II. ÚS 84/2000

11. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti E. N., zastoupené JUDr. Z. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 1999, sp. zn. 21 Co 111/99, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

V ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne 10. 2. 2000, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 1999, sp. zn. 13 C 133/98, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o určení neplatnosti kupní smlouvy.

Pochybení obou obecných soudů spatřuje stěžovatelka v údajně nesprávném výkladu a aplikaci ustanovení § 140 a § 460 odst. 1 o. z. V postupu těchto soudů pak navrhovatelka dovozuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť oba soudy údajně neposkytly ochranu právu a dokonce svými rozhodnutími zabránily navrhovatelce v uplatnění práva, čímž porušily i čl. 90 Ústavy.

Ke skutkovým okolnostem právní věci navrhovatelka uvedla, že v r. 1994 tehdejší spoluvlastnice 3/4 nemovitostí v rozsudku blíže označených, nabídla p. O. N., spoluvlastníku zbývající 1/4 nemovitostí celý svůj podíl v rámci realizace předkupního práva. Nabídka k odkoupení byla tehdejším spoluvlastníkem přijata, nebyla však již realizována z důvodu úmrtí p. O. N. v r. 1997. Spoluvlastnice tak nabídla k odprodeji nemovitost jinému zájemci, který byl schopen za tyto nemovitosti zaplatit částku 2 mil. Kč, která byla o 100% vyšší než činila původní nabídka.

Podle názoru navrhovatelky by měl vést odpovídající právní výklad § 460 o. z. k takovému právnímu závěru, že po smrti p. O. N. přešlo jím uplatněné předkupní právo na dědice, takže nová předkupní nabídka většinovou spoluvlastnicí dědicům již nebyla namístě a nemůže mít proto ani právní účinnost. Následně realizovaný prodej 3/4 nemovitostí jinému zájemci tak údajně nebyl proveden po právu a poškodil spoluvlastnické právo dědiců předmětných nemovitostí.

Z ustanovení § 107 odst. 3 o. s. ř. stěžovatelka dovozuje, že soud měl řízení o podané žalobě přerušit a pokračovat v něm teprve po skončení dědického řízení.

Údajné porušení čl. 36 odst. 1 lze podle tvrzení stěžovatelky spatřovat také v tom, že soudy zamítly žalobu s odkazem na neexistenci naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně.

Z napadeného rozsudku Krajského soudu Hradci Králové Ústavní soud zjistil, že odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu, jimž zamítl žalobu stěžovatelky o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 8. 6. 1998, uzavřenou mezi odpůrkyní č. 1 B. T., jako prodávající, a odpůrcem č. 2 J. D., jako kupujícím, jejímž předmětem byly 3/4 domu č. 1038 a pozemků č. 1741 a č. 1722/23 v k. ú. P. P.

Krajský soud zdůraznil, že žaloba podaná stěžovatelkou je žalobou určovací, podanou ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. a je proto nezbytné, aby žalobkyně prokázala naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy při označení těch skutečností, o které prokázání naléhavého právního zájmu opírá. V této souvislosti odvolací soud konstatoval, že stěžovatelka jednoznačně neunesla jak břemeno tvrzení, tak ani břemeno důkazní, neboť výrok navrhovaný v petitu návrhu, t. j. že předmětná kupní smlouva je neplatná, by nemohl být podkladem pro záznam spoluvlastnického práva žalované B. T. a ani jiným způsobem by stěžovatelku neuchránil před důsledky údajného porušení předkupního práva.

Současně krajský soud navrhovatelce vysvětlil, jakým způsobem by měla žalovat, aby mohla v případě úspěchu ve věci získat spoluvlastnický podíl na nemovitostech nyní náležejících J. D. V případě podaných žalob označených odvolacím soudem by pak mohla být údajná neplatnost kupní smlouvy posouzena jako otázka předběžná. Za situace, kdy stěžovatelka neprokázala naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, považoval odvolací soud za nadbytečné zabývat se v rámci předmětného řízení tím, zda předkupní právo bylo nebo nebylo porušeno.

K námitce stěžovatelky, že v řízení nebyli vyslechnuti k důkazu žalovaní, krajský soud zdůraznil, že i kdyby byl jejich výslech proveden, byl by výsledek předmětného řízení stejný, neboť stěžovatelkou nebyly tvrzeny konkrétní skutečnosti, které měly být výslechem žalovaných prokázány.

Stěžovatelka sice podala ústavní stížnost proti označenému rozsudku odvolacího soudu v Hradci Králové, jimž byl potvrzen výrok soudu prvého stupně o zamítnutí určovací žaloby, podstatou ústavní stížnosti je však námitka stěžovatelky proti údajnému chybnému výkladu a aplikaci ustanovení § 140 a § 460 o. z. a dále námitka, vztahující se k odmítnutí možnosti provést výslech žalovaných v rámci důkazního řízení.

Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah je či není, jsou po procesní stránce věcná legitimace účastníků a dále skutečnost, že navrhovatel má naléhavý právní zájem na určení právního vztahu či práva jako takového. Naléhavý právní zájem je tedy nutno zkoumat se zřetelem k účelu, který stěžovatelka podáním žaloby sledovala, když z pravomocně skončeného řízení i stížnosti vyplývá, že účelem podané žaloby ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. bylo dosáhnout změny vlastnictví v předmětných 3/4 nemovitostí. Oba soudy tedy zcela po právu dovodily, že rozhodnutí o neplatnosti předmětné kupní smlouvy nemůže být listinou, osvědčující vlastnictví navrhovatelky, která by mohla být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Z toho důvodu neshledaly ani naléhavý právní zájem na straně navrhovatelky. Proti této skutečnosti však stěžovatelka svoji ústavní stížností nebrojí. Napadá již shora označené důvody, o kterých však oba obecné soudy v průběhu řízení nejednaly a ani nerozhodovaly. Předmětem skončeného občanskoprávního řízení tak nebylo údajné porušení předkupního práva žalovanou č. 1. Ústavní stížnost tedy nenapadá rozhodování obecných soudů, vztahujících se k zamítnutí žaloby určovací, ale napadá zcela jiný důvod, který v předmětném řízení oběma soudy řešen nebyl. Pokud se týká námitky stěžovatelky o údajném porušení procesního práva vyslechnout stranu žalovanou, je právem obecného soudu posoudit do jaké míry by navrhovaný důkaz doplnil dokazování při zjišťování skutkového stavu a v případě jeho nadbytečnosti jej odmítnout.

Ústavní soud ze všech těchto důvodů proto považoval ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a byl nucen jí odmítnout.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS

V Brně dne 11. dubna 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 84/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies