IV. ÚS 100/99 - Uložení pořádkové pokuty soudem za podání, které bylo stížností na tento soud

10. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Za překročení mezí své pravomoci je třeba považovat postup soudu, který v průběhu občanskoprávního řízení uložil pokutu podle § 53 o.s.ř. za podání, které hodnotil jako hrubě urážlivé vůči soudu, které však bylo zjevně určené správě soudu a míněné jako stížnost ve smyslu ustanovení § 6 zákona č. 335/1991 Sb. na jeho postup.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 12.04.2000 sp. zn. IV. ÚS 100/99)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti L. U.,
zastoupeného Mgr. S. F., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu
v Praze, sp. zn. 2 Co 46/98, ze dne 30. 11. 1998, za účasti
Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 Co 46/98, ze dne
30. 11. 1998, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn.
16 C 1/97, ze dne 18. 11. 1997, se zrušuje.


Odůvodnění
V odůvodnění své včas podané ústavní stížnosti, směřující
proti shora označenému usnesení vrchního soudu, stěžovatel uvedl,
že u Krajského soudu v Hradci Králové podal žalobu na ochranu
osobnosti, kterou se domáhal opravy novinového článku, a proti
umístění toho článku do veřejné vývěsky v Č. V průběhu jednání ve
věci samé dne 20. 10. 1997 použila soudkyně opatření při vedení
jednání, proti kterým se stěžovatel ohradil stížností podanou ve
smyslu § 6 zákona o soudech a soudcích k rukám předsedy Krajského
soudu v Hradci Králové. Přesto byla stížnost založena do
předmětného soudního spisu a soudkyně ji vyhodnotila jako podání
ve věci samé a stěžovateli uložila napadeným usnesením pořádkovou
pokutu ve výši 5.000,- Kč. Toto rozhodnutí, proti němuž stěžovatel
podal odvolání, bylo pak shora označeným rozhodnutím vrchního
soudu potvrzeno. Navrhovatel je přesvědčen, že tímto rozhodnutím
bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva obracet se na
státní orgány se stížností podle čl. 18 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, když stěžovatel se svojí stížností obracel na
předsedu Krajského soudu v Hradci Králové a za tuto stížnost byl
pokutován soudkyní, na kterou stížnost podal. Dle jeho názoru je
nemožné, aby o stížnosti rozhodovala osoba, proti níž je stížnost
podávána, a není také možné, aby stěžovatel byl za svoji stížnost
sankcionován. Z uvedených důvodů navrhuje proto zrušení napadeného
usnesení.
Vrchní soud v Praze ve svém písemném vyjádření k obsahu
ústavní stížnosti uvedl, že jestliže se podání stěžovatele, které
došlo Krajskému soudu v Hradci Králové dne 24. 10. 1997, stalo
součástí spisu, sp. zn. 16 C 1/97, a soud I. stupně je považoval
za hrubě urážlivé a uložil stěžovateli pořádkovou pokutu, zabýval
se odvolací soud nejprve námitkou podjatosti soudkyně Krajského
soudu v Hradci Králové věc projednávající, kterou stěžovatel
uplatnil v odvolání proti usnesení soudu I. stupně. Poté, co
vrchní soud dospěl k závěru, že námitka podjatosti ve vztahu
k soudkyni krajského soudu není důvodná, zabýval se dále tím, zda
v dané věci byly stanoveny předpoklady pro postup soudu podle
ustanovení § 53 o.s.ř., a zda výše pokuty je přiměřená, přičemž
závěry, k nimž v tomto směru dospěl, jsou uvedeny v odůvodnění
napadeného usnesení, jímž bylo usnesení soudu I. stupně
o pořádkové pokutě potvrzeno, na které vrchní soud ve svém
vyjádření odkázal.

Ústavní soud zjistil z připojeného spisu Krajského soudu
v Hradci Králově, sp. zn. 16 C 1/97, že stěžovatel v průběhu
řízení, zahájeného u uvedeného soudu k jeho návrhu na ochranu
osobnosti, se podáním podle záhlaví a nepochybně i podle jeho
obsahu, určeným k rukám předsedy Krajského soudu v Hradci Králové,
na tohoto obrátil se stížností na soudkyni jeho občanskoprávní věc
u uvedeného soudu projednávající, jako reakci na její postup při
jednání konaném dne 20. října 1997. Toto podání, které bylo
založeno do označeného spisu (dlužno však podotknout, že se tak
stalo nikoliv z rozhodnutí této soudkyně samotné, jak tomu
nasvědčuje záznam v připojeném spise na č.l. 63 p.v.), bylo pak
soudem hodnoceno jako hrubě urážlivé vůči soudu, načež bylo soudem
I. stupně vydáno usnesení, jímž byla za toto podání stěžovateli
uložena pořádkové pokuta ve výši 5.000,- Kč. Vrchní soud v Praze,
který rozhodoval o odvolání stěžovatele proti tomuto usnesení, pak
poté, co se nejprve zabýval otázkou podjatosti soudkyně
s negativním závěrem, napadené usnesení potvrdil, aniž vzal
v úvahu fakt ze spisu plynoucí, totiž že podání bylo nepochybně
míněno jako stížnost na postup soudu podané ve smyslu § 6 zákona
č. 335/1991 Sb., určené k rukám předsedy soudu (§ 26 a násl.
zákona č. 436/1991 Sb.). Právě tento fakt považuje Ústavní soud
- aniž by však jakkoliv chtěl omlouvat, či brát v ochranu, způsob,
jakým se stěžovatel vyjadřoval k jednání soudu - považuje za
významný pro posouzení ústavní stížnosti. Ze strany v podání
jmenované soudkyně bylo možno volit jiné zákonné prostředky
k ochraně jejího dobrého jména, z pohledu Ústavního soudu však
nelze akceptovat postup, aby o podání zjevně určeném správě soudu
rozhodoval ten, na jehož postup si stěžovatel, byť se tak stalo
způsobem nevhodným, stěžoval. Jinými slovy řečeno, za hrubě
urážlivé podání, za něž je možno uložit pořádkovou pokutu ve
smyslu ustanovení § 53 o.s.ř., je možno považovat jen takové
podání, které je určeno soudu danou věc projednávajícímu, tak tomu
však v posuzovaném případě, jak shora uvedeno, nebylo.

I když v daném případě nebylo shledáno porušení čl. 18
Listiny, neboť tento zaručuje právo petiční a v jeho rámci právo
podávat stížnosti, avšak ve veřejném a společném zájmu, který
v daném případě dán není, dospěl Ústavní soud z důvodů shora
uvedených k závěru, že soud napadeným usnesením překročil meze své
pravomoci, když sám posuzoval obsah podání, jehož řešení zákon
svěřuje do kompetence správy soudů, v důsledku čehož došlo
k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze
uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to
způsobem, který zákon stanoví. Z těchto důvodů bylo proto napadené
usnesení Vrchního soudu v Praze podle § 82 odst. 1, odst. 3 písm.
a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušeno
a zároveň z důvodu procesní ekonomie i usnesení soudu I. stupně.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. dubna 2000


Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2000, sp. zn. IV. ÚS 100/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies