IV. ÚS 290/99 - Formální posouzení žaloby podané proti rozhodnutí správního orgánu

13. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta



Jestliže správní soud při svém rozhodování nevycházel
z obsahu a smyslu žaloby, která ve své celistvosti v zásadě
splňovala náležitosti požadované ustanovením § 249 odst. 2
o.s.ř., zaměřil se pouze na jedno z tvrzení v žalobě obsažených,
a v důsledku jeho zcela formálního posouzení se již věcným
přezkoumáním napadeného správního rozhodnutí nezabýval, odepřel
stěžovateli právo na soudní ochranu.



(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 18.04.2000 sp. zn. IV. ÚS 290/99)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti společnosti
G., a.s., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 1999, čj. 22 Ca
192/98-34, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka
řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.4.1999 čj. 22 Ca
192/98-34, se zrušuje.


Odůvodnění
Svým návrhem se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví
uvedeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 19. 2. 1998,
čj. FŘ 320/130/1998, jímž nebylo vyhověno odvolání stěžovatele
proti rozhodnutí - platebnímu výměru, čj. 120211/97/362913/0452,
Finančního úřadu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 11. 1997.

Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že
stěžovatel v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen
DPH) za duben 1997 uplatnil nadměrný odpočet ve výši 17,
872.598,- Kč. Finanční úřad jej podle § 43 zák č. 337/1992 Sb.
vyzval k doložení údajů prokazujících pravdivost jeho tvrzení. Po
provedeném vytýkacím řízení, v němž bylo prováděno šetření
k předloženým důkazům, byl vydán platební výměr, ve kterém byla
daň za měsíc duben 1997 vyměřena odchylně od daně přiznané.
Nadměrný odpočet uznaný správcem tak činil 295.860,- Kč.

O odvolání proti tomuto platebnímu výměru bylo rozhodnuto
výše uvedeným rozhodnutím finančního ředitelství. Finanční
ředitelství v odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedlo, že nárok na
odpočet daně je stanoven v § 19 zák. č. 588/1992 Sb. Podmínkou
jeho přiznání je, že plátce daně pořízené nebo přijaté zboží nebo
služby použije k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění na
základě zaúčtovaného daňového dokladu se všemi zákonem
předepsanými náležitostmi, který byl vystaven plátcem daně.
Stěžovatel však neprokázal, že zdanitelné plnění bylo skutečně
realizováno. Z provedeného šetření ve vyměřovacím řízení
vyplynulo, že odvolatel neprokázal, opodstatněnost jím uplatněných
odpočtů z faktur, jelikož údajně realizované obchodní transakce
byly simulovanými právními úkony za účelem neoprávněného uplatnění
nároku na odpočet DPH podle ustanovení § 19 odst. 2 zák. č.
588/1992 Sb.

Proti rozhodnutí finančního ředitelství podal stěžovatel
žalobu ve smyslu ust. § 247 a násl. o.s.ř. Krajský soud žalobu
zamítl s odůvodněním, že při rozhodování vycházel z dispoziční
zásady dle § 249 odst. 2 o.s.ř., byl tedy vázán rozsahem tvrzených
nezákonností obsažených v žalobě. Podle tvrzení žalovaného měla
nezákonnost spočívat v porušení ust. § 50 odst. 6 zákona č.
337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když nebylo vyhověno
jeho odvolání, čímž by žalovaný zkrácen podle ust. § 19 odst. 1
zákona č. 588/1992 Sb. ve svém nároku na nadměrný odpočet daně
z přidané hodnoty, a tedy došlo k faktickému vyvlastnění žalobce
v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Tento žalobní
důvod neshledal krajský soud důvodným, protože z ust. § 50 odst.
6 zákona č. 337/1992 Sb. nevyplývá pro žalobce právní nárok, aby
jeho odvolání bylo vyhověno. Citované ustanovení pouze upravuje
způsob, jakým odvolací orgán o odvolání rozhodne. Finanční
ředitelství proto postupovalo v souladu s citovaným ustanovením,
když po přezkoumání napadeného rozhodnutí správce daně odvolání
zamítlo. V důsledku zákonného procesního postupu žalovaného
nemohlo dojít k porušení ust. § 19 odst.1 zákona č. 588/1992 Sb.,
ani k vyvlastnění odpůrce.

Podle názoru stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil
textaci žaloby tak, že stěžovatel namítá porušení ust. § 50 odst.
6 zákona č. 337/1992 Sb., v platném znění, tedy porušení
procesního postupu a nikoliv porušení ust. § 19 odst. 1 zákona č.
588/1992 Sb., v platném znění, čímž porušil čl. 36 odst. 1 a odst.
2 a nepřímo čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel
dále poukázal na nález Ústavního soudu v obdobné věci ze dne 1.
10. 1997, sp. zn. II. ÚS 94/96, kterým soud rozhodl, že rozhodnutí
v přezkumném řízení podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb. není
rozhodnutím procesní povahy a má hmotněprávní účinky, tudíž
nespadá do ust. § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř.

Krajský soud prostřednictvím předsedkyně senátu 22 Ca ve
vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzení stěžovatele
ohledně porušení jeho základních práv a svobod, chráněných
Listinou základních práv a svobod, nepovažuje za důvodné .
Nepředpokládá, že Ústavní soud bude jako soud čtvrté instance
věcně přezkoumávat rozhodovací činnost krajského soudu, neboť
z pouhého výčtu údajně porušených článků není zřejmé, v čem tato
porušení stěžovatel spatřuje. Za nepřípadný považuje i odkaz na
nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 94/96, protože v dané věci
krajský soud přezkoumával meritorně napadené správní rozhodnutí,
ve věci nařídil jednání a rozhodl napadeným rozsudkem.

Finanční ředitelství se postavení vedlejšího účastníka dle
§ 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdalo a k ústavní stížnosti
se nevyjádřilo.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzení
v ní obsaženého, tj. zda žalobní návrh, kterým se stěžovatel
domáhal přezkoumaní rozhodnuti finančního ředitelství, splňoval
podmínky pro jeho projednání soudem z důvodu namítaných
stěžovatelem, zda tedy splňoval náležitosti stanovené ustanovení
§ 249 odst. 2 o.s.ř., a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je
důvodná.

Dle ust. § 249 odst 2 o.s.ř. žaloba musí kromě obecných
náležitostí obsahovat označení rozhodnutí správního orgánu, které
napadá, vyjádření, v jakém rozsahu se toto rozhodnutí napadá,
uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí
správního orgánu, a jaký konečný návrh činí. Správní soudnictví je
tedy ovládáno dispoziční zásadou , kdy přezkumná činnost soudu je
omezena na uplatněné žalobní důvody. Žalobce je přitom povinen
tvrdit, že byl zkrácen na svých právech a že vydáním napadeného
rozhodnutí byl porušen zákon či jiný právní předpis. Ze znění
zákona přitom nelze dovodit, že tvrzení o porušení zákona musí být
podloženo odkazem na konkrétní ustanovení právního předpisu. Dle
ustálené judikatury obecných soudů (viz např. Správní právo č.
19) musí být z žaloby patrné, a to i při nejmírnějších
požadavcích, v kterých částech a po kterých stránkách má soud
naříkané rozhodnutí zkoumat. Nestačí vytýká-li, žaloba obecně, že
zákon byl porušen, nebo to, že řízení bylo vadné, aniž by
poukazovala na konkrétní skutečnosti, z nichž je takové tvrzení
dovozováno.



Z obsahu připojeného spisu a v něm založeného žalobního
návrhu stěžovatele ze dne 30. 4. 1998 však Ústavní soud zjistil,
že stěžovatel v návrhu podrobně rozvedl, v čem dle jeho názoru
spatřuje rozpor mezi závěry finančního ředitelství a právními
předpisy.
Namítal zejména, že v rozporu se zjištěním finančních orgánů
prokázal původ zboží, jeho faktickou existenci, tedy to, že nejde
fiktivní smlouvy a fiktivní plnění, přičemž finanční orgány
odmítly provézt fyzickou kontrolu zboží i dodatečnou hloubkovou
kontrolu, upozorňoval, že firma H., s r.o., vyvíjela činnost již
od roku 1992, a proto její obchodní majetek prodaný v souvislosti
s prodejem podniku dle § 476 a násl. obchodního zákoníku byl
odlišný od obchodního majetku, který jí byl prodán firmou E.,
zdůvodňoval nízkou výši kupní ceny podniku, která měla podpořit
závěr o simulovaném úkonu váznoucími závazky a bankovními úvěry.
Dále namítal důkazy svědčící o nesprávném závěru o nekontaktnosti
firem H., s.r.o, a T., spol. s r.o., a upozornil, že nenese právní
ani faktickou odpovědnost za nesplnění daňových povinností jeho
smluvních partnerů. V žalobě výslovně ( čl. 4 spisu) uvádí, že
finanční orgán tím, že neuznal plnění ze smluv mezi G., a.s.,
a T., spol.s r.o., resp. H., s.r.o., porušil zákon o správě daní
a poplatků v ust. § 46 a násl., neboť nerozhodl o nadměrném
odpočtu DPH podle výsledků vyměřovacího řízení. V závěru žaloby
pak stěžovatel uvedl, že finanční ředitelství porušilo ustanovení
§ 50 odst. 6 písm. g) zákona č.337/1992 Sb., v platném znění, tím,
že nevyhovělo odvolání žalobce proti rozhodnutí finančního úřadu,
čímž zkrátilo podle § 19 odst. 1 zák. č. 588/1992 Sb., v platném
znění, nárok na nadměrný odpočet DPH, a tudíž došlo ve skutečnosti
k faktickému vyvlastnění žalobce v rozporu s čl. 11 Listiny
základních práv a svobod.

Ústavní soud považuje posledně citovanou formulaci sice za
poněkud neobratnou, jež by mohla při vytržení z kontextu navozovat
dojem, že stěžovatel spatřuje nezákonnost rozhodnutí pouze
v nesprávné aplikaci procesního ustanovení zákona, nicméně
z obsahu žalobního návrhu je zcela zjevné, že stěžovatel namítá
porušení hmotněprávního ustanovení § 19 odst. 1 zák. č. 588/1992
Sb. s tím, že podle něj o nadměrném odpočtu DPH bylo rozhodnuto
v rozporu s výsledky vyměřovacího řízení. Konečně tato skutečnost
je zřejmá i z protokolu o jednání krajského soudu ze dne 12. 4.
1999 (č. l. 32 spisu).

Ústavní soud musí po posouzení uvedených skutečností
konstatovat, že stěžovatel v souladu s požadavky zákona uváděl
důvody, z nichž dovozoval nezákonnost správního rozhodnutí, uvedl
v čem spatřuje porušení práva a vymezil v jakém rozsahu rozhodnutí
napadá. Z uplatněné žaloby nelze dovodit, tak jak to učinil
krajský soud, že by stěžovatel shledal nezákonnost rozhodnutí
finančního ředitelství pouze v porušení procesního ustanovení §
50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. Výše uvedené neobratná textace
části žaloby, na kterou se krajský soud v řízení výlučně zaměřil,
by mohla maximálně zapříčinit pochybnosti ohledně specifikace
některého z důvodů, ve kterých je spatřována nezákonnost
rozhodnutí. V tomto případě byl soud povinen vyzvat stěžovatele
k odstranění vad podání (viz i nález Ústavního soudu, sp. zn.
IV.ÚS 210/96).

Jak uvedl Ústavní soud již ve svém nálezu, sp. zn. IV. ÚS
325/99, jsou zákonem stanovené podmínky přístupu občana k soudu ve
správních věcech velmi rigidní, formální, přísné, vázané lhůtou
a stojí na principu koncentrace řízení. Jak vyplývá z ustanovení
čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, má být při
používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno
jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužívána k jiným než
stanoveným účelům. Účelem části páté o.s.ř. je zajistit přístup
občana k soudu ve správních věcech a současně zajistit právo
každého, aby se svých práv mohl domáhat u nestranného
a nezávislého soudu (čl. 36 odst.1 Listiny základních práv
a svobod), a to v případech blíže upravených v čl. 36 odst. 2
Listiny základních práv a svobod. Podmínky stanovené zákonem pro
uplatnění tohoto práva mají pouze zajistit, aby se občan na soud
obracel kvalifikovaně, a aby byla respektována zásada efektivity
soudního řízení, a tím usnadněna realizace dalšího ústavního
práva- práva na to, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě
a bez zbytečných průtahů ( čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod a čl. 38 odst.2 Listiny základních práv
a svobod).

V daném případě se však krajský soud výše uvedenými zásadami
neřídil, a přes svá tvrzení obsažená v odůvodnění rozsudku a ve
vyjádření k ústavní stížnosti se skutečným přezkoumáním správního
rozhodnutí nezabýval. Tím, že nevycházel při svém rozhodování
z obsahu a smyslu žaloby, která ve své celistvosti v zásadě
splňovala náležitosti požadované ustanovením § 249 odst. 2
o.s.ř., ale omezil se na zcela formální posouzení jednoho
žalobcova tvrzení, odepřel stěžovateli právo na soudní ochranu.

Posuzováním samotné věcné stránky žaloby, tj. tím, zda
finanční orgány napadeným rozhodnutím porušily ust. § 19 odst. 1
zák. č. 588/1992 Sb., a zda rozhodly o nadměrném odpočtu daně
v souladu s výsledky vyměřovacího řízení, za dodržení příslušných
ustanovení zák. č. 337/1992 Sb., se Ústavní soud zabývat nemohl,
neboť o této věci, jak shora patrno, nebylo dosud příslušným
orgánem - krajským soudem - s konečnou platností rozhodnuto.
Ústavní soud tak pouze konstatuje, že stěžovateli bylo postupem
soudu odepřeno právo na soudní ochranu, tvrdí-li, že byl
rozhodnutím orgánu veřejné správy zkrácen na svých právech dle čl.
36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.



Za této situace nezbylo než napadené rozhodnutí krajského
soudu dle ust. § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. dubna 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2000, sp. zn. IV. ÚS 290/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies