I. ÚS 202/99

17. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 202/99


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatelky I. J., zastoupené JUDr. K. R., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 20 Co 610/98, ze dne 12. 1. 1999, takto:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 4. 1999, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 20 Co 610/98, ze dne 12. 1. 1999. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně, sp. zn. 25 P 145/96, ze dne 9. 3. 1998, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na zrušení vyživovací povinnosti k nezletilé dceři M. J., která byla stanovena schválenou dohodou rodičů v částce 100 DM měsíčně. Stěžovatelka navrhovala zrušení výživného z titulu podstatné změny poměrů, neboť je v současné době nezaměstnaná a odkázaná výživou na manžela, a proto nemá prostředky, z nichž by výživné hradila. Soud I. stupně však v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, který potvrdil i soud odvolací, že u stěžovatelky nedošlo k takové změně poměrů, které by umožňovaly podle § 99 zákona o rodině změnit stanovené výživné. Své konstatování soudy opřely o tvrzení, že svou situaci nemůže matka řešit na úkor nezletilé dcery. Sama se rozhodla žít s manželem v SRN, nepokusila se hledat práci v ČR, není zde vedena ani u úřadu práce jako nezaměstnaná. Nepobírá zde žádné sociální dávky a v SRN je v domácnosti a živí ji její manžel. Rozhodnutí matky, jak bude nadále řešit svůj další život, nemůže být dle soudu na úkor nezletilé dcery. Soud posoudil zdravotní stav stěžovatelky a na základě vyjádření lékaře Doc. MUDr. J. P. konstatoval, že při vyšetření stěžovatelky dne 4. 2. 1997 bylo konstatováno, že onemocnění je v remisi a že stěžovatelka se na pravidelné kontroly nedostavovala. Na základě uvedených skutečností soud konstatoval, že pokud se týče jejího zdravotního stavu, od poslední úpravy výživného v roce 1996 nedošlo k žádné změně.

Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí. Uvádí, že je již dlouho v zahraničí, její objektivní zdravotní stav je komplikovaný - trpí nevyléčitelnou nemocí, která je dle zprávy lékaře pouze v remisi. Tato skutečnost podle jejího názoru zapříčiňuje nemožnost samostatné výdělečné činnosti, když je třeba přihlédnout též k tomu, že v SRN je téměř 11% nezaměstnanost. Nesouhlasí s argumentací soudu, že má v podstatě možnost být zaměstnána nebo sociálně zabezpečena na území České republiky, neboť je v SRN provdána a její manžel tam má trvalé bydliště a trvalé zaměstnání. Přístup tohoto typu by dle jejího názoru znamenal nucené rozdělení rodiny. Stěžovatelka uvádí, že nebyla nikdy vyzvána, aby se dostavila ke kontrole zdravotního stavu před červencem 1997 či jindy a nic takového nebylo ani prokázáno. Stěžovatelka svůj zdravotní stav zná a remise jejího onemocnění jí pochopitelně vyhovuje, to ale samo o sobě neznamená, že onemocnění neexistuje. Proto není schopna vykonávat žádnou soustavnou výdělečnou činnost a plnit tedy svou vyživovací povinnost.
V rozhodnutí soudů spatřuje stěžovatelka zásah do práv zaručených čl. 15 odst. 1, čl. 4 odst. 1 a čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud požádal účastníka a vedlejší účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud v Brně plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Městský soud v Brně uvedl, že návrh matky na zrušení vyživovací povinnosti neshledal důvodným. E. J., otec nezletilé, zastoupený JUDr. M. M., se domnívá, že ústavní stížnost není důvodná. Uvedl, že po rozvodu rodičů žila nezletilá dcera s matkou v SRN až do března 1994, kdy ji matka přivezla zpět do ČR a zde poté žila s otcem. Až do roku 1997 matka na nezletilou nepřispívala. I po rozhodnutí Městského soudu v Brně dne 25. 9. 1996, kdy soud rozhodl o svěření nezletilé do výchovy otce a stanovil matce výživné, platila matka na výživu dcery nepravidelně a nikoli ve stanovené výši. Z uvedeného je patrno, uvádí dále vedlejší účastník, že stěžovatelka svoji vyživovací povinnost řádně neplnila ani v době, kdy příjem ze zaměstnání měla. Následně se pak domáhala zrušení své vyživovací povinnosti. Podle názoru vedlejšího účastníka nemůže matka v rozporu se svou vyživovací povinností uplatňovat svá základní ústavní práva. Je českou státní občanskou, pokud nemůže pracovat, může požádat o sociální dávky k zabezpečení své výživy a tímto zabezpečovat i své povinnosti k dítěti. Další vedlejší účastník, kterým je Ústředí pro mezinárodně právní ochranu mládeže, považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Ze stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka je nespokojena s pravomocným rozsudkem nezávislého českého soudu. Soudy však rozhodly na základě řádně zjištěného skutkového stavu a v zájmu dítěte.

Po přezkoumání napadeného rozhodnutí soudu konstatuje Ústavní soud, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení ústavních zákonů zejména pak základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Takové porušení základních práv nebo svobod stěžovatelky Ústavní soud neshledal.

Ústavní soud již v řadě rozhodnutí judikoval, že mu v zásadě nepřísluší zásadní přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Odůvodnění ústavní stížnosti je však ve své podstatě pouhou polemikou se stanoviskem obecných soudů a s právními závěry, na jejichž základě soudy zamítly návrh na zrušení vyživovací povinnosti. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je vyjádřena v § 132 občanského soudního řádu a odůvodňuje postup soudu předvídaný v § 120 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu. Proto obecný soud je povinen a současně také oprávněn zvažovat, které důkazy v jaké fázi řízení je potřeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit; provedené důkazy potom soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Ústavní soud v daném případě neshledal výrazný nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a učiněnými právními závěry soudů, jakož ani jiné pochybení, které by současně znamenalo zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 17. dubna 2000


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2000, sp. zn. I. ÚS 202/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies