I. ÚS 579/99

11. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti M. F., zastoupené advokátem JUDr. A. J., proti rozhodnutí Okresního úřadu v Táboře - okresního pozemkového úřadu ze dne 15. 4. 1999, č.j. PÚPr/1297/99-Ri, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 9. 1999, sp. zn. 10 Ca 152/99, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Okresní úřad v Táboře - okresní pozemkový úřad napadeným rozhodnutím rozhodl, že stěžovatelka (dcera původních vlastníků) není vlastníkem nemovitosti v kat. území a obci T. parc. č. 5631/34 o výměře 0,1846 ha (dále jen "předmětný pozemek"). />
V odůvodnění tohoto rozhodnutí okresní úřad uvedl, že předmětná nemovitost přešla do vlastnictví čs. státu na základě nabídky bezplatného odevzdání ze dne 28. 11. 1962 a přijaté dne 22. 12. 1962. Proto se okresní úřad zabýval tím, zda k darování nemovitosti došlo v tísni [ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o půdě"] a dospěl k závěru, že v daném případě byli vlastníci omezeni ve svobodném nakládání se svým majetkem natolik, že pod tíhou politického ovzduší nakonec svůj majetek bez náhrady darovali státu. Restituční titul ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě proto v daném případě dán byl.

Za těchto okolností se okresní úřad zabýval otázkou, zda vydání předmětné nemovitosti nebrání některá ze zákonných překážek. Místním šetřením zjistil existenci betonového oplocení při západní hranici pozemku a podezdívky a základů pro oplocení podél východní hranice pozemku. Tyto stavby byly označeny jako stavby drobné dle ustanovení § 3 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 85/1976 Sb. Dále byla na pozemku zjištěna kanalizační šachta jako součást podzemního vedení kanalizace a bylo konstatováno, že na jeho celé ploše došlo k sejmutí ornice.

Okresní úřad dále uvedl, že na základě stavebního povolení (ze dne 5. 4. 1990, č.j. výst. 508/90-Ná/4) odboru výstavby Městského úřadu Tábor byla povolena stavba "Areálu Sběrných surovin Tábor, stavba I", která se má nacházet i na předmětném pozemku. Protože doba trvání stavby nebyla omezena, jedná se o stavbu trvalou a zároveň o stavbu nemovitou, tzn. spojenou se zemí pevným základem. Proto okresní úřad konstatoval, že stavba na předmětném pozemku byla řádně povolena a zahájena a je tedy nutné podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě zkoumat, o jaký druh stavby se jedná "bez ohledu na to, jaké objekty stavby byly již postaveny". V daném případě se prý nejedná ani o stavbu drobnou, ani jednoduchou, ani movitou či dočasnou. Objekt 01 (příprava území), 07 (zpevněné plochy) a 08 (parkoviště) nelze definovat jako stavby jednoduché, drobné, dočasné nebo movité či umístěné pod povrchem země. Objekty se nacházejí prakticky na celé ploše stavbou dotčených pozemků, přičemž plochy zeleně jsou plochami bezprostředně souvisejícími s těmito stavbami. Proto okresní úřad konstatoval, že předmětný pozemek je dotčen stavbou a musel se zabývat otázkou, zda tato stavba brání zemědělskému a lesnímu využití pozemku či nikoliv. V této otázce dospěl k závěru (opírajícímu se o vyjádření referenta životního prostředí Okresního úřadu Tábor), že v důsledku skrytí ornice nelze pozemek zemědělsky využívat ani lesnicky obhospodařovat. Proto rozhodl - jak již bylo uvedeno- že stěžovatelka není vlastníkem předmětného pozemku, neboť jeho vydání brání překážka ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Tím však není dotčeno její právo žádat o náhradu podle cit. zákona.

Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem citované rozhodnutí Okresního úřadu v Táboře - okresního pozemkového úřadu potvrdil.
V jeho odůvodnění krajský soud zejména konstatoval, že účelem ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je nevydávat pozemky pod stavbami, které jsou ve vlastnictví jiných subjektů, vyjma případů, kdy je pozemek dotčen některou ze staveb nepřekážkových, za které zákon označil stavby nebránící zemědělskému a lesnímu využití, stavby movité, dočasné, jednoduché, drobné nebo pod povrchem země. Přitom kategorie staveb trvalých, jednoduchých a drobných charakterizuje stavební zákon (zákon č. 50/1976 Sb.) v ustanovení § 139 b), přičemž stavba areálu jako celek byla v daném případě označena jako stavba, a to bez přívlastku jednoduchá či drobná. Za stavby nepřekážkové by prý bylo možno označit jednotlivé objekty areálu, pokud by byly posuzovány separátně. Stavební povolení však bylo vydáno na stavbu areálu jako celku, tzn. nikoliv např. na stavbu vodovodní přípojky, kanalizace apod.

K námitkám stěžovatelky ohledně nedostavěnosti stavby krajský soud uvedl, že stupeň dokončení stavby, v daném případě rozestavěnost stavby areálu, nepředstavuje skutečnost, s níž by zákon o půdě spojoval nějaké právní důsledky. Na tento případ se nevztahuje ani ustanovení § 11 odst. 6 zákona o půdě, neboť v důsledku nevyřešených restitučních nároků (stavba areálu se nachází na několika pozemcích) byly stavební práce zastaveny, avšak rozestavěné objekty nebyly odstraněny.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvádí, že nesprávnost napadených rozhodnutí spatřuje ve vadném posouzení překážky pro vydání pozemku spočívající v jeho zastavěnosti. Stěžovatelka dále namítá neodůvodnitelné průtahy v řízení před Okresním úřadem Tábor a skutečnost, že se prý krajský soud nevypořádal se všemi jejími námitkami. Právní názor okresního úřadu a krajského soudu stěžovatelka považuje za absurdní a odporující smyslu zákona o půdě. V daném případě se totiž údajně jedná o pozemek nezastavěný (toliko oplocený, pod jehož povrchem se nachází kanalizace) a stejný stav je i na sousedních pozemcích, takže je prý zřejmé, že původní stavební záměr nebude nikdy realizován. Jedná se o pozemek komerčně velmi zajímavý a je prý proto nepochybné, že jakmile budou restituční spory vyřešeny ve prospěch povinné osoby (město Tábor), budou příslušné pozemky "zobchodovány" a stěžovatelce by zůstalo toliko právo na náhradu. Tím by "náprava majetkových křivd z období nesvobody získala poněkud pokřivenou podobu".

Proto se stěžovatelka domnívá, že ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je možno vykládat pouze následujícím způsobem. V první řadě je prý nutno posuzovat pouze stavby, které se na pozemku skutečně nacházejí a nikoliv všechny stavby, na něž bylo vydáno stavební povolení. V daném případě byly dosud realizovány pouze stavby drobné a pod povrchem země (oplocení a kanalizace) a jedná se tedy o stavby nepřekážkové. Příprava území (skrývka ornice) stavbou být nemůže, neboť se jedná jen o výsledek určité činnosti na pozemku. Navíc stěžovatelka tvrdí, že pokud by byly posuzovány všechny objekty, na něž bylo vydáno stavební povolení, jednalo by se též o stavby nepřekážkové. Jednotlivé objekty je prý nutno hodnotit individuálně a nikoliv jako ve stavebních předpisech nedefinovaný "areál", neboť souhrnem nepřekážkových objektů v rámci "areálu" nevzniká stavba, jejímuž vydání by zákon o půdě bránil. Orgány veřejné moci v této věci údajně přejímaly stanovisko orgánu, který není příslušný k řešení právních otázek (referát regionálního rozvoje OÚ Tábor) a nevycházely z platných právních předpisů. Pozemkový úřad ani krajský soud se dále nevyjádřily k námitce, že je třeba zkoumat, zda předmětná stavba je nemovitou věcí dle ustanovení § 119 odst. 2 občanského zákoníku. Obecná praxe se totiž ustálila na definici, že nemovitá stavba u rozestavěných staveb vzniká jako samostatná věc a předmět práva okamžikem, kdy byla stavba zahájena a kdy vznikl základ spojený se zemí a výstavba pokročila do stádia, že je zřejmé půdorysné uspořádání nemovitosti. Z tohoto hlediska lze za nemovité stavby označit pouze objekty kanalizace a oplocení, jež však jsou stavbami umístěnými pod povrchem země, popř. stavbami drobnými. Ani jejich stavem rozestavěnosti ke dni účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991) se však orgány veřejné moci nezabývaly, stejně jako se nevyjádřily k tomu, zda vůbec byla stavba před tímto dnem zahájena (z hlediska zápisu skutečného zahájení stavby do stavebního deníku a oznámení stavebnímu úřadu). Pokud jde o otázku, zda stavba brání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, lze tuto překážku podle názoru stěžovatelky vázat pouze na charakter umístěné stavby a nikoliv na pozemek.

Ze všech uvedených důvodů se stěžovatelka domnívá, že napadenými rozhodnutími byly porušeny čl. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje, aby byla zrušena. Zároveň se stěžovatelka domáhá odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem proto zpravidla není přehodnocovat skutkové a právní závěry napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci, pokud neshledá, že došlo k porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Z hlediska svého ústavního vymezení proto také Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její vlastnické právo, zakotvené v čl. 11 Listiny, neboť podle ustálené judikatury Ústavního soudu tento článek chrání toliko vlastnické právo již konstituované a nikoliv i pouhý tvrzený nárok na ně. Zároveň se Ústavní soud nemohl ztotožnit s namítaným porušením čl. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny, neboť obě tato ustanovení svou podstatou (zakotvení obecného principu rovnosti) a systematickým zařazením patří mezi obecná ustanovení Listiny, jejichž porušení zásadně připadá v úvahu toliko současně s porušením některého dalšího, konkrétního ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V daném případě však stěžovatelka ani netvrdí, že by byla nějakým způsobem v restitučním řízení diskriminována. I tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se nezabýval namítanými průtahy v řízení před okresním úřadem, neboť ústavní stížnost směřuje proti napadeným rozhodnutím okresního úřadu a krajského soudu a pokud by směřovala proti průtahům v řízení, jednalo by se o ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Taková stížnost však podána nebyla. Ostatně ve věci již bylo vydáno správní rozhodnutí, které potvrdil i krajský soud.

Ústavní soud se proto koncentroval na otázku, zda v souzené věci nedošlo k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je polemika s tím, zda v daném případě byla skutečně dána překážka vydání předmětného pozemku podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě či nikoliv.

Podle tohoto ustanovení nelze pozemek vydat v případě, jestliže byl po přechodu do vlastnictví státu zastavěn; lze jej však vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, dočasnou, jednoduchou, drobnou nebo umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. 6. 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.

Ústavnímu soudu, vědomému si svého výše uvedeného ústavně právního vymezení, zpravidla nepřísluší přehodnocovat dokazování ani právní závěry orgánů veřejné moci, byť by se s nimi neztotožňoval. Podle své ustálené judikatury by tak mohl činit toliko v tom případě, jestliže by mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z něho vyvozenými shledal extrémní nesoulad, popř. pokud by v provedeném dokazování existovala zjevná důkazní "mezera".

V souzené věci se však o takový případ nejedná.

Otázkou překážek vydání pozemku v restitučním řízení se ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že co do existence zákonné překážky bránící ve vydání pozemků ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě se rozhodující orgány veřejné moci nemohou spokojit s tvrzením povinné strany, nýbrž by měly každé takové tvrzení náležitě ověřit, a to např. i prohlídkou místa samého (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 68/94, in: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, C.H. Beck, Praha, 1995, str. 189 a násl.). V daném případě však Ústavní soud z příslušného spisového materiálu zjistil, že jak okresní úřad, tak i krajský soud, se podmínkami ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě zabývaly velmi pečlivě a shromáždily celou řadu dokumentů (především různá vyjádření, např. referátu životního prostředí a referátu regionálního rozvoje Okresního úřadu Tábor, stavebního úřadu Městského úřadu Tábor, a dále dokumenty příslušných správních orgánů o stavebním řízení a také stavební dokumentaci), na jejichž základě posléze kvalifikovaně rozhodly. Ústavní soud nemohl ani přehlédnout, že okresní úřad provedl i místní šetření, aby se lépe seznámil se stavem věci. Některé námitky stěžovatelky je proto možno označit za nedostatečně podloženou úvahu (např. o tom, že ve stavbě nebude pokračováno, neboť pro povinnou osobu je výhodné pozemky "zobchodovat"). Rovněž výtka, že okresní úřad a poté i krajský soud ve svých rozhodnutích přejímaly stanovisko orgánu, který není příslušný k řešení právních otázek, není namístě, neboť okresní úřad si v dané věci vyžádal vyjádření různých orgánů a poté je použil jako podkladový materiál pro svoje rozhodnutí. Takový postup je možno označit za běžný a nelze z něj dovozovat protiústavnost napadených rozhodnutí. Orgány veřejné moci nepochybily ani v tom směru, že by se nezabývaly otázkou, zda vůbec byla předmětná stavba před 24. 6. 1991 zahájena. To totiž vyplývá např. z přípisu Sběrných surovin, s.p., ze dne 14. 5. 1992, podle něhož celková fakturace od dodavatele stavby OSP Tábor za období od 7. 11. 1990 do 13. 9. 1991 činila 4.028.992 Kč.
Ústavní soud proto konstatuje, že v daném případě bylo vydáno stavební povolení na stavbu areálu Sběrných surovin, přičemž se jedná o stavbu trvalou a nemovitou, která byla nesporně zahájena již před 24. 6. 1991. Právě z hlediska této celkové stavby je proto nutno hodnotit i souzenou věc. Bylo by totiž zjevně nesprávné, jestliže by byly jednotlivé pozemky, na něž budou uplatňovat své nároky restituenti, posuzovány individuálně a nikoliv z komplexního pohledu, neboť v opačném případě by byla ohrožena funkčnost stavby jako celku. Jestliže tedy v souzené věci bylo zjištěno, že na předmětném pozemku byly provedeny sice jen některé drobné stavby, avšak zároveň sejmutím ornice došlo k tomu, že pozemek již nelze zemědělsky využívat ani lesnicky obhospodařovat a že předmětný pozemek je součástí celého areálu, na jehož stavbu bylo vydáno stavební povolení, je zřejmé, že překážka vydání pozemku podle citovaného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě dána je, protože podle tohoto ustanovení se za zastavěnou část pozemku považuje i část pozemku se stavbou související a nezbytně nutnou k provozu stavby. V tomto konkrétním případě je třeba použít zejména interpretace logické a akcentovat, že - jak již bylo uvedeno - s ohledem na sejmutí ornice je zřejmé, že předmětný pozemek již ani zemědělsky, ani lesnicky využívat nelze.

Jestliže tedy na základě poměrně obsáhlého dokazování dospěl okresní úřad k závěru (který poté potvrdil i krajský soud), že překážka vydání pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě v daném případě byla dána, Ústavní soud neshledal důvod tento závěr - z ústavněprávního hlediska - zpochybňovat. Jak totiž vyplývá z dosavadního odůvodnění tohoto usnesení, podstata námitek stěžovatelky již zazněla v řízení před okresním úřadem i před krajským soudem, oba tyto orgány se s nimi náležitě vypořádaly a Ústavní soud, vědom si svého postavení, neshledal důvod jejich skutkové a právní závěry z ústavněprávního hlediska přehodnocovat.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. 4. 2000

JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2000, sp. zn. I. ÚS 579/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies