IV. ÚS 62/2000

13. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 62/2000











Ústavní soud rozhodl dne 13. dubna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti D., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 1999, čj. 20 Cdo 2336/98-104,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému rozsudku Nejvyššího soudu ČR zamítajícímu jeho dovolání, stěžovatel tvrdí, že jím bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že při hodnocení provedených skutkových zjištění vycházely pouze z ryze formálně právních hledisek a nevzaly v úvahu pojem spravedlnosti v širším slova smyslu, v důsledku čehož vyvodily nesprávné právní závěry ohledně včasného a řádného uplatnění výzvy k navrácení majetkových práv podle zákona č. 173/1990 Sb. Stěžovatel poukázal na to, že k odnětí majetku na základě rozhodnutí KNV v Ostravě ze dne 2. 6. 1950 došlo v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, neboť šlo o majetek subjektu, který nebyl tělovýchovnou organizací, a má za to, že k odnětí vlastnického práva tedy de facto nedošlo, pouze bylo znemožněno majetek fakticky užívat. Obecné soudy se tak podle jeho názoru mohly zabývat právním posouzením návaznosti současného subjektu, nástupce, na činnost dřívějšího subjektu, předchůdce, pouze za situace, pokud by bylo najisto postaveno, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem zaniklo. Odvolací ani dovolací soud se však obsahem rozhodnutí KNV v Ostravě nezabývaly, ačkoliv tak učinit měly, neboť tato listina byla provedena jako důkaz v řízení před soudem prvého stupně. Z těchto důvodů stěžovatel žádá Ústavní soud o zrušení napadeného rozhodnutí.

Ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 12 C 183/92, vyplývá, že rozhodnutím KNV v Ostravě ze dne 2. 6. 1950, čj. 396-IV/5, přešly podle ustanovení § 9 zákona č. 187/1949 Sb., o státní péči o tělesnou výchovu a sport, pozemkové parcely, jež byly ve vlastnictví D. t. j. a D., na Československou obec sokolskou. Tělovýchovná jednota S. ve Frýdku-Místku, která předmětné pozemkové parcely držela, vrátila majetková práva pouze jednomu podílovému vlastníku, D. t. j., nikoliv však znovu obnovenému družstvu, protože ho nepovažovala za oprávněnou organizaci ve smyslu zákona č. 173/1990 Sb., vycházejíc z toho, že družstvo není dobrovolnou, ale podnikatelskou organizací. Stěžovatel se proto navrácení majetkových práv domáhal vydávací žalobou, když poukázal na to, že mu byl jako podílovému spoluvlastníkovi odňat majetek, přestože se na něho zákon č. 187/1949 Sb. nevztahoval. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 14. 10. 1994, čj. 12 C 183/92-50, žalobě vyhověl a v odůvodnění uvedl, že bylo prokázáno odnětí majetkových práv způsobem popsaným v příslušných restitučních předpisech.

K odvolání odpůrce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 3. 1995, čj. 9 Co 852/94-69, změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že návrh stěžovatele zamítl, což mimo jiné odůvodnil i tím, že stěžovatel nemůže být oprávněnou organizací ve smyslu zákona ČNR č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu navrácení majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb., neboť s poukazem na poznámky pod čarou k ustanovení § 2 odst. 2 citovaného zákona, nemůže být znovu vzniklou dobrovolnou organizací, odvíjí-li svůj vznik od zákona č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním, výrobním a jiném družstevnictví.
K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 26. 2. 1998, čj. 3 Cdon 1325/96-77, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, jak je třeba přistupovat k výkladu pojmu znovu vzniklá dobrovolná organizace. Krajský soud v Ostravě rozsudkem dne 10. 6. 1998, čj. 9 Co 407/98-87, změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že návrh stěžovatele opětovně zamítl. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že tak rozhodl jednak z důvodu absence řádné výzvy, jakožto jednoho ze základních předpokladů úspěšnosti návrhu na navrácení majetkových práv podle zákona ČNR č. 232/1991 Sb., a jednak z důvodu neexistence konkrétní a nezpochybnitelné návaznosti na činnost subjektu, jehož majetková práva mají být navrácena, když shledal podstatnou kvalitativní odlišnost účelu a předmětu činnosti obou subjektů, "předchůdce" a "nástupce", kterou v daném kontextu nelze vysvětlit historickým posunem či změněnými společenskými poměry. Odvolací soud při svém rozhodování přejal skutková zjištění soudu prvého stupně učiněná z listinných důkazů.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění uvedl, že dovolatel uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním, nikoliv proti právnímu posouzení věci, byť závěry, které jsou dovoláním napadeny mají ve finální podobě povahu závěrů právních (tj. že stěžovatel není znovu vzniklou dobrovolnou organizací a že restituční nárok neuplatnil řádně), nicméně právní roviny se dovolatelova argumentace nedotýká. Nejvyšší soud ČR neshledal naplnění dovolacích důvodů podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a c) o. s. ř. a vyložil, že i kdyby skutkové okolnosti objektivně existovaly (a bylo možné jim přičítat relevanci pro výsledek sporu), nemohly by naplnit znak označených dovolacích důvodů, neboť přestože dovolatel uvádí, že změna stanov a další restituční výzva byly odvolacím soudem pominuty, netvrdí (a ze spisu neplyne), že v řízení vyšly najevo, nebo byly obsahem přednesu účastníků nebo o nich nebyly provedeny důkazy, ačkoli byly navrženy. Nejvyšší soud ČR uvedl, že správnost nebo úplnost skutkových zjištění je vyloučeno poměřovat prostřednictvím tvrzení o skutkových okolnostech, jež byly uplatněny teprve v dovolacím řízení, neboť pro toto řízení platí, že skutkové novoty jsou nepřípustné v tom smyslu, že dovolací důvody podle citovaných ustanovení o. s. ř. nemohou být na takové námitce úspěšně založeny. V dovolacím řízení se dokazování neprovádí, resp. provádí se jen k prokázání důvodu dovolání, takže námitky užité dovolatelem poprvé v odůvodnění dovolání nejsou vzhledem k výše uvedenému způsobilé zpochybnit správnost nebo úplnost skutkových zjištění a dovolatel je měl ve svém zájmu uplatnit dříve.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů a ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným a za předpokladu, že tyto soudy při své činnosti postupují v souladu s principy stanovenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Jestliže tedy obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanoveními občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich postup hodnotit. Vzhledem k tvrzení v ústavní stížnosti, přezkoumal Ústavní soud postup a napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z hlediska souladu s článkem 36 Listiny a poté konstatoval, že stěžovatel využil svého oprávnění domáhat se ochrany svých práv u soudu, soud jeho námitky a argumenty odpovídajícím způsobem přezkoumal a svoje závěry podrobně odůvodnil. Namítá-li stěžovatel, že jeho "výzvu" z 23. 9. 1991 žalovaný nezpochybnil, vyplývá z řízení před odvolacím soudem dne 2. 3. 1995 pravý opak. To, že odvolací soud vyhodnotil předložené důkazy odchylně od soudu prvého stupně, je postup, který je v souladu s ustanovením § 213 o. s. ř. Nepoukázal-li žádný z účastníků na existenci další výzvy stěžovatele ze dne 20. 12. 1991, pak její uplatnění v řízení před dovolacím soudem nemůže vést k jinému závěru, než jaký s poukazem na ustanovení § 243a odst. 2 o. s. ř. zaujal Nejvyšší soud ČR v napadeném rozhodnutí. Stejný závěr platí i o změně stanov stěžovatele v březnu 1995.

Z tohoto pohledu Ústavní soud neshledal na závěrech Nejvyššího soudu ČR nic, co by odůvodňovalo jeho zásah, neboť stěžovatelova argumentace zůstává v rovině prostého nesouhlasu s právními závěry odvolacího soudu.

Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu
















.

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2000, sp. zn. IV. ÚS 62/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies