II. ÚS 51/2000

12. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., právně zastoupeného JUDr. K. M., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. 3 T 27/97, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 1999, sp. zn. 6 To 390/99, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 26. 1. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. 3 T 27/97, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 1999, sp. zn. 6 To 390/99, a to pro porušení čl. 7, čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. 3 T 27/97 byl J. K. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., a odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 1999, sp. zn. 6 To 390/99, výše uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a rozhodl tak, že J. K. se odsuzuje podle § 235 odst. 2 tr. zák. k tretu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. se výkon tohoto trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu 4 let.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že je zcela nevinný, žádného protizákonného jednání se nedopustil, v inkriminovanou dobu se v místě nezdržoval a naopak jednoznačně prokázal, že byl na výslechu na Policii v Praze 4 a poukazuje na svědeckou výpověď kpt. N. Svědecké výpovědi svědků K. N., M. U. a V.K. považuje stěžovatel za nevěrohodné. Uvádí, že svědek M. jednoznačně prohlásil, že to není stěžovatel, kdo byl přítomen při jednání s ním. Stěžovatel dále zpochybňuje rekognici provedenou na základě fotodokumentace.

Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

V odůvodnění svého rozsudku ze dne 17. 9. 1999, sp. zn. 6 To 390/99, Městský soud v Praze uvádí, že soud I. stupně provedl všechny potřebné důkazy a skutková zjištění z těchto důkazů vyplývající lze považovat za správná a úplná. Městský soud v Praze se přesvědčil, že Obvodní soud pro Prahu 7 respektoval požadavky na něj kladené usnesením odvolacího soudu ze dne ze dne 8. 7. 1998, sp. zn. 6 To 296/98 a dokazování v požadovaném rozsahu doplnil. Přesto, že obžalovaný K. se necítí být vinným předmětnou trestnou činností a hájí se tím, že v kritické době se v Pražské tržnici nezdržoval, je zřejmé, že důkazy, které Obvodní soud pro Prahu 7 měl k dispozici, jej usvědčují.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel napadá hodnocení důkazů soudem. K tomu je třeba dodat, že souladu s ust. § 2 odst. 6 tr. řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy obecného soudu, ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu pouze tehdy, kdyby je sám prováděl.

Ústavní soud ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.

Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.

Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících soudů byl porušen čl. 7, čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 12. dubna 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 51/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies