IV. ÚS 366/99 - Posouzení stupně nebezpečnosti pro společnost

06. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Pro stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je
mimo jiné určující zejména význam chráněného zájmu. Čím
významnější je konkrétní chráněný zájem, tím nebezpečnější jsou
útoky vedené proti němu, což přirozeně platí i naopak. To vše
znamená, že nebezpečnost činu pro společnost a jeho stupeň, nelze
posuzovat izolovaně od chování poškozeného, zejména od takového
chování, jímž poškozený, byť konkludentně, dává najevo, že
ponechává otevřen prostor modifikacím, a nejen to, i výkladu
dosavadních vzájemných ujednání s obviněným, a to způsobem, jenž
i u obviněného je dokonce způsobilý vyvolat přesvědčení o možné
následnosti těchto modifikací, resp. výkladu.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 29.05.2000 sp. zn. IV. ÚS 366/99)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl dne 6. dubna 2000 v senátě ve věci
ústavní stížnosti M. B., t. č. Věznice Brno, zastoupené JUDr.
M. M., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
1. 6. 1999, čj. 4 To 29/99-238, za účasti 1) Vrchního soudu
v Olomouci, 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení,
a vedlejších účastníků 1) Vrchního státního zastupitelství
v Olomouci, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně, za
souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 1998, čj. 46
T 4/98-194, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 6.
1999, čj. 4 To 29/99-238, se ve výroku o trestu zrušují. Ve
zbývající části se ústavní stížnosti zamítá.


Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
usnesení Vrchního soudu v Olomouci stěžovatelka setrvává na svém
tvrzení, že ze strany poškozeného ing. B. šlo o provizi za
provedené zprostředkování, nikoli o půjčku, takže pokud krajský
soud dospěl v tomto pochybném případě k závěru o její vině,
porušil tím jednu ze základních zásad trestního řízení, totiž že
v pochybnostech je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Toto
pochybení v rámci odvolacího řízení nenapravil ani soud druhého
stupně, a proto jeho rozhodnutím bylo zasaženo do stěžovatelčiných
ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nebyl prokázán úmysl
stěžovatelky vedoucí k podvodnému jednání. Z těchto důvodů
stěžovatelka proto navrhuje, aby usnesení Vrchního soudu
v Olomouci ve věci odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně
bylo zrušeno.

Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 16. 3. 2000
poukázal na odůvodnění napadeného usnesení, nad jehož rámec
nepovažuje za potřebné nic dodat. Z tohoto důvodu považuje ústavní
stížnost za neopodstatněnou.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 20. 3. 2000
rovněž poukázal na skutková zjištění i právní závěry obsažené
v jeho rozsudku ze dne 14. 12. 1998.

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci ve svém vyjádření ze
dne 27. 3. 2000 uvedlo, že nevyužívá svého oprávnění se k obsahu
ústavní stížnosti vyjádřit.

Krajské státní zastupitelství v Brně se v určené lhůtě
k ústavní stížnosti nevyjádřilo.

Z obsahu spisu 46 T 4/98 Krajského soudu v Brně Ústavní soud
zjistil, že Krajské státní zastupitelství v Brně podalo dne 22.
4. 1998 obžalobu na stěžovatelku proto, že dne 16. 9. 1993
uzavřela s ing. M. B. smlouvu o půjčce na 1 000 000,-- Kč na
zakoupení rodinného domku pro svou dceru, kteroužto částku dne
17. 9. 1993 v Brně vyzvedla z účtu jmenovaného, avšak ve stanovený
termín ani později peníze nevrátila, čímž se dopustila trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Krajský
soud v Brně usnesením ze dne 26. 6. 1998, čj. 46 T 4/98-86, podle
§ 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu věc vrátil státnímu zástupci
k došetření, a to mimo jiné pro nedostatečnou důkazní hodnotu
listinných důkazů. Na podkladě stížnosti Krajského státního
zastupitelství v Brně Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2.
9. 1998, čj. 4 To 51/98-97, napadené usnesení zrušil a krajskému
soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

Krajský soud na základě provedených důkazů rozhodl rozsudkem
ze dne 14. 12. 1998, čj. 46 T 4/98-194, tak, že stěžovatelku uznal
vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního
zákona, neboť dne 16. 9. 1993 uzavřela s ing. M. B. smlouvu
o půjčce částky 1 000 000,-- Kč splatné do 14 dnů, kteroužto
zajistila i podpisem směnky na řad vlastní bez protestu na částku
1 000 000,-- Kč ze dne 17. 9. 1993, v tentýž den uvedenou částku
vyzvedla, ačkoli věděla, že ve stanovené lhůtě nebude schopna
částku 1 000 000,-- Kč vrátit a uložil jí trest odnětí svobody
v trvání 5 let s výkonem trestu ve věznici s dozorem. Podle názoru
krajského soudu lze mít za prokázáno, že mezi stěžovatelkou
a poškozeným vznikl právní vztah půjčky, že věděla, že svým
jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem
a byla s tím srozuměna, a jednala proto v nepřímém úmyslu ve
smyslu ustanovení § 4 trestního zákona.

Krajský soud jednání stěžovatelky považuje za nemorální
a společensky velmi nebezpečné, neboť zneužila pomoci ing. B. Za
těchto okolností považuje krajský soud za naplněnu i podmínku
stupně společenské nebezpečnosti jakožto materiálního znaku
trestného činu. K odvolání stěžovatelky rozhodl vrchní soud
napadeným usnesením tak, že toto odvolání zamítl.

V důvodech svého rozhodnutí uvedl vrchní soud, že s většinou
námitek ze strany stěžovatelky se vypořádal již krajský soud
v odůvodnění napadeného rozsudku, a neshledal proto důvody
k odchylnému posouzení věci, jak pokud se týče viny, tak i výše
uloženého trestu.

Podle ustanovení § 31 odst. 1 trestního zákona při stanovení
druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud k stupni nebezpečnosti
trestného činu pro společnost (§ 3 odst. 4), k možnosti nápravy
a poměrům pachatele. Jak se výslovně uvádí v ustanovení § 3 odst.
4 trestního zákona, stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je
určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen,
způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých
byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho
pohnutkou. Trest se tedy ukládá v závislosti na závažnosti činu
vyjádřené stupněm nebezpečnosti pro společnost, která je
rozhodující pro stanovení druhu a výměru trestu. Pro stupeň této
nebezpečnosti je mimo jiné určující zejména význam chráněného
zájmu.

Čím významnější je konkrétní chráněný zájem, tím
nebezpečnější jsou útoky vedené proti němu, což přirozeně platí
i naopak. To vše znamená, a to i v projednávané věci, že
nebezpečnost činu pro společnost a jeho stupeň, nelze posuzovat
izolovaně od chování poškozeného, zejména od takového chování,
jímž poškozený, byť konkludentně, dává najevo, že ponechává
otevřen prostor modifikacím, a nejen to, i výkladu dosavadních
vzájemných ujednání s obviněným, a to způsobem, jenž
i u obviněného je dokonce způsobilý vyvolat přesvědčení o možné
následnosti těchto modifikací, resp. výkladu. Tento stěžejní
princip vedoucí k ukládání trestu však obecné soudy zcela
pominuly, ačkoli jim bylo známo, že v době, kdy ing. M. B. poskytl
stěžovatelce plnění ve výši 1 000 000,-- Kč, tj. dne 17. 9. 1993,
byla buď jemu jako fyzické osobě, případně firmě B., vyměřena
Finančním ředitelstvím v Brně pokuta v souhrnu asi 10 000 000,--
Kč (věc sp. zn. 47/3833/476/93 Finančního ředitelství v Brně - 3
723 582,-- Kč, věc sp. zn. 45/3831/478/93 - 5 335 971,-- Kč,
případně věc sp. zn. 46/3832/477/93 - 4 662 555,-- Kč). Jak
vyplývá z rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 28. 1.
1994, sp. zn. 2/375/49/94, rozhodlo toto ředitelství ve věci
pokuty uložené pod sp. zn. 45/3831/478/93 po vydání zrušujícího
rozhodnutí Ministerstva financí ČR tak, že ing. B. byla uložena
pokuta ve výši 1 020 000,-- Kč za porušení cenových předpisů, když
bylo zjištěno, že při obchodní činnosti s lehkým topným olejem
zakalkulováním některých neoprávněných nákladů poškodil kupující,
a to ve značném rozsahu.

To vše podle názoru Ústavního soudu znamená, že ing. B.
v době poskytnutí peněžitého plnění ve výši 1 000 000,-- Kč
stěžovatelce si byl dobře vědom situace, v jaké se nachází,
i následků, jaké mu hrozí, přičemž lze stěží pochybovat o tom, že
hledal také způsoby a cesty, jak uložení tak vysokých pokut
odvrátit, resp. alespoň zmírnit jejich výši. Jinak si totiž nelze
vůbec vysvětlit, proč ing. B. se stěžovatelkou po předání uvedené
peněžité částky byl několikráte v Praze, kde jednal kupř. s ing.
J. S. a L. S. Ing. J. S. do konce roku 1992 pracovala na
Federálním ministerstvu financí, v době návštěvy stěžovatelky
a ing. B. však již pracovala jako ekonomka v zahraniční firmě,
a protože na úsek cenových předpisů nebyla specializována,
odkázala oba na ing. V. z Bratislavy.

Ing. L. S., který pracoval jako soukromý ekonomický poradce,
uvedl ve své svědecké výpovědi dne 29. 10. 1998, že stěžovatelka
jej oslovila s tím, že její známý ing. B. má nějaké problémy
s finančním úřadem a že z tohoto důvodu se také s ing. B. sešel.
Svědek dále konstatoval, že v záležitosti ing. B. byl asi dvakrát
na Ministerstvu financí ČR za účelem získání informací, přičemž
s ing. B. byl dohodnut na odměně kolem půl milionu korun, pokud by
se mu podařilo pokutu podstatně snížit. Tato svědecká výpověď
koresponduje i s fakturou vystavenou ing. L. S. na částku 500
000,-- Kč, v níž jsou ing. B. účtovány práce související
s organizačním a ekonomickým poradenstvím zaměřeným na zvrácení
rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ve věci sp. zn.
47/3833/476/93 o uložení pokuty s. r. o. B., a to s odkazem na
ústní smlouvu uzavřenou v září 1993. Ing. M. B. dopisem ze dne 9.
8. 1994 odmítl uvedenou fakturu uhradit pro její neopodstatněnost
a také proto, že činnost L. S., jak výslovně připustil, není možno
ohodnotit tak, jak se oba dohodli, a že tedy předmět ústní dohody
nebyl naplněn.

Za relevantní pro posouzení věci považuje však Ústavní soud
především výpověď svědka Dr. Mgr. M. B., který v době, kdy
zastupoval ing. B., pracoval na částečný úvazek jako právník
i v jeho firmě. Tento svědek uvedl ve své výpovědi dne 29. 10.
1998, že ohledně částky 1 000 000,-- Kč, poskytnuté stěžovatelce,
byl požádán ing. B. o zahájení jednání s ní až po určitém časovém
odstupu od poskytnutí půjčky. Pokud jde o jednání s finančními
orgány, po zrušení rozhodnutí těchto orgánů Krajským soudem
v Brně, jak doslovně uvedl, se "už na Krajském finančním
ředitelství v Brně licitovalo vlastně už jen o výši těchto pokut".
Ústavnímu soudu se možnost, že by výše uložení pokuty v řízení
před finančním orgánem měla být předmětem licitování, jeví
přirozeně jako značně pochybná, a to při vědomí problematičnosti
mnohých případů, vyplývajících i z jisté dvojznačnosti některých
předpisů, nicméně právě tento moment navozuje bezprostředně to, co
z hlediska již konstatovaného stěžejního principu v trestním
řízení je ve vztahu k poškozenému podstatné, totiž to, že pro ing.
B. zůstala až do konce vyřízení jeho pokut finančními orgány
i celá záležitost se stěžovatelkou otevřena, a proto i přístupna
různým modifikacím a výkladům. Jinými slovy, pokud by v rámci
tohoto procesu "licitování" se ukázalo, že na snížení pokuty měla
nebo mohla mít určitou zásluhu i stěžovatelka, potom by patrně
vymáhání poskytnutého plnění se ubíralo v jiném rámci, a to
zejména pokud jde o jeho rozsah. Jinak lze stěží vysvětlit, proč
první písemná urgence ing. B. je teprve ze dne 5. 7. 1994 a teprve
dne 13. 11. 1995 je sepisován návrh na vydání směnečného
platebního rozkazu, proti němuž stěžovatelka se bránila podáním ze
dne 22. 4. 1996, v němž opakuje stejné tvrzení, kterým se bránila
i v trestním řízení, že totiž šlo o provizi za
zprostředkovatelskou činnost, tedy tvrzení, o němž z morálního
hlediska lze mít vážné pochybnosti, které však v trestním řízení
má, pokud jde o otázku trestu, jinou dimenzi.

Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje
v sobě i právo na respektování všech stěžejních principů trestního
řízení, tedy i právo na uložení spravedlivého trestu. Tento
stěžejní princip trestního řízení však obecné soudy nerespektovaly
a jejich rozhodnutí je v tomto směru v extrémním rozporu
s hledisky určujícími uložení trestu.

Ústavní soud proto pro porušení stěžovatelčiných ústavně
zaručených práv zakotvených v 36 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti
podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl
a rozhodnutí obecných soudů (tedy z důvodu procesní ekonomie
i obsahově napadený rozsudek Krajského soudu v Brně) podle
ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona ve výroku
o trestu zrušil, zatímco ve zbývající části ústavní stížnost
zamítl, neboť jinak v hodnocení důkazů obecnými soudy neshledal
nic, co by bylo způsobilé věc posunout do ústavně právní roviny.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 6. dubna 2000

Odlišné stanovisko k nálezu sp. zn. IV. ÚS 366/99 ze dne 6.4.2000


Se zrušovacím nálezem, co do výroku o trestu, nesouhlasím
a žádám, aby toto stanovisko bylo podle ustanovení § 22 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
připojeno k rozhodnutí. Důvody mého nesouhlasu jsou následující:
Pokud Ústavní soud opakovaně deklaroval, že není součástí obecného
soudnictví a tedy ani vrcholem soustavy obecných soudů, pak už
charakter výroku jeho nálezu, tedy pouhé zrušení výroku o trestu,
se takto vymezenému postavení Ústavního soudu příčí.

Nález naprosto pomíjí skutečnost, že stěžovatelka byla
odsouzena pro trestný čin podvodu dle ustanovení § 250 odst. 1
a odst. 4 tr. zákona, tedy za čin, kterým byla způsobena škoda
velkého rozsahu a pro který zákon stanoví sazbu odnětí svobody
v rozmezí od 5 do 12 let. Stěžovatelce tedy byl uložen trest na
samém dně této sazby. Nález Ústavního soudu tedy de facto vlastně
obecným soudům vytýká, že nevyužily ustanovení § 40 odst 1 tr.
zákona, tedy, že neshledaly žádné mimořádné důvody pro uložení
trestu pod spodní zákonnou hranici. Je věcí obecných soudů, aby se
znalostí konkrétní věci učinily závěr, zda aplikace cit.
ustanovení tr. zákona přichází v úvahu. Ústavní soud, navíc bez
nařízení jednání, nemůže tuto roli obecných soudů nahradit
a z pouhého obsahu spisu dospět k závěru, že použití nesnížené
spodní sazby trestu je pro stěžovatelku nepřiměřeně přísné a že
(zřejmě) lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání.
Judikatura obecných soudů považuje za okolnosti odůvodňující
mírnější postup podle § 40 odst. 1 tr. zákona především existenci
více polehčujících okolností (§ 33 tr. zákona).

Obecným soudům nelze vytknout, že by použití zmíněného
zmírňovacího ustanovení nezvažovaly. Svědčí o tom obsah jejich
rozsudků (str. 24 a 25 rozsudku krajského soudu, resp. str. 7
rozsudku odvolacího soudu). Takové skutečnosti však zjištěny
nebyly a nález Ústavního soudu ani netvrdí, že zjištěny být měly,
když jeho argumentace je vybudována v podstatě pouze na
stanovisku, že směřoval-li trestný čin proti osobě, o jejíž
obchodních a jiných aktivitách, resp. jejich legálnosti, lze mít
pochybnosti, pak se tato skutečnost měla promítnout i do
rozhodnutí o trestu. Takovou polehčující okolnost však trestní
zákon nezná. Navíc se zdá, že z hlediska teorie trestního práva
nerozlišuje nález mezi objektem trestného činu, tedy mezi významem
chráněného zájmu, který byl činem dotčen, jako jedním z kritérií
pro hodnocení tzv. společenské nebezpečnosti činu, a mezi
předmětem útoku. Na základě výše uvedených skutečností odmítám
názor, že postupem obecným soudů byl ve vztahu ke stěžovatelce
porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V Brně dne 6. 4. 2000


Odlišné stanovisko soudce JUDr. Pavla Varvařovského k nálezu sp. zn. IV. ÚS 366/99 ze dne 6.4.2000

Se zrušovacím nálezem, co do výroku o trestu, nesouhlasím a žádám, aby toto stanovisko bylo podle ustanovení § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, připojeno k rozhodnutí. Důvody mého nesouhlasu jsou následující:

Pokud Ústavní soud opakovaně deklaroval, že není součástí obecného soudnictví a tedy ani vrcholem soustavy obecných soudů, pak už charakter výroku jeho nálezu, tedy pouhé zrušení výroku o trestu, se takto vymezenému postavení Ústavního soudu příčí.

Nález naprosto pomíjí skutečnost, že stěžovatelka byla odsouzena pro trestný čin podvodu dle ustanovení § 250 odst. 1 a odst. 4 tr. zákona, tedy za čin, kterým byla způsobena škoda velkého rozsahu a pro který zákon stanoví sazbu odnětí svobody v rozmezí od 5 do 12 let. Stěžovatelce tedy byl uložen trest na samém dně této sazby. Nález Ústavního soudu tedy de facto vlastně obecným soudům vytýká, že nevyužily ustanovení § 40 odst 1 tr. zákona, tedy, že neshledaly žádné mimořádné důvody pro uložení trestu pod spodní zákonnou hranici.

Je věcí obecných soudů, aby se znalostí konkrétní věci učinily závěr, zda aplikace cit. ustanovení tr. zákona přichází v úvahu. Ústavní soud, navíc bez nařízení jednání, nemůže tuto roli obecných soudů nahradit a z pouhého obsahu spisu dospět k závěru, že použití nesnížené spodní sazby trestu je pro stěžovatelku nepřiměřeně přísné a že (zřejmě) lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání. Judikatura obecných soudů považuje za okolnosti odůvodňující mírnější postup podle § 40 odst. 1 tr. zákona především existenci více polehčujících okolností (§ 33 tr. zákona). Obecným soudům nelze vytknout, že by použití zmíněného zmírňovacího ustanovení nezvažovaly. Svědčí o tom obsah jejich rozsudků (str. 24 a 25 rozsudku krajského soudu, resp. str. 7 rozsudku odvolacího soudu). Takové skutečnosti však zjištěny nebyly a nález Ústavního soudu ani netvrdí, že zjištěny být měly, když jeho argumentace je vybudována v podstatě pouze na stanovisku, že směřoval-li trestný čin proti osobě, o jejíž obchodních a jiných aktivitách, resp. jejich legálnosti, lze mít pochybnosti, pak se tato skutečnost měla promítnout i do rozhodnutí o trestu. Takovou polehčující okolnost však trestní zákon nezná. Navíc se zdá, že z hlediska teorie trestního práva nerozlišuje nález mezi objektem trestného činu, tedy mezi významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, jako jedním z kritérií pro hodnocení tzv. společenské nebezpečnosti činu, a mezi předmětem útoku.

Na základě výše uvedených skutečností odmítám názor, že postupem obecným soudů byl ve vztahu ke stěžovatelce porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V Brně dne 6. 4. 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2000, sp. zn. IV. ÚS 366/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies