II. ÚS 47/2000

18. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 47/2000

1
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Miloše Holečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A., spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. V., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 1999, č. j. 29 Co 649/99-22, a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 9. 1999, č. j. zn. 6 C 577/99-15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:


Stěžovatelka napadla ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 24. 1. 2000 usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 1999, č. j. 29 Co 649/99-22, a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 9. 1999, č. j. 6 C 577/99-15, z důvodu porušení jejich ústavně zaručených práv na soudní ochranu a odepření spravedlnosti postupem soudů prvého a druhého stupně podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 Ústavy ČR.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 1999, č. j. 29 Co 649/99-22, bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 9. 1999, č. j. 6 C 577/99-15, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatelky proti neznámým dědicům zemřelého B. K. o zaplacení pohledávky ve výši 43 546,80 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka v návrhu uvedla, že je jí známo úmrtí B. K., avšak nejsou jí známi dědicové. Z důvodu, že hrozilo promlčení nároku, podala stěžovatelka dne 31. 5. 1999 žalobu, kde jako žalované označila neznámé dědice zůstavitele B. K. Okresní soud v Mělníku vyzval stěžovatelku k doplnění žaloby tak, aby přesně označila žalované, a to jménem, příjmením, bydlištěm a povoláním. Stěžovatelka svým podáním ze dne 29. 7. 1999 soudu sdělila, že požadované údaje nemá k dispozici a není schopna je od dotčeného orgánu (dědického oddělení Okresního soudu v Mělníku, soudního komisaře) zajistit. Proto stěžovatelka požádala okresní soud o postup podle ustanovení § 128 občanského soudního řádu, který, dle tvrzení stěžovatelky, dává soudu oprávnění (na rozdíl od účastníka řízení) požadovat a vymoci sdělení skutečností, majících význam pro soudní řízení. Okresní soud v Mělníku bez dalšího řízení usnesením zastavil s tím, že žalobní návrh
1

2
II. ÚS 47/2000
stěžovatelky postrádá potřebnou náležitost návrhu na zahájení řízení podle § 79 odst. 1 občanského soudního řádu, tedy řádné označení žalovaných plným jménem, příjmením a není ani uvedeno jejich bydliště. Protože stěžovatelka ani po výzvě neodstranila vadu, přestože byla poučena o následcích, nezbylo než řízení podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu zastavit. Odvolací soud na základě odvolání stěžovatelky rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil jako věcně správné, když na postupu tohoto soudu neshledal vady.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem ě. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků řízení a připojil si spis Okresního soudu Mělník, sp. zn. 6 C 577/99.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 10. 2. 2000 uvedl, že pokud stěžovatelka ve své ústavní stížnosti požaduje soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 90 Ústavy ČR, pak je třeba zdůraznit, že občanský soudní řád již ve svých základních ustanoveních výslovně uvádí, že chrání práva a oprávněné zájmy všech účastníků sporného řízení, aniž by někoho upřednostňoval nebo zvýhodňoval. Stojí-li ve sporu o právo proti sobě žalobce a žalovaný, potom oba musejí mít stejná procesní práva a povinnosti od samého zahájení řízení nebo od okamžiku, kdy vstoupili do sporného řízení jako další žalovaní nebo vedlejší účastníci. Ústavní stížnost vytýká soudům obou stupňů porušení ustanovení řady ustanovení občanského soudního řádu a přitom pomlčela, že B. K. zemřel podle zjištění soudu prvého stupně před zahájením tohoto sporného řízení. Ústavní stížnost nevysvětluje, kdo a v čem zneužíval svého práva na úkor stěžovatelky. Nerespektuje, že ustanovení ti 5 občanského soudního řádu ukládá soudům poučovat účastníky jen o jejich procesních právech, nikoliv žalobce o tom, vůči komu uplatnit žalovaný nárok. Na soudu požaduje, aby pokračoval v řízení, aniž aby se k žalobě někdo na žalované straně vyjádřil, nebo aby ustanovil opatrovníka neznámým dědicům pozůstalosti B. K., existují-li vůbec, v rozporu s ustanovením § 29 občanského soudního řádu, anebo aby přerušil řízení podle § 107 odst. 3 občanského soudního řádu, ačkoliv toto ustanovení předpokládá, že účastník řízení zemře v průběhu zahájení řízení. K výtkám stěžovatelky, obsaženým v ústavní stížnosti, lze uvést pouze to, že nemají oporu bud' ve skutkových zjištěních nebo v citovaných ustanoveních občanského soudního řádu. Občanský soudní řád předpokládá ve svém ustanovení § 107 skutečnost, že v den zahájení sporného řízení měla osoba, označená v žalobě za účastníka řízení, způsobilost být účastníkem řízení. Všude tam, kde žalovanou osobou má být fyzická osoba, která zemřela před zahájením řízení, nebo osoba, o jejíž existenci není nic známo, žalobu nelze projednat, nejsou-li známi dědici a řízení, zahájené podáním žaloby, nelze ani přerušit podle § 107 odst. 3 občanského soudního řádu. Soudu v takovém případě nezbývá než řízení zastavit pro neodstranitelnou překážku.

Okresní soud v Mělníku ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal zcela na postup ve věci, patrný z obsahu spisu a na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že stěžovatelka i přes výzvu soudu nejenže nedoložila, ale ani netvrdila, že by se snažila údaje o dědicích zemřelého B. K. si opatřit, pouze soudu sdělila, aby si je ten opatřil sám. Navíc s poukazem na ustanovení § 128 občanského soudního řádu, které nelze ve smyslu žádosti stěžovatelky použít.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti vzal Ústavní soud v úvahu jak výklad
2

3
II. ÚS 47/2000
aplikovaných ustanovení citovaných předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících soudů obou stupňů.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností a to tak, jako by ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené v podstatě opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy, a s nimiž se v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Postupovaly přitom v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 občanského soudního řádu, tedy ústavně konformním způsobem. Ústavní soud je v této souvislosti nucen potvrdit své vícekrát opakované stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy ČR není další soudní instancí a není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a
svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.

Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že ji svými rozhodnutími zbavily jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, nebot' soud prvého stupně nevyhověl její žádosti o opatření si potřebných údajů k označení strany žalované ve smyslu ustanovení § 128 občanského soudního řádu. Ustanovení § 128 občanského soudního řádu při tom upravuje toliko institut dokazování v občanském soudním řízení a stanoví povinnost každému bezplatně na dotaz soudu sdělit skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí. Jak bylo zjištěno ze spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 6 C 577/99, soud prvého stupně právem dovodil, že stěžovatelka neodstranila vadu v označení strany žalované a v souladu s ustanoveními § 43 odst. 2 občanského soudního řízení zastavil řízení. Nutno však obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že obecné soudy nevyhověly návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto orgány dodržely procesní postupy stanovené zákonem.

Článek 36 odst. 1 Listiny zaručuje, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Ústavní soud z výše uvedeného spisového materiálu, jakož i z ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatelce nebylo bráněno v tom, aby se obrátila se svou žalobou na obecný soud a domáhala se svého tvrzeného práva. Tato uvedená práva stěžovatelky postupem soudu nebyla porušena.

Článek 90 Ústavy ČR stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod zveřejněná pod č. 209/1992 Sb., v čl. 6 odst. I stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Jedná se tedy o právo na spravedlivý proces, veřejnost jednání, přiměřenost délky jednání a veřejnost vyhlášení rozsudku. Je zřejmé, že v posuzovaném případě celé řízení probíhalo obvyklou rychlostí a Ústavní soud by měl oprávnění zrušit napadená rozhodnutí pouze v případech, kdy interpretace právního předpisu obecných soudů, byt' na první pohled zákonná, by byla natolik extrémní, že by vybočila z mezí ústavnosti. Takovou interpretaci však obecným soudům vytknout nelze.

Pokud se týká odkazu stěžovatelky na nález ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 80/96, ze dne 4. 7. 1996, je třeba konstatovat, že každý případ je nezbytné posuzovat s ohledem na jeho
3



II. ÚS 47/2000
individuální odlišnosti. Citovaný nález se vztahuje k nesprávně formulovanému petitu a nelze jej aplikovat na daný případ. Naopak Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 119/96, ze dne 31. 10. 1996, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, č. 112) opakovaně judikoval, že není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu a tedy ani v otázce věcné legitimace. Způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou řízení, kterou zkoumá soud z úřední povinnosti a její nedostatek vede k zastavení řízení.

Je tedy zřejmé, že ani interpretací a aplikací citovaných právních norem evidentně nebyla porušena namítaná základní práva a svobody stěžovatelky, která jsou zaručena ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.

Za tohoto stavu věci nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní, jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnout.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 18. dubna 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu





4

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 47/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies