III. ÚS 276/98 - Rozhodování soudu bez jednání podle § 250f občanského soudního řádu, ve znění před novelou

11. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta


Ústavně zaručené právo na soudní ochranu vtělené při ochraně
práva do stanoveného postupu vymezeného podle povahy věci tím
kterým procesním řádem, svou povahou i významem, jako základní
předpoklad spravedlivého procesu, přestavuje - jak ostatně Ústavní
soud již dříve a opakovaně vyložil - základní podmínku zákonného
a ústavně souladného rozhodnutí; proto také stojí a musí stát pod
důslednou ochranou Ústavního soudu, a jako takové představuje
jednu z podmínek možné ingerence Ústavního soudu do rozhodovací
činnosti a jurisdikce obecných soudů.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 11.04.2000 sp. zn. III. ÚS 276/98)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl dne 11. 4. 2000 v ústním jednání
a v senátě ve věci stěžovatelky A. P, za účasti vedlejších
účastník L. ČR, s. p., a Tělocvičné jednoty Sokol Z., proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 1997, sp. zn.
28 Ca 387/96, týkající se restituce, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 1997, sp.
zn. 28 Ca 387/96, se zrušuje.


Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou podle doložky právní moci
vyznačené na ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí opožděně (§
72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se
zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4
zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 30. dubna 1997 (28 Ca 387/96-32), jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v L., okresního pozemkového
úřadu ze dne 6. 9. 1996 (1526/96-R/4668/93/Ver); tímto rozhodnutím
bylo vysloveno (§ 9 odst. 4 zák. č. 229/91 Sb.), že stěžovatelka
(v řízení před pozemkovým úřadem žadatelka), není vlastnicí
nemovitostí v rozhodnutí blíže označených a popsaných.
Stěžovatelka tvrdila, že napadeným rozhodnutím byla porušena její
ústavně zaručená práva, mimo jiné též čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práva a svobod, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech a čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech;
podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že Městský
soud v Praze rozhodující o jejím opravném prostředku proti
rozhodnutí správního orgánu v režimu správního soudnictví, rozhodl
bez nařízení jednání (§ 250f o. s. ř., ve znění před novelou),
a tak jí odepřel "dostatečné a faktické přezkoumání pro vrácení
předmětných nemovitostí podle zákona č. 243/1992 Sb.". Protože
stěžovatelka tvrdila, že k opožděnému podání ústavní stížnosti
došlo zaviněním obecného soudu, bylo třeba především uvážit, zda
takto podanou ústavní stížnost lze vůbec meritorně projednat.

V souvislosti s posléze naznačenou otázkou si Ústavní soud
stran okolností, za nichž na napadeném rozhodnutí došlo
k vyznačení právní moci, vyžádal stanovisko obecného soudu;
vedoucí kanceláře obecného soudu Ústavnímu soudu sdělila, že
příslušnou doložku na rozhodnutí vyznačila podle pokynu
předsedkyně senátu (§ 18 instrukce Ministerstva spravedlnosti
z 30. srpna 1993, čj. 1068/93-00, § 23 vyhlášky č. 37/1992 Sb.
o jednacím řádu pro obecné a krajské soudy), předsedkyně senátu
poukázala na to, že "doručování rozsudků (sc. v této věci) bylo
obtížné z důvodů zjišťování změn sídla či právních nástupců
četných osob, které v řízení vystupovaly jako účastníci řízení,
což mohlo vést k tomu, že právní moc rozsudku byla vyznačena
zpětně poté, co soud obdržel údaje stvrzující správnost doručení
na určitou adresu účastníka řízení" (č. l. 60 spisu Ústavního
soudu).

Jiné důvody či okolnosti, pro které došlo k opožděnému
vyznačení právní moci se Ústavnímu soudu zjistit nepodařilo,
a protože z fotokopie úředního záznamu kanceláře obecného soudu ze
dne 28. dubna 1998 předloženého zástupcem stěžovatelky je patrno,
že k témuž datu na rozhodnutí ve věci 28 Ca 387/96 "zatím nebylo
možno vyznačit právní moc, protože nedošly všechny doručenky" (č.
l. 60 a 61 spisu Ústavního soudu), Ústavní soud s přihlédnutím
k mimořádnosti takto vzniklé procesní situace, na níž nelze
stěžovatelce (jejímu právnímu zástupci) přičítat vlastní podíl
(k tomu srov. kopii zápisu na č. l. 111 až 124 spisu Ústavního
soudu), posoudil takto podanou ústavní stížnost jakoby podanou
včas a neshledav jiné důvody pro její odmítnutí (§ 42, § 43
zákona), přistoupil k jejímu projednání, v němž vycházel ze
skutečností, jak následně budou rozvedeny.

Proti rozhodnutí správního orgánu (viz vpředu), jehož
skutková zjištění a především právní závěry nepokládala za správné
a odpovídající stavu věci, podala stěžovatelka k Městskému soudu
v Praze opravný prostředek (§ 244 odst. 1 o. s. ř.); správní orgán
totiž své (zamítavé) rozhodnutí odůvodnil tím, že posuzované
nemovitosti přešly z vlastnictví dr. Adolfa Schwarzenberga do
vlastnictví státu podle zákona č. 143/1947 Sb. dnem účinnosti
zákona, tj. dnem 13. 8. 1947, a protože k takové změně vlastnictví
nebyla nutná intabulace, došlo k přechodu vlastnictví před
rozhodným obdobím (zák. č. 229/1991 Sb., tj. před 25. 2. 1948).
Správní orgán posléze přiměřeným způsobem odůvodnil, proč
posuzované nemovitosti nelze vrátit ani postupem dle zák. č.
243/1992 Sb. a s ohledem na závěr, k němuž dospěl, totiž že je
nelze vydat podle žádného z restitučních zákonů, nezabýval se již
zkoumáním toho, zda jsou na straně stěžovatelky jako osoby
oprávněné splněny ostatní zákonné podmínky.

Městský soud v Praze s odkazem na ustanovení § 250f o. s. ř.
(ve znění před novelou) bez nařízení jednání, napadené rozhodnutí
pozemkového úřadu potvrdil a své rozhodnutí co do procesního
postupu odůvodnil tím, že právní otázka přechodu vlastnictví dle
zákona č. 143/1947 Sb., jako restitučního titulu k vydání majetku,
byla již několikrát řešena i v jiných rozhodnutích Městského soudu
v Praze, a že k ní zaujal shodné stanovisko i Ústavní soud
(v nálezu sp. zn. IV. ÚS 129/94), a proto věc bylo možno posoudit
jako jednoduchý případ ve smyslu již dříve označeného ustanovení
občanského soudního řádu.

V ústavní stížnosti, stejně jako v opravném prostředku proti
rozhodnutí správního orgánu, stěžovatelka - stručně shrnuto
- poukazuje na nesprávnou aplikaci zák. č. 143/1947 Sb., zejména
ve vztahu k okamžiku přechodu vlastnictví k posuzovaným
nemovitostem na stát, se závěry jak správního orgánu, tak obecného
soudu vede rozsáhlou polemiku, v níž napadené rozhodnutí označuje
za rozhodnutí protiústavní, neboť je založeno na aplikaci zák. č.
143/1947 Sb., který by měl být jako protiústavní "akt svévole
vztahující se na individuální případ" zrušen.

Předsedkyně senátu 28 Ca Městského soudu v Praze, z něhož
napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona), ve svém
vyjádření (č. l. 54 a 55 spisu Ústavního soudu) uvedla, že námitku
směřující proti postupu soudu dle § 250f o. s. ř. nepovažuje za
důvodnou, neboť s ohledem na předchozí rozhodnutí Městského soudu
v Praze a Ústavního soudu, v nichž bylo zaujato k otázce způsobů
odnětí schwarzenbergského majetku ze zákona č. 143/1947 Sb. shodné
stanovisko, nebyla přítomnost stěžovatelky před obecným soudem
nutná.

Ústavní soud až dosud rozhodoval o řadě stížností, v nichž se
stěžovatelé dovolávali svého práva na soudní ochranu a práva na
veřejné projednání svých věcí v jejich přítomnosti a tak, aby se
mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 36 odst. 1 a čl.
38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod).

Tak kupříkladu v nálezu ve věci I. ÚS 5/95 (in Ústavní soud
České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., č. 69,
Praha 1996 - č. 6/1996 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že v rámci
zásad spravedlivého soudního řízení je třeba trvat na tom, aby
bylo účastníkům umožněno domáhat se stanoveným postupem svého
práva u nezávislého a nestranného soudu, přičemž stanoveným
postupem je nutno v zásadě rozumět mimo jiné přítomnost účastníka
u soudu, jeho výslech a projednání věci tak, aby se mohl vyjádřit
ke všem prováděným důkazům.

Obdobně ve věci sp. zn. I. ÚS 98/94 (in Ústavní soud České
republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., vydání 1., č. 1,
Praha 1997, oprava záhlaví IV. ÚS 98/94 na I. ÚS 98/94 viz svazek
13., str. 502) Ústavní soud zdůraznil, že pro postup podle § 250f
o. s. ř. nepostačuje pouze odkaz na skutečnost, že se jedná
o posouzení právní, nýbrž že musí být splněny obě podmínky, které
pro rozhodování soudu bez jednání zákon stanoví (§ 250f o. s. ř.).

Konečně k nezbytnosti respektovat ústavní principy ve
správním soudnictví se Ústavní soud vyslovil také ve svém
rozhodnutí ze dne 24. září 1996 ve věci Pl. ÚS 18/96 (in Ústavní
soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., vydání
1., č. 85, Praha 1997 - č. 269/1996 Sb.), jímž dnem 1. května
1997 ustanovení § 250f zák. č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, zrušil.

V naznačených souvislostech je namístě poukázat i na další
rozhodnutí Ústavního soudu (např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in
Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek
1., č. 5, Praha 1994, a další), v nichž Ústavní soud vyložil, že
pro ústavní postavení obecných soudů (čl. 82 odst. 1 al. 1 úst.
zák. č. 1/1993 Sb.) Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany
ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), stojícímu mimo
organizaci obecného soudnictví, nepřísluší ingerence do
rozhodovací činnosti obecných soudů, to však vždy za předpokladu,
že tyto soudy při ochraně práva (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.)
postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv
a svobod a že tak plně respektují ústavně zaručené právo na soudní
ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Ve věci posuzované ústavní stížnosti však tyto podmínky
splněny nebyly; bez ohledu na to, že obecný soud již dříve
rozhodoval obdobné věci stěžovatelky, případně, že k těm kterým
otázkám se vyjádřil Ústavní soud, již sama skutečnost, že jinak
podrobné odůvodnění ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí
dotčeného soudu rozvádějící pod různými aspekty rozhodovací
důvody, pro které bylo rozhodnutí správního orgánu potvrzeno
a koneckonců i právně a skutkově složité tvrzení stěžovatelky
(včetně její argumentace vztahující se k předcházejícím
rozhodnutím) svědčí o tom, že předpoklady dnes již zrušeného
ustanovení § 250f o. s. ř. dány nebyly a že bylo proto namístě
projednat opravný prostředek stěžovatelky v její přítomnosti a dát
jí tak příležitost k vyjádření ke všem okolnostem (důkazům), které
pro rozhodnutí věci jsou rozhodné. Ústavní soud proto, aniž by
jakkoli věnoval pozornost vlastnímu meritu věci, dospěl k závěru,
že posuzovaným procesním postupem obecného soudu bylo v řízení
před ním porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené právo na soudní
ochranu, a to v článku 36 odst. 1, článku 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (a obsahově shodných článků Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod) a pokud se týká též
čl. 90 al. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.

Ústavně zaručené právo na soudní ochranu vtělené při ochraně
práva do stanoveného postupu vymezeného podle povahy věci tím
kterým procesním řádem, svou povahou i významem, jako základní
předpoklad spravedlivého procesu, přestavuje - jak ostatně Ústavní
soud již dříve a opakovaně vyložil - základní podmínku zákonného
a ústavně souladného rozhodnutí; proto také stojí a musí stát pod
důslednou ochranou Ústavního soudu, a jako takové představuje
jednu z podmínek možné ingerence Ústavního soudu do rozhodovací
činnosti a jurisdikce obecných soudů.

Z důvodů takto rozvedených bylo proto ústavní stížností
napadené rozhodnutí obecného soudu (viz vpředu) zrušeno.

O návrhu na zrušení zákona č. 143/1947 Sb. a části ustanovení
§ 32 odst. 2 zákona č. 229/91 Sb., a to v části věty "postupem
podle zákona č. 142/1947 Sb.", nebylo třeba rozhodovat, vzhledem
k tomu, že právní zástupce stěžovatelky v ústavním jednání dne
11. dubna 2000 k výslovnému dotazu Ústavního soudu sdělil, že tuto
otázku ponechává k posouzení senátu; senát Ústavního soudu ve
smyslu § 78 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, též s ohledem na nález Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS
45/97 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení
- svazek 10., vydání 1., č. 41, Praha 1998 - č. 79/1998 Sb.)
a usnesení ve věci Pl. ÚS 43/96 (ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu nepublikováno), však důvody k přerušení řízení
o ústavní stížnosti a postoupení návrhu na zrušení vpředu
vyznačeného ustanovení zákona plénu Ústavního soudu neshledal.



Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat
(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 11. dubna 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2000, sp. zn. III. ÚS 276/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies