II. ÚS 582/99

18. 04. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 582/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti G. D., zastoupeného JUDr. M. N., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 11. 1999, č. j. 2 Cdon 1325/96-89, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 1994, č. j. 10 Co 444/93-72, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne l. 4. 1993, č. j. 11 C 339/92-49, takto:


Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 12. 1999 rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 11. 1999, č. j. 2 Cdon 1325/96-89, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 1994, č. j. 10 Co 444/93-72, a Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. 4. 1993, ě. j. 11 C 339/92-49.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne l. 4. 1993, č. j. 11 C 339/92-49, zamítl návrh žalobců (přičemž stěžovatel vystupoval ve sporu jako žalobce č. 1) na vydání dohody o převodu vlastnického práva k nemovitostem označeným ve výroku označeného rozsudku, které se nacházejí v katastrálním území Nové Město na Moravě. Proti tomuto rozsudku podali všichni žalobci odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který rozsudkem ze dne 23. 3. 1994, č. j. 10 Co 444/93-72, napadený rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, přičemž ve výroku svého rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné. Na základě dovolání žalobců Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 2. 11. 1999, č. j. 2 Cdon 1325/96-89, dovolání žalobců zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že je přesvědčen o nesprávnosti shora uvedených rozhodnutí proto, že se domnívá, že rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR byla porušena jeho ústavou zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces. Ústavou zaručené právo bylo, dle názoru stěžovatele, porušeno především v důsledku nesprávného výkladu a uplatnění zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen "zákon o privatizaci"). Nemovitosti, které byly předmětem sporu, byly v rozhodném období
1

11. ÚS 582/99
znárodněny bez jakékoli náhrady, a to na základě dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 ve znění zákona č. 115/1948 Sb. Jádrem celého sporu je dle stěžovatele rozdílný názor na to, zda soud jako nezávislý orgán, může rozhodnout o způsobu vypořádání restitučního nároku stěžovatele i přesto, že o tomto způsobu již bylo rozhodnuto příslušnými orgány v rámci privatizačního procesu. Podle ustanovení § 47 odst. 3 zákona o privatizaci lze nárok restituentů vypořádat v privatizačním projektu vydáním věci, finanční náhradou poskytnutou v akciích akciové společnosti, která se stala právním nástupcem držitele majetku nebo finanční náhradou poskytnutou v akciích fondu. Na rozdíl od zmíněných soudů zastává stěžovatel stanovisko, že soud o způsobu vypořádání shora uvedeného restitučního nároku rozhodnou) může. Dle současné právní úpravy jsou oprávněné osoby děleny do dvou skupin, a to v závislosti na způsobu, kterým došlo k odnětí vlastnického práva k majetku v rozhodném období. Pokud došlo k odnětí vlastnického práva k majetku znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými předpisy, mohli se restituenti domáhat nápravy křivd vydáním věci v režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích). Stěžovatel však dle způsobu odnětí vlastnického práva, spadal do druhé skupiny restituentů, u kterých došlo k odnětí vlastnického práva k majetku ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, tj. dle předpisu o znárodnění z let 1945 až 1948, aniž byla poskytnuta příslušná náhrada a vznikl mu tak nárok, který lze uplatnit dle zákona o privatizaci. Stěžovatel nesouhlasí s dělením oprávněných osob dle způsobu, kterým došlo ke znárodnění majetku. Osoby oprávněné ve smyslu zákona o privatizaci pak a priori ztrácejí nárok na vrácení znárodněného majetku, zatímco osoby oprávněné ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích se vrácení majetku mohou dožadovat a domoci. Podle stěžovatele je pak právě nezávislý soud tou institucí, která je oprávněna se celou záležitostí zabývat a o věci - s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu - s konečnou platností rozhodnout.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům, které jsou stanoveny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě a připojil si spis Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 11 C 339/92.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 18. 2. 2000 odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozsudku dovolacího soudu. Z důvodů uvedených v ústavní stížnosti má Nejvyšší soud ČR za to, že dotčeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR nebyla porušena stěžovatelem zmiňovaná ústavou zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces. Pokládá proto
ústavní stížnost za nedůvodnou.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 30. 3. 2000 odkázal na odůvodnění svého rozsudku, ve kterém je podrobně vysvětleno, proč žalobě nemohlo být vyhověno a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Okresní soud v Náchodě ve svém vyjádření ze dne 23. 3. 2000 uvedl, že rozhodnutí okresního soudu i jeho právní názor považuje za správný. Je třeba postupovat podle ustanovení § 47 odst. 3 poslední věta zákona o privatizaci, kdy na soud se mohou oprávněné osoby obrátit pouze v případě, jestliže jejich restituční nárok nebyl vůbec uznán nebo nesouhlasili s jeho výší. Soudu nepřísluší posuzovat způsob vypořádání restitučního nároku v privatizačním projektu. Z těchto důvodů považuje okresní soud ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou

II. ÚS 582/99
podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovateli, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné noci, a to při respektování skutečnosti, že ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholen soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o vydání nemovitostí věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty, uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí, Ústavní soud odkazuje.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů, pokud se týká výkladu ustanovení § 2 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Ústavní soud se zcela ztotožnil s právními závěry citovanými v rozsudku Nejvyššího soudu ČR s tíhl, že ustanovení § 2 odst. 3 Věta druhá zákona o mimosoudních rehabilitacích má povahu kogentní právní normy, která své adresáty, v posuzované věci osoby oprávněné i povinné podle zákona o mimosoudních rehabilitacích zavazuje bezvýhradně, tj. musí být na danou skutkovou podstatu aplikována vždy, aniž by subjektům práva ponechala právo volnosti při úpravě dané skutkové podstaty. V případě kogentní normy se subjekty právního vztahu k jinému řešení nemohou odchýlit. Námitka stěžovatele tak představuje pouze polemiku se zákonem samotným, ačkoliv smyslem restitučních předpisů je snaha zmírnit následky některých majetkových křivd, k níž došlo v období let 1948 - 1989. Podstata je v tom, že jde o zmírnění (ne odstranění) některých (ne všech) majetkových křivd. Úplná náprava není možná a žádné řešení nepostihne všechny případy.
Obecné soudy zcela správně aplikovaly ustanovení § 47 odst. 3 poslední věta zákona o privatizaci, když dospěly k názoru, že oprávněná osoba se může domáhat svého nároku u soudu ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy byla o způsobu vypořádání svého nároku vyrozuměna, dle dikce tohoto ustanovení pouze v případě, nesouhlasí-li s oceněním svého nároku v rozhodnutí o privatizaci nebo byl-li její nárok zamítnut. Obecné soudy tak nemohly stěžovateli přiznat vyšší stupeň ochrany vlastnického práva než umožňuje zákon a než mylně požaduje stěžovatel.
Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní stížnost napadá rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces v důsledku nesprávného výkladu a uplatnění zákona o privatizaci. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu S ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však není vložné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům.
Ústavní soud proto hodnotil, zda proces jako celek splňoval kritéria spravedlivého procesu, kterým se ve smyslu jeho judikatury i judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku rozumí především to, byl-li v tomto procesu dodržen princip tzv. "rovnosti zbraní". Ani v tomto směru však Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.


4
li. (7S 582/99
Je tedy zřejmé, že napadenými rozsudky nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.


P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.


V Brně dne 18. dubna 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu


4

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 582/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies