III. ÚS 571/99

05. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 571/99


Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. D., zastoupeného JUDr. F. F., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. června 1999, sp. zn. 30 Cdo 1361/99, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 1999, sp. zn. Nco 26/99, mimo ústní jednání dne 5. 4. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou Ústavnímu soudu osobně dne 17. listopadu 1999, napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. června 1999 (30 Cdo 1361/99-51) a spolu s ním také usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 1999 (Nco 26/99), jakož i další rozhodnutí těchto soudů, jak v rubrice podání jsou označena, tvrdil, že oba označené soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a pokud jde o včasnost ústavní stížnosti, poukázal na to, že zákonem stanovená lhůta je zachována, když ústavní stížnost z důvodů dodržení zákonné lhůty podal formálně dne 27. srpna 1999; navrhl proto, aby Ústavní soud všechna rozhodnutí obecných soudů (viz níže) svým nálezem zrušil.

Ústavní stížností, která je podána po lhůtě stanovené zákonem, jsou napadena
1) usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 6. 1999 (30 Cdo 1359/99-49),
2) usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 1999 (1Co 38/99-37),
3) usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 1998 (23 C 66/98-24),
4) usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 6. 1999 (30 Cdo 1361/99-51),
5) usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 1999 (Nco 26/99-40).


Ze spisu Ústavního soudu zn. III. ÚS 392/99 je patrno, že "formální stížnost" ze dne 27. srpna 1999, na níž se stěžovatel odvolává, byla dle jeho výslovného označení ("ke sp. zn. III. ÚS 392/99") založena do vpředu označeného spisu (č. l. 4), v němž bylo posléze rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a), § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona - č. l. 13, 14 označeného spisu].

Jestliže ústavní stížnost stěžovatele byla osobně podána Ústavnímu soudu dne
17. listopadu 1999, a jestliže jí stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů jemu doručená dne 19. července 1999, je zřejmé, že takto podaná ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené zákonem (§ 77 odst. 2 al. 2, 3, zákona), nehledě již ani k tomu, že o tvrzení stěžovatele co porušení ústavně zaručeného práva, na soudní ochranu tím, že mu obecné soudy odepřely ustanovení zástupce (§ 30 odst. 1 o. s. ř.), bylo rozhodnuto již dříve zmíněným usnesením Ústavního soudu.

O opožděně podané ústavní stížnosti bylo proto rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 5. dubna 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2000, sp. zn. III. ÚS 571/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies