II. ÚS 559/99 - Ke zrušení usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, jímž bylo zrušeno usnesení zastupitelstva obce

12. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Ústavní soud posoudil právní charakter napadeného usnesení Poslanecké sněmovny. Dovodil, že jde o zrušovací akt orgánu, t. j. Poslanecké sněmovny, který k němu nemá žádnou pravomoc. Pro tento svůj akt nemá právní oporu v Ústavě ani v jiném právním předpisu; příslušná ustanovení § 62 resp. § 62a zákona o obcích byla derogována dnem účinnosti Ústavy, t. j. 1. ledna 1993 na základě zásady lex posterior derogat priori; zde dokonce je derogujícím zákonem Ústava.

Právní akt vydaný nepříslušným úřadem (orgánem) je v právní teorii nazýván absolutně zmatečným právním aktem - jde o paakt, který nikoho nezavazuje. V normativním světě se jeví jako neexistující, a proto striktně vzato jej nelze ani rušit - je to ne-norma.

Možnost vydat deklaratorní nález (rozhodnutí), že jde o případ nulity, náš právní řád nezná.

Právní praxe i teorie však dospěly k závěru, že je velmi obtížná interpretace těchto aktů a volili v jisté a rozumné míře v zájmu efektivnosti dohledu nad zákonností možnost napadat (v daném případě zákazem) i takové právně neexistentní normy (Zemský zákon č. 7 ze dne 16. dubna 1864).

Nejde totiž o akt týkající se projednávaného případu. Svým významem jej daleko přesahuje, neboť Poslanecká sněmovna stále považuje a v minulosti i považovala - byť proti Ústavě - za zákonné rušit opatření v samostatné působnosti obcí na návrh přednostů okresních úřadů.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 12.04.2000 sp. zn. II. ÚS 559/99)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátu o návrhu 1) Zastupitelstva
města Ú. a 2) Zastupitelstva městského obvodu Ú. - N.,
zastoupených JUDr. P. T., na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky ze dne 13. října 1999 č. 457 (17.
schůze), t a k t o :

V usnesení Poslanecké sněmovny ze dne 13. října 1999 č. 457
se zrušuje část II., kterou bylo zrušeno usnesení Zastupitelstva
městského obvodu Ú. - N. č. Z/69/98 ze dne 15. 9. 1998.

V ostatním se návrh zamítá.


Odůvodnění

Dne 9.12.1999 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost 1)
Zastupitelstva města Ú., 2) Zastupitelstva městského obvodu
Ú. - N. proti usnesení Poslanecké sněmovny PČR č. 457 ze dne 13.
října 1999 s návrhem na zrušení ustanovení § 62 a 62a zákona č.
367/1990 Sb. o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen "zákon o obcích").

Stěžovatelé ve svém podání vylíčili stručně skutkovou
podstatu své stížnosti a rozebrali právní důvody, jimiž svou
stížnost podpírají.

Zejména zdůrazňují, že usnesením Poslanecké sněmovny bylo
porušeno právo na samosprávu, zaručené územním samosprávným celkům
v čl. 8 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), které je
rovněž vyjádřeno a vymezeno v § 13 odst. 1 a 2, § 14 odst. 1 a 2
zákona o obcích. Dovozují, že rozhodnutí o realizaci stavebních
úprav v Matiční ulici zcela nepochybně patří do samostatné
působnosti obce a jakýkoli zásah do této samosprávné působnosti je
možný jen, vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným
zákonem (čl. 101 odst. 4 Ústavy). Proto mají stěžovatelé za to, že
státní moc - v daném případě moc zákonodárná - postupovala
v rozporu s tímto ustanovením Ústavy a že zrušení usnesení
Zastupitelstva městského obvodu Ú. - N. Poslaneckou sněmovnou bylo
neústavním zásahem do činnosti územního samosprávného celku.

Své názory a argumenty pak stěžovatelé podporují citací
argumentů právních teoretiků.

Protože spolu s ústavní stížností byl podán i návrh na
zrušení ustanovení § 62 a 62a zákona o obcích, II. senát Ústavního
soudu usnesením ze dne 11. ledna 2000 sp. zn. II.ÚS 559/99 řízení
o ústavní stížnosti přerušil podle ustanovení § 78 odst. 1 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a návrh na zrušení § 62 a §
62a zákona o obcích, postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí
podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Věc byla zapsána pod sp. zn.
Pl.ÚS 1/2000. Nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 5. dubna 2000
bylo v této části návrhu rozhodnuto tak, že části ustanovení § 62
a § 62a zákona o obcích, pokud stanovily kompetenci České národní
rady k nápravě nesprávných opatření, se ruší.

Po odpadnutí překážky (§ 63 zák. č. 182/1993 Sb., ve vztahu
k § 111 odst. 2 in fine občanského soudního řádu) může senát
pokračovat v řízení.

Ve vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
ze dne 11. 2. 2000 k návrhu na zrušení napadeného usnesení je
uvedeno, že stěžovatelé podání stížnosti proti usnesení Poslanecké
sněmovny odůvodňují tvrzením, že přijatým usnesením bylo porušeno
zaručené právo územního samosprávného celku na samosprávu a dále,
že došlo k nezákonnému zásahu státu do činnosti územních
samosprávných celků (čl. 101 odst. 4 Ústavy). Ve své argumentaci
pak dále vytýkají přijatému usnesení, že nebylo odůvodněno
a zveřejněno ve Sbírce zákonů, že nebylo obci doručeno, že
zástupce obce neměl možnost se k věci před Poslaneckou sněmovnou
vyjádřit a že veškeré stavební úpravy provedené podle zmíněného
usnesení již byly před jeho zrušením provedeny na základě
stavebních předpisů.

Usnesení Poslanecké sněmovny č. 457, jehož zrušení se
navrhovatelé domáhají, sestává z pěti částí a celkem devíti
výroků. Jedná se o usnesení, které Poslanecká sněmovna přijala dne
13. října 1999 při svém řádném jednání v rámci své 17. schůze.
Zásady jednání Poslanecké sněmovny se řídí zákonem č. 90/1995 Sb.,
o jednacím řádu Poslanecké sněmovny.

Pokud se jedná o posouzení věci, která je předmětem
stížnosti, tedy zrušení rozhodnutí Poslanecké sněmovny ve věci
nápravy nesprávného opatření, tato se přímo týká výroku v bodě II.
napadeného usnesení, kterým Poslanecká sněmovna cit.:" ruší
usnesení Zastupitelstva městské části Ú. - N. č. Z/69/98 ze dne
15. 9. 1998". Je třeba zde poukázat na to, že navržený petit zní
na zrušení celého usnesení č. 457. Proto nelze v daném případě
otázku posouzení a rozhodnutí zúžit pouze na její jediný bod,
týkající se právě samotného tzv. rozhodnutí ve věci pozastaveného
usnesení, ale i na další Poslaneckou sněmovnou schválené výroky
dotyčného usnesení tak, jak je to navrhováno v ústavní stížnosti.
S poukazem na shora uvedené se ponechává na dalším postupu řízení,
zda navrhovatelé budou skutečně trvat na zrušení usnesení
Poslanecké sněmovny v celém jeho rozsahu, nebo zda budou směřovat
své úsilí ve shodě s obsahem stížnosti ke zrušení pouze té části
usnesení, která se týká tzv. rozhodnutí ve věci podle merita věci
samotné.

V každém případě je nutno říci, že každé rozhodnutí
Poslanecké sněmovny je vždy vyjádřením názoru určité většiny
jejich členů hlasováním a že taková rozhodnutí nelze opatřit
jednoznačným zdůvodněním. Výsledek hlasování je vždy určitou
množinou hlasů poslanců - jejich vyjádření souhlasu či nesouhlasu
- když pohnutky mohou být u každého poslance zcela jiné. Navíc je
třeba zdůraznit, že ve shodě s čl. 26 Ústavy poslanec není při
výkonu mandátu vázán žádnými příkazy (na rozdíl od soudce, který
je podle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán zákonem).

Jde-li o námitku navrhovatelů ohledně nezveřejnění
schváleného usnesení ve Sbírce zákonů, takový postup podle našeho
mínění nemá oporu v právní úpravě; pokud se jedná o další námitky
ohledně postupu ve věci, je třeba říci, že procesní postup není
nijak upraven (na rozdíl od běžných procesních předpisů například
v řízení soudním apod.), a ani z dikce stávající úpravy přímo
nevyplývá, že by se mělo jednat o jakousi analogii řízení. Zákon
pouze bez dalšího hovoří o tom, že věc bude předložena do 30 dnů
od pozastavení Poslanecké sněmovně k rozhodnutí.

V závěru svého vyjádření Poslanecká sněmovna vyslovila
stanovisko, že zákonodárný sbor jednal při projednávání uvedené
věci v přesvědčení, že přijaté usnesení není v přímém rozporu
s Ústavou a že právní úprava je v souladu s tehdejší ústavou,
ústavním pořádkem a právním řádem. Ponechala na Ústavním soudu,
aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost napadeného
usnesení Poslanecké sněmovny a dotyčných ustanovení zákona a vydal
příslušné rozhodnutí.

Senát Parlamentu České republiky ve svém vyjádření ze dne
26. ledna 2000 se vyjadřoval pouze k návrhu na zrušení § 62 a §
62a zákona o obcích.

Protože otázka pasivní legitimace navrhovatelů, jakož
i přípustnost ústavní stížnosti byla řešena v nálezu Pl.ÚS 1/2000
ze dne 5. 4. 2000, přistoupil senát k projednání návrhu na zrušení
usnesení Poslanecké sněmovny č. 457 ze 17. schůze dne 13. října
1999.

Celé usnesení Poslanecké sněmovny zní :

Poslanecká sněmovna
I.konstatuje, že

1.Zastupitelstvo městské části Ú. - N. s úmyslem odstranit
problémy v občanském soužití rozhodlo ve své samostatné působnosti
svým usnesením č. Z/69/98 ze dne 15. 9. 1998 o záměru vystavět
dětské hřiště, chodníky a oplocení v Matiční ulici,


2.o vlastní stavbě oplocení se rozhoduje ve správním řízení
a o tom není Poslanecká sněmovna oprávněna se usnášet,


3.stavba oplocení již není otázkou práva. Stala se
nepravdivým symbolem o stavu české společnosti, zejména pokud jde
o ochranu práv menšin. Oplocení v Matiční ulici je těmi, jejichž
byty mělo oddělit od nejbližší komunikace, chápáno jako snižování
jejich lidské důstojnosti, a proto se tato stavba stala ve
veřejném mínění doma i v zahraničí zkresleným symbolem rasové
diskriminace;

II.ruší usnesení Zastupitelstva městské části Ú. - N. č. Z/69/98
ze dne 15. 9. 1998;

III.je si vědoma existence etnických a sociálních konfliktů,
jejichž vyřešení vyžaduje vyvážený přístup a je připravena se na
něm aktivně podílet;

IV.vyzývá



1.Zastupitelstvo městské části Ú. - N., aby pokračovalo
v jednání se zástupci vlády s úmyslem vyřešit stávající konflikt,
2.vládu, aby se situací v Matiční ulici vážně zabývala
a vynaložila veškeré možné úsilí k nalezení řešení existujícího
konfliktu při nezbytném respektu k lidským a občanským právům
všech obyvatel dotčené lokality. Zároveň, aby vyvinula potřebnou
aktivitu k vytváření pravdivého obrazu České republiky
v zahraničí.
3.všechny zúčastněné strany k dodržování zákona;

V.důrazně žádá vládu, aby jmenovala svého nového zástupce
a okamžitě jeho prostřednictvím zahájila nové jednání se všemi
zúčastněnými stranami konfliktu.

Z výpisu usnesení z jednání Zastupitelstva městského obvodu
Ú. - N. ze dne 15. 9. 1998 je přesné znění usnesení č. Z/69/98
toto :

Výpis usnesení z jednání Zastupitelstva městského obvodu
Ú. - N., které se konalo dne 15. 9. 1998 od 15,00 hodin
v restauraci "Na Skalce", v prostorách obřadní síně

usnesení č. Z/69/98

Stavební úpravy v ulici Matiční - dětské hřiště a oplocení
Zastupitelstvo městského obvodu Ú. - N. projednalo předloženou
zprávu a souhlasí s realizací stavebních úprav v ulici Matiční ve
smyslu důvodové zprávy dle finančních možností v následujícím
pořadí jednotlivých stavebních úprav :
-dětské hřiště
-chodníky, oplocení (1,8 m)
-oplocení (1,5 m) a nové vchody

Ing. P. T.


starosta

Ústavní soud, jak je uvedeno v odůvodnění jeho nálezu Pl.ÚS
1/2000, byl nucen pro své rozhodnutí posoudit právní charakter
napadeného usnesení Poslanecké sněmovny. Dovodil, že jde
o zrušovací akt orgánu, t. j. Poslanecké sněmovny, který k němu
nemá žádnou pravomoc. Pro tento svůj akt nemá právní oporu
v Ústavě ani v jiném právním předpisu; příslušná ustanovení § 62
resp. § 62a zákona o obcích byla derogována dnem účinnosti Ústavy,
t. j. 1. ledna 1993 na základě zásady lex posterior derogat
priori; zde dokonce je derogujícím zákonem Ústava.

Právní akt vydaný nepříslušným úřadem (orgánem) je v právní
teorii nazýván absolutně zmatečným právním aktem - jde o paakt,
který nikoho nezavazuje. V normativním světě se jeví jako
neexistující, a proto striktně vzato jej nelze ani rušit - je to
ne-norma.

Usnesení Poslanecké sněmovny ze dne 13. října 1999 je též
výslednicí předcházejících normativně zcela pochybných aktů. Jde
o usnesení vlády České republiky č. 505/1999 z 26. 5. 1999 čl. IV,
dávající pokyn přednostovi Okresního úřadu v Ú. předložit tuto věc
v případě nezjednání nápravy Zastupitelstvem města Ú.
k rozhodnutí Poslanecké sněmovně a dále jde o předložení návrhu
přednostou Okresního úřadu v Ú. na zrušení usnesení Zastupitelstva
městského obvodu Ú.-N. k rozhodnutí Poslanecké sněmovny České
republiky, které jsou v rozporu s Ústavou. Usnesení Poslanecké
sněmovny o zrušení dotčeného usnesení bylo publikováno a poté
široce komentováno a medializováno doma i za hranicemi.

Možnost vydat deklaratorní nález (rozhodnutí), že jde
o případ nulity, náš právní řád nezná.

Právní praxe i teorie však dospěly k závěru, že je velmi
obtížná interpretace těchto aktů a volili v jisté a rozumné míře
v zájmu efektivnosti dohledu nad zákonností možnost napadat
(v daném případě zákazem) i takové právně neexistentní normy
(Zemský zákon č. 7 ze dne 16. dubna 1864). Bližší zdůvodnění je
obsaženo v nálezu Ústavního soudu Pl.ÚS 1/2000.

Nejde totiž o akt týkající se jen tohoto případu. Svým
významem jej daleko přesahuje, neboť Poslanecká sněmovna stále
považuje a v minulosti i považovala - byť proti Ústavě - za
zákonné rušit opatření v samostatné působnosti obcí na návrh
přednostů okresních úřadů. V období od 1. ledna 1997 do dnešní
doby tak rozhodovala o 4 usneseních a jednom opatření podle již
zmiňovaných a derogovaných ustanovení § 62 a § 62a zákona
o obcích.

Celé usnesení Poslanecké sněmovny č. 457 je značně
nekonzistentní. Jeho části sub. I.,III., IV., V. mají pouze
deklarativní a politický význam bez zavazujícího účinku pro obec.
Nejsou autoritativním aktem, který by závazným způsobem upravoval
nebo zakládal právní poměry tak, že by takový projev byl schopen
právní moci.

Proto v této části musel být návrh ústavní stížnosti
zamítnut :

Ke zrušení části II., byť se jednalo o nulitní akt,
dochází v důsledku porušení ústavních kompetencí, a to zvláště čl.
8 a 15 Ústavy. Jinak by to vytvářelo nežádoucí a neúnosný vliv na
právní povědomí společnosti, zejména na představy o kompetencích
Parlamentu. Přitom je naprosto nutné zcela odmítnout jakékoli
spojování této argumentace s hodnocením obsahu usnesení
Zastupitelstva městského obvodu Ú. - N. i jeho provádění. Nejde
vůbec o obsah onoho zrušeného usnesení, ten je při právním
posuzování usnesení Poslanecké sněmovny zcela irelevantní - jde
o to, že žádný orgán v tomto státě, byť jeden z nejvyšších, si
nesmí osvojovat pravomoc, která mu nepřísluší. Bylo by to porušení
zásad právního státu : nikdo nesmí zasáhnout do práv a svobod
jiného, ať jde o fyzickou či právnickou osobu nebo o samosprávu
jinak, než na ochranu zákona a jen způsobem, který stanoví zákon.
To je ratio legis všech těchto úvah o možnostech zrušit napadené
usnesení Poslanecké sněmovny.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 559/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies