II. ÚS 251/97

12. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 251/97



ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti K.F., zastoupené advokátkou JUDr. J.Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 1997, č. j. 13 Co 134/97-77, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 11. 1996, č.j. 17 C 148/94-146, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení a Ing. K.H., K.H. - K. a D.S., zastoupených advokátem JUDr. L.K., jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání, t akt o:


ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla ústavní stížností rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 1997, č. j. 13 Co 134/97-77. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 11. 1996, č. j. 17 C 148/94-146, kterým byla žaloba navrhovatelů ve věci samé zamítnuta.
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelky, aby jí byli vedlejší účastníci povinni vydat id. 1/2 blíže specifikovaných nemovitostí. Soud 1. stupně však dospěl k závěru, že stěžovatelka není oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 116/1994 Sb. Vedlejší účastníky nelze považovat za osobu povinnou podle 5 4 odst. 1 cit. zákona. Podle § 5 odst. 5 téhož zákona se stěžovatelka nemohla svého nároku domoci, neboť jí uplynula dnem 1. 4. 1992 jednoroční lhůta k uplatnění nároku, které se nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. nedotkl. Odvolací soud tento rozsudek potvrdil s odůvodněním, že 1) vedlejšímu účastníku byla vydána id. 1/2 nemovitostí jako osobě oprávněné podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť stěžovatelka nevyzvala povinnou osobu ve lhůtě podle § 5 odst. 2 tohoto zákona, když před vydáním nálezu č. 164/1994 Sb. nesplňovala podmínky osoby oprávněné. Poukázal na nález ústavního soudu č. 2/1997 Sb.., ovšem s tím, že dosud nebyla stanovena nová lhůta a doplněn § 5 odst. 5 tak, aby bylo možno vyřešit situace, které nastaly v důsledku toho, že v mezidobí od vydání věci došlo k převodu nebo přechodu vydané věci na jinou osobu. 1) vedlejší účastník se stal vlastníkem


1

II. ÚS 251/97
id. 3/4 nemovitostí, když id. 1/4 získal vydáním podle zákona č. 403/1990 Sb., a následně převedl 1/2 nemovitostí na 2) a 3) vedlejšího účastníka, kterým jsou jeho děti. Odvolací soud došel k závěru, že jde o výkon jeho spoluvlastnického práva a nelze přitom určit, zda mu ve spoluvlastnictví zůstala id. 1/4 nemovitostí, které získal podle zákona č. 403/1990 Sb. nebo podle zákona č. 87/1991 Sb. Vůči 2) a 3) vedlejšímu účastníku žalobu zamítl, neboť nejsou
těmi, kterým byla věc vydána.
Odvolací soud nepřipustil stěžovatelkou požadované dovolání. Stěžovatelka však využila svého práva podle § 239 odst. 2 o.s.ř. Jejímu dovolání Nejvyšší soud ČR vyhověl v rozsudku ze dne 25. 10. 1999, č j. 2 Cdon 1643/97-117, tak, že ve vztahu k 1) vedlejšímu účastníku rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vztahu k 2) a 3) vedlejšímu účastníku dovolání odmítl. Po marném uplynutí lhůty podle § 72 odst. 2 zákona O Ústavním soudu ve vztahu k dovolacímu rozsudku bylo možné ústavní stížnost projednat v té části, ve které napadá rozsudek soudu 1. instance a rozsudek odvolacího soudu.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Za Městský soud v Praze se vyjádřil předseda senátu 15 Co JUDr. L.Š., který považuje ústavní stížnost za bezdůvodnou s poukazem na odůvodnění rozsudků obou soudů. Stěžovatelka pouze paušálně bez věcných argumentů uvádí výčet ustanovení Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pokud stěžovatelka podá dovolání, navrhl, aby byla následně jako bezdůvodná zamítnuta. Za Obvodní soud pro Prahu 1 se vyjádřila JUDr. M.Č., která plně odkázala na odůvodnění senátního rozhodnutí s tím, že stížnost nepovažuje za důvodnou. Jinak poukázala na to, že ve věci bylo podáno dovolání. Vedlejší účastníci se obsáhle vyjádřili prostřednictvím JUDr. L.K. V podstatě se ztotožnili s argumentací obou soudů a provedli výklad § 3 odst. 2 a § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. ve vztahu k nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. Dospěli k závěru, že tento nález otevřel lhůtu k uplatnění těm osobám, které původně neměly bydliště na území ČR. Nález č. 2/1997 Sb. otevřel lhůtu k vypořádání konkurenčních nároků mezi těmito osobami, a nikoli již s osobami, jimž byla věc platně vydána dříve proto, že vlastnosti oprávněných osob splňovaly. Poukázali přitom i na čl. II odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb. Pokud jde o 2) a 3) vedlejšího účastníka, získali podíly na nemovitostech od svého otce, kdy bylo nepochybné, že je získal platně podle zákona. Darovací smlouvou nebyl obejit žádný v té době platný předpis. Žádný zákon přitom tyto dva vedlejší účastníky nestaví do postavení povinných osob a věc jim nebyla vydána podle zákona č. 87/1991 Sb., takže se vůči nim nelze úspěšně domáhat nároků podle ti 5 odst. 5 tohoto zákona. Upozornili též na to, že v jednom z dříve vedených sporů (věc Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7 C 423/92) proti 1) vedlejšímu účastníkovi stěžovatelka uváděla a dokládala, že na území republiky měla bydliště již v době stanovené zákonem č. 87/1991 Sb. v původním znění. V takovém případě by pro ni nálezy č. 164/1994 Sb. a č. 2/1997 Sb. žádné nové lhůty neotvíraly. Navrhli odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, popř. její zamítnutí.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena. Pokud jde o přípustnost ústavní stížnosti, je nucen Ústavní soud konstatovat, že ve vztahu k občana rozsudkům, pokud jde o 1) vedlejšího účastníka, je ústavní stížnost nepřípustná podle 1 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť v této části věci řízení nadále probíhá a Ústavní soud se k němu nemůže žádným způsobem vyjadřovat.
Pokud jde o část rozsudku odvolacího soudu, dospěl Ústavní soud k tomuto závěru. Stěžovatelka se proti zbývajícím dvěma vedlejším účastníkům domáhala u obecných soudů vydání nemovitostí. Tento požadavek odvolací soud zamítl s odůvodněním, že nejsou osobami, kterým byla věc vydána podle zákona č. 87/1991 Sb. S tímto hodnocením
2

II. ÚS 251/97
stěžovatelka nesouhlasí. Pouze v této části by mohl Ústavní soud přezkoumat argumentaci stěžovatelky. Ta namítá, že z výpisu z katastru nemovitostí bylo zjištěno, že 2) a 3) vedlejší účastník jsou vlastníky nemovitostí a soud měl jako předběžnou otázku řešit, zda na ně vlastnická právo přešlo a přejít mohlo. Podle jejího názoru nikoli, neboť 1) vedlejší účastník na ně předmětné nemovitosti převedl v době, kdy se stěžovatelkou o ně vedl spor, a to poté, co již vstoupila v platnost novela č. 164/1994 Sb. (zde stěžovatelka míní nález Ústavního soudu). Oba vedlejší účastníci byli podle stěžovatelky o této skutečnosti také informováni, takže uzavřeli smlouvu s úmyslem zákon obejít a tato smlouva je od počátku neplatná podle § 39 o.z.. Dále je smlouva neplatná proto, že 1) vedlejší účastník se dostal do pozice osoby povinné podle § 9 zákona č. 87/1991 Sb. a právní úkon, kterým převedl id. 1/2 na zbývající
vedlejší účastníky, je neplatný ze zákona. Odvolací soud však tyto skutečnosti vůbec nezvážil a nezhodnotil
V této části Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je rovněž nepřípustná. Vytýkané porušení základních práv stěžovatelky podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod se týká všech vedlejších účastníků (tedy i 2/ a 3/vedlejšího účastníka) a jejich postavení nelze oddělit. Podle ústavní stížnosti měl odvolací soud pochybit při posouzení platnosti jimi uzavřené smlouvy, když nereagoval na výtky stěžovatelky, jak byly výše uvedeny. Nové posouzení věci je předpokladem pro posouzení postavení 2) a 3) vedlejšího účastníka. Rozhodnuti o právní pozici 1) vedlejšího účastníka tak bude mít bezprostřední dopad na pozici obou zbývajících vedlejších účastníků. Ústavní soud proto nemůže rozhodnout o tom, zda došlo k porušení základních práv stěžovatelky, když předmětnou smlouvu musí nejdřív posoudit odvolací soud, kterému Nejvyšší soud vrátil tuto věc k dalšímu řízení. Proto je nutno i zde ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. I v této části věci řízení nadále probíhá a Ústavní soud se k němu nemůže žádným způsobem vyjadřovat, neboť by zasáhl do nezávislosti rozhodování obecných soudů a vztahů založených dovolacím rozsudkem.
Proto byla ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta jako nepřípustná.


P o u č c n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2000 Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 251/97, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies