stěžovatel užívá jako byt, učinil tak v rozporu s právním stavem založeným kolaudačním rozhodnutím. Tento stav, podle názoru stěžovatelů, ve svém důsledku vede k neurčitosti stanovené povinnosti k vyklizení. První stěžovatel totiž užívá se svou rodinou prostory, které jsou souhrnem více jak tří místností. Stěžovatelé se rovněž domnívají, že v rozporu s jejich právem takto ani soud nebyl nucen rozhodnout o bytové náhradě.

Ústavní soud po zvážení skutkového i právního stavu v uvedené věci dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelů není možno považovat za důvodnou.

Ústavní soud se musel nejprve zabývat otázkou, zda stěžovatelé před podáním své ústavní stížnosti vyčerpali všechny dostupné právní prostředky k uplatnění svého práva. Pokud stěžovatelé namítají, že prvoinstanční soud označil předmětný služební byt v rozporu se skutečností a v rozporu s právním stavem pouze jako tři místnosti s příslušenstvím a jiných námitek ohledně případného porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod nemají, resp. je neuplatňují, pak nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že stížnost stěžovatelů je třeba považovat za nepřípustnou. Stěžovatelům totiž nic nebránilo v tom, aby všechny své shora uvedené argumenty uplatnili v rámci odvolacího řízení k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 12. 1994. Z přiložených písemných materiálů k věci samé je však patrné, že tak neučinili, proti předmětnému rozsudku se neodvolali, takže musí nyní nést důsledky tohoto svého opomenutí.

Ústavní soud pro pořádek poznamenává, že třebaže stěžovatelé ve své stížnosti nespecifikovali, které jejich ústavní právo či svoboda měly být napadeným usnesením porušeny, Ústavní soud se touto případnou okolností přesto zabýval. Podle ustanovení § 251 a § 261 občanského soudního řádu soud při nařízení výkonu rozhodnutí zkoumá jen skutečnost, zda rozhodnutí, které má být vykonáno, je vykonatelné, zda není vymáháno více než kolik má být podle titulu pro výkon rozhodnutí plněno, zda výkon rozhodnutí není veden způsobem zjevně nevhodným a konečně, zda oprávněný a povinný jsou totožni s osobami, kterým titulem výkonu bylo přiznáno právo, resp. uložena povinnost. Všechny tyto podmínky u napadeného rozhodnutí jsou splněny a exekuční titul je přitom po stránce materiální i formální vykonatelný. Ústavní soud proto neshledal žádné relevantní důvody k stěžovateli tvrzenému porušení jejich ústavních práv a svobod.

V návaznosti na výše uvedené, aniž by musel zkoumat věc samu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") nepřípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. S odkazem na výše uvedené proto Ústavní soud návrh stěžovatelů ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Vzhledem k okolnosti, že o návrhu stěžovatele bylo rozhodnuto tak, jak shora uvedeno, nevyhověl Ústavní soud ani návrhu stěžovatelů na odložení výkonu rozhodnutí, a to rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 12. 1994, sp. zn. 6 C 273/94, nařízeného na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 7. 1999 pod sp. zn. 23 E 639/99, potvrzeného usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 1999 pod sp. zn. 18 Co 463/1999.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 4. dubna 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. I. ÚS 46/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies