I. ÚS 52/99

17. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 52/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. Praha, a. s., zastoupeného advokátem JUDr. V. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1998, č. j. 16 Co 328/98-174, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.



Odůvodnění:

Stěžovatel svou ústavní stížností, podanou včas ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1998, č. j. 16 Co 328/98-174. Ke své stížnosti uvedl, že rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 7. 1995, č. j. 18 C 217/91-130. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně), vyhověl žalobě vedlejších účastníků (v předmětné věci žalobců V. R. a I. P., dále jen "vedlejší účastníci"). Zároveň uložil stěžovateli povinnost uzavřít s vedlejšími účastníky dohodu o vydání pozemku, parc. č. 1307/22, v k. ú. M., do rovnodílného podílového spoluvlastnictví vedlejších účastníků. Stěžovatele soud zavázal k náhradě nákladů vzniklých v řízení vedlejším účastníkům.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek prvoinstančního soudu potvrdil, jsa vázán právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 6. 1998, č. j. 2 Cdon55/97-167, jímž bylo předchozí, v konečném důsledku zamítavé, rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno.

Obecné soudy dovodily, že vedlejší účastníci jsou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen restituční zákon), oprávněnými osobami. Ke dni účinnosti restitučního zákona držel právní předchůdce stěžovatele (T., státní podnik), pozemek parc. č. 1307/1 v k. ú. M. a vedlejšími účastníky byl řádně a včas vyzván k vydání těch částí původních parcel č. 1325 a 1326, které byly po odnětí státem včleněny do parcely č. 1307/1 a které jsou podle geometrického oddělovacího plánu ze dne 30. září 1993 označeny jako pozemek parc. č. 1307/22, ost. plocha o výměře 1786 m2. Obecné soudy shodně označily názor, podle něhož pozemek parc. č. 1307/22 v k. ú. M. v právním slova smyslu neexistuje a že tudíž nemůže být vydán formou uzavření dohody o jeho vydání, za nesprávný. Při reálném rozdělení pozemku parc. č. 1307/1 se jednalo o postup podle zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "katastrální zákon"), a jeho prováděcí vyhlášky č. 126/1993 Sb. Vzhledem k okolnosti, že tento postup byl dodržen, soudy dovodily, že potvrzením geometrického plánu ze dne 30. 9. 1993 příslušným katastrálním úřadem vznikly z původního pozemku pozemky (parcely) nové, tj. odlišné od dosavadního stavu, evidovaného v katastrálních operátech. Takové pozemky jsou ve smyslu ustanovení § 118 odst. 1 a § 119 odst. 2 občanského zákoníku existujícími nemovitými věcmi, tedy předměty občanskoprávních vztahů. Odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že nově vzniklý pozemek parc. č. 1307/22 v k. ú. M. je co do geometrického určení a označení údaji v katastru nemovitostí identický s pozemky, které byly odňaty právním předchůdcům vedlejších účastníků. Odvolací soud věc posoudil tak, že je nepřípustné dovozovat neexistenci pozemků, které byly postupem předvídaným v ustanovení § 1 restitučního zákona státem odňaty, ze samotného jejich následného rozdělení, sloučení, přeparcelování, resp. přečíslování. Skutečnost, že jako části zemského povrchu oddělené od zbytku zemského povrchu hranicemi, byly pozemky postupem doby v operátech evidence nemovitostí, popř. v operátech katastru nemovitostí evidovány pod různými parcelními čísly a s rozmanitým geometrickým určením, dle úvahy soudu neznamená, že se na jejich hmotném substrátu, jímž je samotná půda jako produkt přírody, vzniklý bez přičinění člověka, který je z ekonomického hlediska nenahraditelný, nerozmnožitelný a nezastupitelný, cokoli změnilo. Odvolací soud proto rozhodl tak, že nelze vyloučit vydání stávajících pozemků jako věcí v právním smyslu, které co do své půdní podstaty byly předmětem rozdělování, slučování a přeparcelování, a to i tehdy, jestliže v porovnání se stavem evidence nemovitostí v době jejich odnětí jde z kvantitativního a evidenčního pohledu o "části věcí" státem odňatých původním vlastníkům. V této souvislosti odvolací soud poukázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 82/95. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že kvalifikovaným oddělením vznikla parcela č. 1307/22, odpovídající v rozsahu 1237 m2 části bývalé parcely č. 1325 a v rozsahu 549 m2 části bývalé parcely č. 1326, není ve smyslu § 10 odst. 4 restitučního zákona zastavěná, takže nic nebrání jejímu vydání žalobcům.

Stěžovatel namítal, že shora uvedeným postupem obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle článku 11 Listiny základních práv a svobod tím, že došlo, dle názoru stěžovatele, k zásahu do jeho vlastnického práva nad rámec vymezený restitučním předpisem. Stěžovatel uvedl, že se nemůže smířit s právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud pod sp. zn. 2 Cdon 55/97-167 a jímž byl zároveň ve svém rozhodování vázán odvolací soud. Uvedl, že je absurdní názor, podle kterého právně vznikl oddělený pozemek jen tím, že byl vypracován oddělovací geometrický plán. Podle mínění stěžovatele není geometrický plán právní listinou. Stěžovatel má za to, že právní listinou se stane až tehdy, když se stane součástí právně realizované smlouvy nebo součástí pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu. Uvedl, že restituční předpis neměl za cíl vytvářet v právním smyslu nové věci oklešťováním stávajících předmětů, které by se měly vydávat. V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že soudy si vůbec neprověřily, že předmětný pozemek je v katastru nemovitostí veden jako zastavěný, je samostatně nevyužitelný a formálním oddělením se stává pouze "enklávou" v rámci pozemku parc. č. 1307/1, k. ú. M., přičemž je nepřístupný z veřejné komunikace. Napadené rozhodnutí vytváří dle názoru stěžovatele nové křivdy, "protože umožní restituentům spekulativně vydírat (stěžovatele) nabídkou odprodeje" předmětného pozemku. Z uvedeného důvodu má stěžovatel rozsudek odvolacího soudu nejen za porušující jeho ústavní právo na ochranu vlastnictví, ale i za odporující ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku.

Ústavní soud po posouzení skutkového i právního stavu a na základě vyjádření ze strany obecných soudů dospěl v uvedené věci k závěru, že stížnost stěžovatele není možno považovat za důvodnou.

Obecné soudy se řádně zabývaly veškerými, v průběhu řízení uplatněnými, námitkami stěžovatele. Z přiloženého spisového materiálu a z vyjádření obecných soudů, a to zejména k otázce "zastavěnosti" předmětného pozemku vyplývá, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy netvrdil, že by byl zastavěn pozemek, který tvořil předmět žalobního restitučního návrhu. Ač stěžovatel ve své stížnosti argumentuje ústavně-právními souvislostmi, obsahem jeho výtek je polemika se závěry obecných soudů. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, v návaznosti na svou ustálenou judikaturu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů České republiky. Ústavní soud se ani nezabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud neměly za následek porušení ústavních předpisů (např. práva na soudní ochranu, práva na zákonného soudce, rovnosti účastníků a pod.). Z tohoto pohledu ústavní stížnost má své opodstatnění toliko tam, kde pravomocným rozhodnutím obecného soudu bylo konkrétním způsobem porušeno konkrétní ústavně zaručené právo stěžovatele, především pak to, které vyplývá z Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud po přezkoumání uvedené věci však dospěl k závěru, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. V určující sporné otázce o restituovatelnosti pozemku parc. č. 1307/22, vzniklého geometrickým oddělovacím plánem, vycházel správně odvolací soud ze závazného právního názoru soudu dovolacího. Ústavní soud se ztotožňuje s právními závěry obecných soudů a poukazuje přitom na svou judikaturu, a to zejména na své stanovisko vyjádřené v nálezu, sp. zn. I. ÚS 28/99. Obecné soudy při svém rozhodování nepochybily, neboť vycházely ze stěžovatelem nijak nezpochybňovaného skutkového závěru, dle něhož byl předmět restituce jako nezastavěný pozemek z pozemku zastavěného oddělen příslušným geometrickým plánem. Ústavní soud se přiklonil k názoru obecných soudů i v tom smyslu, že stěžovatel svou právní argumentací, směřující proti podstatě restitucí, s poukazem na rozpor výkonu práva s dobrými mravy, sám de facto přiznává důvodnost restitučního nároku vedlejších účastníků.

V návaznosti na shora uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud proto návrh stěžovatele ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně 17. dubna 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2000, sp. zn. I. ÚS 52/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies