I. ÚS 428/99 - K politické perzekuci

11. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Jestliže obecné soudy se nezabývaly zjevnou politickou
perzekucí rodičů stěžovatele, která začínala dobou, kdy MNV
v obci začal vyvíjet tlak na rodiče stěžovatele, aby se dobrovolně
vzdali nemovitosti, jíž byli vlastníky, je nutno brát v úvahu, že
nebyla poskytnuta stanoveným způsobem ochrana právům stěžovatele
ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR.

Soudy pak opomenuly věc hodnotit jako mimosoudní rehabilitaci
a aplikovaly důsledně lex specialis, tj. zákon č. 87/1991 Sb.,
a tím umožnily převod majetku, který se dostal protiprávně do
rukou státu, zpět jeho původním a v případě politické perzekuce
i oprávněným vlastníkům.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 11.04.2000 sp. zn. I. ÚS 428/99)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci
stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. I. P., advokátem, o návrhu
ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
26. 5. 1999, sp. zn. 11 Co 456/99, a rozsudku Okresního soudu
v Novém Jičíně ze dne 11. 5. 1994, sp. zn. 8 C 80/92, takto:

Rozsudky Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 1999, sp.
zn. 11 Co 456/99, a Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 5.
1994, sp. zn. 8 C 80/92, stejně jako rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 19. 12. 1998, čj. 3 Cdon 616/96 - 80, se zrušují.


Odůvodnění
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním
soudem podáním ze dne 30. 8. 1999, které Ústavní soud obdržel dne
1. 9. 1999.

Svým podáním se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 5. 1994, sp. zn. 8
C 80/92, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal,
aby obci Ž. bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání nemovitosti
- domu čp. 142 se stavební parc. č. 26/1 v katastrálním území Ž.
Uvedl, že považuje za správný rozsudek Krajského soudu v Ostravě
ze dne 28. 2. 1995, sp. zn. 11 Co 582/94, kterým byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně a vyhověno jeho návrhu, že je
oprávněnou osobou podle restitučního zákona č. 87/1991 Sb., obec
Ž. pak povinnou osobou a že v této věci svědčí titul podle
ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona, když jeho rodiče byli
perzekuováni poté, kdy byla projevena vůle MNV Ž. o získání
nemovitosti rodičů pro účely obce a poté vydáno rozhodnutí
ministerstva zemědělství ze dne 23. 6. 1950 o zrušení přídělu
usedlosti čp. 142 v Ž. s odůvodněním, že bylo vydáno úřadem věcně
nepříslušným. Nesouhlasí s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne
19. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 616/96, který na základě dovolání
dospěl k opačnému právnímu závěru a pro vázanost jeho právním
závěrem musel Krajský soud v Ostravě posledním rozsudkem
rozhodnout, že se jeho žaloba zamítá. Stěžovatel má za to, že
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, v záhlaví uvedeným, bylo
porušeno jeho právo vlastnit majetek a domoci se ho v řádném
soudním procesu podle platného restitučního zákona a byla tak
porušena Listina základních práv a svobod v čl. 11 odst. 1
a v čl. 36 odst. 1.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že
Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného
soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani
nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se
ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických
osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem
a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená
porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem
či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se
zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud
zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní
principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu
ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod.
Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti stanovisko
Okresního soudu v Novém Jičíně, Krajského soudu v Ostravě
a Nejvyššího soudu ČR. Soud první instance poukázal na odůvodnění
svého rozsudku, Nejvyšší soud ČR plně odkázal na svůj rozsudek ze
dne 19. 12. 1998, Krajský soud v Ostravě se nevyjádřil.

Ústavní soud se seznámil se spisy a dospěl k závěru, že
ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud vyšel z ústavní stížnosti a jejích dvou
stěžejních bodů a konstatoval, že v prvé řadě jde o případ
restituce podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a o případ
politické perzekuce stěžovatele. Restitučními zákony se
demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky
minulých majetkových a jiných křivd, spočívajících v porušování
obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát
a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat v řízení podle
restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž
újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně
kompenzována, a respektovat, že restituční zákony jsou leges
speciales, které mají v právním řádě demokratického státu svoje
význačné postavení a svůj účel a smysl, jež musí být naplňovány.

Z průběhu restitučního případu Ústavní soud zjistil, že

- rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 5.
1994, sp. zn. 8 C 80/92, byl zamítnut návrh stěžovatele,
aby odpůrce, obec Ž., byl povinen uzavřít dohodu o vydání
věci, konkrétně domu čp. 142 a pozemku p.č. 26/1
v katastrálním území Ž. z titulu restitučního nároku po
právních předchůdcích stěžovatele podle zákona č. 87/1991
Sb., o mimosoudních rehabilitacích,

- k odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze
dne 28. 2. 1995 rozhodl, že rozsudek okresního soudu se
mění a odpůrce, obec Ž., je povinen uzavřít se stěžovatelem
dohodu o vydání věci,

- k dovolání odpůrce, obce Ž., však Nejvyšší soud ČR rozhodl
rozsudkem ze dne 19. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 616/96, tak,
že se rozsudek krajského soudu ruší a věc se mu vrací
k dalšímu řízení,

- Krajský soud v Ostravě poté, jsa vázán právním názorem
Nejvyššího soudu ČR, rozhodl rozsudkem ze dne 26. 5. 1999,
sp. zn. 11 Co 456/99, že rozsudek okresního soudu ze dne
11. 5. 1994 se potvrzuje. Tím byl návrh stěžovatele na
dohodu o vydání věci zamítnut.

Z průběhu případu však vyplynulo, že obecné soudy,
s výjimkou Krajského soudu v Ostravě, se vůbec nezabývaly zjevnou
politickou perzekucí rodičů stěžovatele, která začínala dobou, kdy
MNV v obci začal vyvíjet tlak na rodiče stěžovatele, aby se
dobrovolně vzdali nemovitosti, která jim byla přidělena a jíž se
stali vlastníky. Tato perzekuce trvala nejméně po dobu, kdy jim
byl dne 23. 6. 1950 zrušen příděl nemovitosti účelovým aktem
tehdejší státní moci, postaveným jako akt perzekuce na politických
důvodech. Výmaz vlastnického práva rodičů stěžovatele následoval
a stát si tak zřejmě osvojil nemovitosti bez právního důvodu. Otec
stěžovatele byl umístěn do tábora nucených prací, oba rodiče byli
trestně stíháni apod.; je třeba v této souvislosti vycházet
i z toho, že důvodem této perzekuce byl jejich nesouhlas
s nepodloženým vrácením přídělu nemovitosti. Dokládá to
i skutečnost, že po zrušení přídělu nezískaly nemovitosti přídělem
ani jiné fyzické osoby, ale nemovitosti byly využity jako kulturní
dům, což byl záměr MNV, který jej zřejmě prosazoval za použití
protiprávních metod.

Soudy navíc opomenuly, až na uvedenou výjimku, která měla být
pro ně podnětnou, aby případ hodnotily jako skutečnou mimosoudní
rehabilitaci a aplikovaly důsledně lex specialis - zákon č.
87/1991 Sb. a tak napomohly převodu majetku, který se dostal
protiprávně do rukou státu, zpět jeho původním a v případě
politické perzekuce i oprávněným vlastníkům.

Ústavní soud z výše uvedených důvodů shledal, že postupem
soudů byl porušen čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy ČR, protože nebyla
poskytnuta stanoveným způsobem ochrana právům stěžovatele; došlo
tak k rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu ve smyslu
ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Neshledal však porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod,
protože, jak již mnohokráte judikoval, nejde v tomto případě
o vlastnická práva již konstituovaná, ale o práva, o jejichž
existenci se teprve rozhoduje, takže nejsou ještě ústavněprávně
chráněna.

Z uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen svým nálezem
napadené rozsudky, jak jsou uvedeny ve výroku tohoto nálezu,
zrušit podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, a to včetně rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne
19. 12. 1998, čj. 3 Cdon 616/96 - 80. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR
byl zrušen proto, že vyslovil právní názor, jímž byl Krajský soud
v Ostravě vázán a o tento právní názor se také v napadeném
rozsudku opřel. Po vydání tohoto nálezu Ústavního soudu (který je
ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR pro krajský soud závazný) by
tedy - pokud by rozsudek Nejvyššího soudu ČR zrušen nebyl - došlo
k neodstraněnému rozporu mezi mezi právním názorem Nejvyššího
soudu ČR a právním názorem Ústavního soudu. Za tohoto stavu by pro
nižší obecné soudy vznikla právně stěží řešitelná situace.


Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. dubna 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2000, sp. zn. I. ÚS 428/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies